články
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Co stojí mír na Blízkém východě?

přednáška z roku 1992 otištěná roku 2002

Poznámka redaktora: Toto je řeč, kterou pronesl dr. Lilienthal, horlivý obhájce dvoustátního uspořádání Izraele a Palestiny, 23. dubna roku 1992 v Univerzitním klubu ve Washingtonu, D.C. - tedy právě před deseti lety. Fascinující na této přednášce je její závažnost i v roce 2002. Mohla by být pronesena dnes, změnila by se jen čísla. Více osídlenců, více vražd a ničení, více "pomst" a "odplat" atp.; ale historie a její vyprávění, a stejně tak její účastníci, zanechali v čase své stopy. Čtěte tuto řeč. Není lepší připomínky a jasnějšího vysvětlení toho, co by se dalo nazvat cestou k sebezapomenutí. Přesto všichni víme, že to může být jiné... jestliže zvítězí rozum. Gilles d'Aymery, Swans Commentary, 2002.

Pokládám to za opravdovou poctu mluvit zde před svými kolegy našeho skvělého Univerzitního klubu. S některými z vás jsem již měl tu čest, ale pouze letmo, tudíž je pro mě těžké vás nyní rozpoznat. Nemnoho z vás si vzpomene, jak jsem v listopadu roku 1980 přišel z New Yorku, kde jsem tehdá žil, a promluvil před Sdružením knihoven klubu na téma "Kam kráčí Blízký východ?" (Where Goes the Middle East?). Za těch jedenáct let se toho změnilo v podstatě velmi málo, s výjimkou pevného rozhodnutí Palestinců na Západním břehu Jordánu a Gaze vymanit se z izraelského okupujícího jařma.

Nakrátko jsme byli v televizi svědky a četli jsme o intifádě, vzpouře Palestinců na Západním břehu a v Gaze. Nicméně toto zpravodajství úplně utichlo, jakmile byla pozornost upoutána na válku v Perském zálivu. To musí člověk navštívit a vidět okupované oblasti osobně, aby pochopil, jak se zde dočista opovrhuje lidskými právy a proč jsou palestinské děti vychovávány tak, aby spíš uměly házet kameny než aby se učily číst a počítat.

Během mého jedenáctidenního pobytu v Jeruzalémě, Západním břehu Jordánu a Gaze před třemi lety jsem byl svědkem zabíjení, střílení, bití a omračování Palestinců slzným plynem - pokračujícího úsilí dehumanizovat Palestince v jejich domovech v táborech i mimo ně.

Tito Palestinci jsou vystavováni trestům a ponižování přidruženým navíc k těm, které podstupují od počátku okupace roku 1967, neboť často zažívají nejen zákazy vycházení, ale i noci úplné tmy bez plynu nebo elektřiny. V táboře Jalazone blízko čas od času zavírané Univerzity Beir Zeit jsem viděl oběti izraelské surovosti a na vlastní uši slyšel příběh utrpení rodiny, kterou jsem adoptoval a o kterou jsem tak měl zvláštní zájem.

V Ramalláhu jsem byl pět minut vzdálen svědectví zabití jednadvacetiletého mladíka, abych sám viděl jeho rozstřílenou hlavu na zídce, u které byl zachycen kulkami dvou izraelských vojáků. V Gaze v nemocnici Al-Ahli jsem viděl oběti úděsných a krutých útoků na palestinské děti a mládež od 4 do 25 let, včetně hezoučké čtyřleté dívenky, do jejíž tváře chrstl izraelský voják vařící vodu, původně určenou pro jejího staršího bratra, kterého právě honili.

Rovněž jsem na severu navštívil tábory Tulkharam, kde jsem mluvil s mladým párem, jehož sedmnáctiletý syn byl izraelskými vojáky ubit k smrti. Trvali na tom, abych si vzal rozštípnutou hůl, která ho zabila: "Ukažte to doma Američanům, aby viděli, jak zde trpíme."

V pátek, na muslimský svátek, jsme šli do Ramaláhu, předního dějiště trvalých střetů mezi Palestinci ze Západního břehu a izraelskými vojáky. Když věřící po modlitbách vycházeli z mešity Gamal Abdel Nasser, skandovali "PLO ano, Izrael ne!" Několik mladíků s kameny v rukou se připojilo ke skupině věřících a pak nastalo boží dopuštění. Ze střech okolních domů začali izraelští vojáci pálit a sestřelovat gumové střely (rubber bullets) a plynové kanystry (gas canisters) na Palestince dole.

Ve chvíli, kdy jsem zvedl plynovou plechovku, která nesla označení "Made in Saltsburg, Pa", (Pensylvánie - pozn.překl.) mě spatřili izraelští vojáci, kteří právě přijížděli v džípu. Izraelský seržant mě srazil k zemi a pokusil se mi plechovku vyrvat z ruky. Pevně jsem ji svíral v ruce, zatímco jsem vytáhnul svůj pas a zvolal: "Já jsem Američan! My platíme tenhle příšerný zmatek!" Nejspíš by mě zmlátili, ale naštěstí se právě ve svém autě přihrnul televizní filmový štáb a ještě před tím, než jsem je zahlédl, jsem byl nafilmován. Tu noc mě mí přátelé v Jordánsku viděli v izraelské televizi, jak zápasím s izraelskými vojáky.

Podařilo se mi přes tajnou bezpečnost na letišti propašovat z Izraele kovový plynový kanystr, který jsem schoval mezi šestnáct kousků mýdla do balíčku označeného "Nábulské mýdlo", a gumové střely ve své lékárničce. Hůl, která zabila mladého Palestince, jsem zabalil a označil jako vycházkovou hůl ze Skotska. Byl jsem vyděšen k smrti, ale dostal jsem tyto důkazy izraelské brutality ze země a ukazoval je na přednáškách ve Státech.

Několik z nás se pokoušelo o tragédii Palestinců psát, ale převážná většina Američanů o ní ví velmi málo. Americký humorista Artemus Ward jednou zavtipkoval: "Co způsobuje škodu není to, že lidé nevědí. Problém je v tom, že lidé ví spoustu věcí, které nejsou pravda." Vypadá to, že na světě neexistuje oblast, o které toho víme spoustu, ale neodpovídá to skutečnosti. Náš otřesný nedostatek obeznámenosti s Blízkým východem mně připomíná historku o jednom účetním z Tennesee, který poprvé navštívil Washington jako host starého kamaráda z časů vojenské služby.

Jeho hostitel a hostitelka ho tři dny zahrnovali jídlem a pitím, ale poslední noc mu řekli: "Promiň, ale máme úřední povinnosti, jdi tedy na Švédské velvyslanectví. Očekávají tě tam na koktejlovém večírku, který právě pořádají." On však nikdy předtím na takovém rozmařilém večírku nebyl. Každou chvilku mu číšník nabízel pití a on se cítil zavázán je přijmout. A tak byl asi po třech akvavitech a vodkách pěkně opilý. Začala hrát hudba a jemu se začalo chtít tančit. Před sebou spatřil postavu v dlouhém červeném hávu, ke které přikročil a otázal se: "Zatancujete si se mnou?" Dostalo se mu povýšené odpovědi: "Moje odpověď musí být ne a sice ze tří důvodů: za prvé, jste nechutně opilý, za druhé, hrají národní hymnu. A za třetí, já jsem kardinál římskokatolické církve!"

Když pak dojde na tuto oblast, a to především na Palestinu, většina z nás je popletena asi tak, jako byl náš účetní z Tennessee. Tvůrci frází v médiích a veřejném životě nás oklamali a zmátli. Orwellův "Velký Bratr" převzal kontrolu už dávno před rokem 1984. Ochotně přebíráme nálepky a hanlivé přívlastky jakožto odpovědi na hluboce zakořeněné a složité problémy, které vyžadují soudnost a rozmysl. Zdá se, že jsme onemocněli téměř neznámou chorobou zvanou "labelitis" (nálepkování). Použijte slovo "komunistický" (až donedávna), "liberální", "reakcionářský" nebo "teroristický" na jakékoli složitější tvrzení a vítězství je vaše.

Mediální zkreslování

Pod vlivem tisku, televize a ostatních mediálních prostředků bohužel už po delší čas docházíme k tomu, že všechno posuzujeme v povrchních pojmech černé a bílé, správných hochů a zlých hochů, kovbojů a Indiánů, obětí holokaustu a teroristů. Média a mýtotvůrci vždy vykreslovali Izraelce jako "bojovníky za svobodu", kdežto Palestince jako "teroristy".

Izraelci provádějí "odvety", zatímco Palestinci "páchají zvěrstva". Palestinci jsou neustále zostuzováni, kdežto Izraelci oslavováni. Ani povrchní hodnocení, ani nálepkování nejsou odpověďmi na složitosti blízkovýchodního problému. Nikdy nebudeme schopni zaujmout jakékoli přiměřené či patřičné stanovisko, aniž vztáhneme příčiny k následkům.

Dovolte mi znovu uvést můj osobní pohled. Pro mě, stejně jako pro mnoho z těch, kdo sledují mé psaní, poslouchají mé přednášky nebo čtou mé novinové příspěvky, sionismus není judaismus a judaismus není sionismus a rovněž být antisionistou nijak neznamená být antisemitou. Sionismus je politické hnutí, zprvu věnující úsilí na založení státu a poté k rozšíření Izraele politicky, diplomaticky, finančně či jinak. Naproti tomu judaismus, který vedl ke vzniku křesťanství a islámu, je vztahem mezi člověkem a Bohem nevyžadujícím politickou loajalitu - pouze víru v určité neměnné a všeobecné principy chování, především v právo a spravedlnost - naprosto nesouvisející s některou částí země. Velmi často bylo mezi náboženství a nacionalismus pokládáno rovnítko.

Mediální mýtotvůrství pomohlo navodit pohotové přijetí sionistických požadavků na výlučnou státnost v Palestině. V roce 1885 se rakouský novinář Theodor Herzl účastnil soudu s kapitánem Alfrédem Dreyfusem, který byl francouzskými armádními důstojníky a katolickými duchovními falešně obviněn z vlastizrady. Byl poté inspirován k sepsání knihy "Judenstaat" ("Židovský stát"), jež vyzývala k ustavení židovského státu, ve kterém by byli židé ochráněni před antisemitismem. Dal tím vzniknout sionistickému hnutí, které jeho myšlenku státnosti prosazovalo.

Nicméně historie, narozdíl od mytologie, sionistické tvrzení, že Palestina patří jim samotným, nedokládá. Před pětatřiceti stoletími žilo v Kanaánu dvanáct kmenů a nejenže deset z nich zmizelo, více než polovina zbylých dvou kmenů se nikdy nevrátila z exilu v Babylónu. Jak si může někdo nárokovat následovnictví přímo z onoho poměrně malého společenství, které obývalo Svatou zemi v době Abrahámovy smlouvy s Bohem, jíž byla tato země dána jeho semenu? Když zde byla takováto smlouva, tíhneme k přehlížení skutečnosti, že Arabové jsou rovněž součástí onoho sémě Abrahámova, neboť vzešli z Izmaele, potomka služebné Hagar, kterou vzal Abrahám k sobě.

Izraelita, Judeánec, judaismus, Žid a židé jsou názvy, jež mýtotvůrci užívají jako synonymní označení, čímž sugerují historickou spojitost. Ve skutečnosti to však byli různí lidé v různých dobách a s různými způsoby života, přičemž se nepřetržitě vzájemně ženili a vdávali s Amority, Kanánejci, Midianity a dalšími semitskými předky dnešních Arabů, kterým tak zde položili kořeny. A také bychom neměli zapomínat, že judaismus byl silou, jež obracela na víru před a dokonce i po příchodu Ježíše.

Ve své knize "Třináctý kmen" (The Thirteenth Tribe) poukázal Arthur Koestler na to, že dnešní židé jsou z největší části potomky Chazarů, kteří konvertovali k judaismu sedm století po zničení Jeruzaléma v roce 70 (zhruba kolem roku 740 - pozn.překl.). Lidé, kteří si přáli následovat jednoho Boha, se malebným obřadem v 8. století stali židy a ti poté rozšířili judaismus po celém rýnském a rhónském údolí. Tento pohled na neetnicitu větší části židovstva je potvrzován význačnými antropology jako jsou Ripley, Weissenberg, Hertz, Boas, Pittard, Fishberg, Meadová a další. To ovšem vyvrací požadavek izraelských expansionistů, kteří odkazují na Západní břeh jako na Judeu a Samaří a požadují výlučné vlastnictví celé Palestiny, "Eretz Israel", pouze pro sebe.

Žádná výhradní souvislost

Vedle údajně výlučné historické souvislosti sionismu s Palestinou spočívá jeho další významná legální opora pro státnost v Balfourově deklaraci z roku 1917, která však nepožaduje "ustanovení Palestiny jakožto židovského státu", ale "národního domova v Palestině", což znamená, že zde měl být více než jeden domov. Nadto obsahuje deklarace tuto podmínečnou větu: "...za předpokladu, že práva - občanská, náboženská a politická - existujícího nežidovského společenství budou zabezpečena."

Nuže kdo tvořil toto "nežidovské společenství"? Sionistická propaganda tvrdila, že Palestina, země bez lidí, byla dána lidem bez země. Ve skutečnosti však bylo v době Balfourovy deklarace v Palestině 93 procent lidí Arabů - křesťanů či muslimů, a pouze 7 procent byli židé. Vyjádření "existující nežidovské společenství" bylo užito Brity k tomu, aby tento demografický poměr před svým lidem i světem skryli. Je to jako by někdo vstoupil do místnosti plné sta lidí a poukazoval na 93 procent z nich jako "ne ti, jichž je sedm procent".

Dva národy, jimž byly dány protichůdné sliby, byli brzy na vlně střetnutí. Sionistické hnutí s myšlenkou národnosti a státnosti usilovalo o skoupení většiny půdy a přivedení přistěhovalců do Svaté země. Palestinští Arabové stále připomínali Britům, nynější mandátní správě, která nahradila tureckou nadvládu po 1.s.v., jejich příslib na sebeurčení, který jim byl dán, když se přidali pod vedením Lawrence z Arábie k velké arabské vzpouře, která pomohla Britům k vítězství nad centrálními mocnostmi. Ostatním zúčastněným arabským národům - Syřanům, Jordáncům, Iráčanům a Libanoncům - těm všem bylo dáno právo na sebeurčení.

Oblast začal trápit teror a násilnosti, neboť Arabové vzdorovali přicházejícím židovským přistěhovalcům, kteří hrozili drasticky změnit demografickou tvář Palestiny. Mandátní správa Británie poskytla množství své vojenské síly Židovské agentuře (Jewish Agency), politickému křídlu sionistického hnutí, a poskytnutím 20 000 vojáků pomohla rozdrtit arabské povstání (1935-39).

Nevyřešený problém

Druhá světová válka zápas o Palestinu na čas přerušila a Anglo-americký vyšetřovací výbor v roce 1946 v rozřešení sporu neuspěl. Zvláštní výbor pro Palestinu při OSN (United Nations Special Committee on Palestine - UNSCOP) v roce 1947 po náležitém projednání navrhnul rozdělit Palestinu na sionistický izraelský stát a na arabský palestinský stát. Usnesení o rozdělení bylo přijato OSN v Lake Success 29.listopadu 1947 třiceti třemi proti šestnácti hlasům - dvěma třetinami tehdejšího členstva. Nyní má OSN 163 členů.

Sionistický stát vzniknul 15.května 1948 jakožto stát Izrael, ale palestinský stát dosud nikoli, ačkoli byla jeho existence Palestinskou národní radou v Alžíru 15. listopadu 1988 vyhlášena. Vytvořením Izraele se z více než miliónu palestinských Arabů stali uprchlíci a výhradní zavádění sionismu tohoto izraelského státu postupovalo, aby byli ostatní Palestinci, kteří dobrovolně neutekli před postupující izraelskou armádou, vyhnáni.

Válkou roku 1967 došel Izrael, jemuž bylo rezolucí OSN o rozdělení z roku 1947 dáno pouze 53 procent Palestiny, k vlastnictví celé Palestiny včetně Západního břehu Jordánu, Gazy, Sinaje a Golanských výšin. Připomínám, že v době hlasování OSN o rozdělení žilo v Palestině 66% Arabů a 33% židů a židovští majitelé vlastnili méně než 10% půdy.

Od roku 1967 je Západní břeh a Gaza pod přísnou utlačovatelskou vojenskou správou, spolu s tím, jak židovští osadníci, podporováni levnějším bydlením na hypotéku a jinými výhodami zabezpečovanými izraelskou vládou, vzrostli na počtu a zasahují tak do práv a bezpečnosti původního obyvatelstva. Tel Aviv usiluje všemi možnými způsoby o přečíslení porodnostní převahy arabské populace. Otázka osídlování je dnes centrálním bodem sporu a rovněž mírové konference, která se zde opět příští týden sejde na svém pátém zasedání.

V květnu roku 1989 se na okupovaných územích začalo stavět asi 900 budov. V březnu roku 1992, o 34 měsíců později, je zde podle nejnovějších zpráv z Peace Now už 13 650 obytných jednotek v různých fázích výstavby - přičemž 40 procent vyrostlo za méně než tři roky. A to vše navzdory všem slibům, že zde nová osídlení vznikat nebudou, které Izrael dal na oplátku za bankovní záruky z roku 1991 od Spojených států ve výši 400 miliónů dolarů.

Dnes žije v Judei, Samaří, pásmu Gazy a okupovaných územích 102 000 židů. Šest tisíc z 12 000 bytů ve výstavbě bude do tohoto září obydleno, s připočtením odhadem 27 000 židovské populace. V roce 1993 to bude znamenat 141 000 na okupovaných územích, čili 40 procentní nárůst za období dvou a půl roku.

Podle plánů, jež oznámil ministr pro bydlení (Housing Minister) Ariel Šaron, přibude v dlouhodobé výstavbě na Západním břehu Jordánu dalších 106 000 bytů, což pokrývá oblast 22 500 akrů v ceně 14 miliard dolarů.

Stále více a více země se postupuje rozmanitým vyvlastňovacím procesům a Palestinci jsou novými nebo zvětšujícími se židovskými osadami na Západním břehu oddělováni jedni od druhých, a co horšího, jsou oddělováni od přísunu vody. Nová síť silnic spojuje židovské obyvatelstvo a zároveň rozděluje palestinská společenství. ABC před několika lety ukazovala Izraelce v židovských oblastech, rozmařile si libující ve svých bazénech, a naproti tomu vyprahlé země v oblastech palestinských. Smršťování palestinského prostoru s doprovodným rozšiřováním židovského osídlování pokračuje stále.

Odmítnutí bankovních záruk (loan guarantees)

Od nás Američanů se žádá, abychom tuto nespravedlnost podporovali a udržovali prostřednictvím 10 miliard v bankovních zárukách k přivedení dalších sovětských židů. To bude americké daňové poplatníky stát přinejmenším několik stovek miliónů dolarů a tuto oblast jen dále rozbouří. Také to sváže velké množství peněz, které mohou být lépe využity někde jinde. Viděl jsem na Velikonoční neděli washingtonské bezdomovce, shromážděné a třesoucí se venku před mým domem právě naproti Watergate.

Prezident Bush by měl být podpořen k osídlování. K tomu můžeme připomenout, na 428 narozeniny Williama Shakespeara, tato slova z Hamleta: "Aby byl člověk upřímný sám k sobě, a to musí následovat jako noc následuje po dni, nemůže být falešný k ostatním."

Bushova administrativa ale dosud proti tomuhle nezlomně stála. Nicméně pod vlivem nadcházejících voleb, kdy Demokratická strana těží z recese, získává sílu a hraje pro židovský hlas a židovskou loby, tak silnou jaká je, kdo ví, co se stane v příštích měsících? Doposud nikdo neví, co si třetí kandidát Ross Perot o tomto problému myslí. Onehdá večer v televizi byl na toto téma dosti neurčitý.

Samozřejmě není možné hovořit o politice Blízkého východu, aniž by byl zmíněn holokaust. Nacistická genocida byla obrovskou tragédií. Záleží pramálo, zda zemřelo šest nebo tři milióny nebo jenom tři židé jednoduše jenom proto, že to byli židé. Byla to jedna z nejhorších ohavností spáchaných proti humanitě, ale zabíjeni byli i jiní lidé a národy než židé. Leč to není důvod, abychom se dnes, 47 let po skončení 2.světové války, museli stále otáčet zpět a nekonečně se obírat touto uplynulou tragédií, raději bychom se měli podívat dopředu a usilovat o nápravu našich mnohých současných chorob.

Jediný důvod pro tohle stálé ohlížení se zpět je učinit, abychom se všichni cítili vinni - křesťané zrovna jako židé - a umlčet nás tváří v tvář tomu, co se děje na palestinských okupovaných územích, na Západním břehu a Gaze.

Stále a stále dokola se média s New York Times a Washington Post v čele a televizní sítě svými příběhy a zprávami snaží, abychom se cítili vinni až na půdu. Ať už jsou to opětná shledání přeživších holokaustu, jestli to nejsou shromažďování vnuků a pravnuků. "Borman je naživu!" ohlašovaly titulky před pěti lety a nedávno byly znovu exhumovány kosti vraha Mengeleho, aby se vidělo, zda byli skutečně pohřbeny tam, kam byly - takovéto historky vždycky vycházejí jakožto bombastické zprávy.

Právě minulý týden hlásal tučný titulek na straně pět v New York Times "French Angered at Ruling on Nazi Collaborator". Článek popisoval soud s Klausem Barbiem a detaily dalších zvěrstev proti židům, kteří byli deportováni do nacistických táborů smrti z Francie. Nejenže člověk nemá zapomenout na holokaust, ale způsob, jakým je popisován, vede k ještě většímu neštěstí.

Soustředění pozornosti tvůrců veřejného mínění a amerického lidu na mnohé hříchy lidstva páchané proti židům genocidou a různými formami antisemitismu - vnáší holokaustománii do všech možných stránek každodenního života, politiky, náboženství, umění a zábavního průmyslu, a tak potom nikdo nebude schopen učinit rozumné a logické úsudky ohledně toho, jak nejlépe dosáhnout míru na utrápeném Blízkém východě.

Mimo utiskování, pociťované mnohými, kteří se obávají mluvit otevřeně a bez obalu, aby nebyli označeni za "antisemity", si uvědomuji a cítím rostoucí, čeřící se a skrytý odporný antisemitismus, který mě hluboce znepokojuje.

Politika státu Izrael, stejně tak jako sionismus a židé, se musí otevřít konstruktivní kritice. Nedomnívám se, že by holokaustová sága měla být posvěcena, jakoby to byla naše třetí posvátná kniha vedle Starého a Nového Zákona, a také i ony samy by měly být otevřeny ke zkoumání za účelem nalezení pravdy. Thomas Jefferson se jednou otázal zákonodárného sboru ve Virginii: "Proč proboha nemůžeme plně vyslechnout obě strany!"

Holokaust není ospravedlněním

Nemyslím si, že zkoumání určitých nadsazených podrobností tohoto největšího činu nelidskosti se rovná tvrzení, že žádný holokaust nebyl. Něco takového si myslí jedině veliký osel či ještě větší hňup. Když jsem polemizoval s hodnověrností Deníku Anny Frankové, byl jsem široce napadán. Jenže mezi tvrzením, že žádný holokaust nebyl, a trváním na tom, že holokaust by neměl být stále používán jako ospravedlnění a zástěrka pro získání sympatií sionistickému stanovisku a izraelským ukrutnostem, je obrovský rozdíl. Bohužel není žádným přeháněním poznamenat, že uctívání státu Izrael a holokaustu - nového zlatého telete judaismu - nahrazuje uctívání Jehovy. Vrchní britský rabín Jacobovits prohlásil, že holokaust se stal "průmyslem velice vzdáleným duchu judaismu."

Když jsem v tomto klubu přednášel v roce 1980, zastával jsem se základní nezbytnosti svobodné a otevřené debaty o blízkovýchodní politice Spojených států - diskuse, ve které by jak zastávání se palestinských práv na sebeurčení, tak vystupování proti uznání všech důkazů a ustanovených pravd často opakovaného příběhu o nacistické genocidě a antisemitismu nepřivázelo nálepku "antisemitismu". Žel, jak nedávno zavtipkoval jeden přední novinář, který je tady dnes s námi, "Bývávalo, že antisemita byl ten, kdo nenáviděl židy; dnes je to ten, koho nenávidí židé."

Tedy podívejme se na to: blízkovýchodní mírová jednání nesměřují nikam, a to především proto, že Izrael ve skutečnosti mír nechce. Jak poznamenává Starý Zákon, "měli mír na jazyku, ale ne ve svých srdcích." Izrael nemá v úmyslu odstranit svou okupující armádu - ve skutečnosti tuto sílu vystupňoval a posílá své vojáky přestrojené za Palestince, aby Palestince bili a stříleli. Když před dvěma dny uveřejnil New York Times příspěvek uvádějící možnost dát Palestincům v některých částech okupovaných území právo volit, ten samý článek citoval ministerského předsedu Šamira, jak říká židovským osadníkům: "Oblasti Judey, Samaří a Gazy zůstanou navždy naše. Nebudou navráceny. Neusazujeme se zde proto, abychom se pak vraceli. Usazujeme se zde, abychom zde žili."

V 60. letech napsal známý politický vědec Georges Friedmann knihu "Israel en Danger de la Paix" (Israel in Danger of Peace, Izrael v nebezpečí míru). Mír by přerušil přísun peněz ze Spojených států a zanechal Izraelce na pospas jejich trvale neživotaschopému státu.

Řešení na způsob dvou států

Jedině řešení dvou států - státu Izrael, současně existujícího po boku se státem Palestinou a svatým městem Jeruzalémem jakožto mezinárodním městem - ten patří stejnoměrně třem monoteistickým vyznáním - může přinést spravedlnost a trvalý mír na Blízký východ.

Co je na tomhle řešení tak fantastického? Tyto dva semitské národy žily po staletí vedle sebe, naposledy pod jhem Turecké říše. Korán mluví o židech jakožto "lidech knihy, našich bratrancích". Palestinci a Izraelci mohou obnovit své dlouholeté pokojné soužití, ale jedině když my Američané uplatníme prostřednictvím naší vlády tu správnou míru vlivu na příjemce naší tak velké štědrosti, která plyne do Izraele - téměř půl miliónu dolarů každou hodinu, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce.

Musíte rovněž sebrat odvahu a říct svým židovským přátelům, co přesně si myslíte o tomto zásadním problému. Oni zajisté nemohou souhlasit s telavivským "správním zadržováním", které povoluje izraelské policii zadržovat Palestince podezřelé z teroristických činů po šest měsíců před vznesením obvinění.

My všichni bychom měli vážně přemýšlet o tom, jak ukončit podřízenost zahraniční politiky politice domácí. Změna systému sboru volitelů (Electoral College system) na přímou volbu našich prezidentů, kteří by byli v úřadu pouze jedno šestileté období, a omezení doby úřadování senátora nebo poslance, by velmi podstatně pomohly. Toto, s návratem konceptu senátora Vandenberga o zahraniční politice, složené ze dvou stran, by přispělo k ukončení nechutného handlování o voličské hlasy.

Sami židovští Američané mají svou vlastní úlohu; mohou pomoci přinést spravedlivý mír tím, že budou hovořit bez obalu a ukazovat na to, že trvalé poskytování nevyplněných šeků židovskými americkými organizacemi Izraeli jim není po chuti. Tohle na ně totiž uvaluje rostoucí stín dvojí loajality a rovněž to není v národním zájmu jejich země. A nad to všechno, trvalé utlačování a potlačování ostatních lidí není v souladu s prastarou judaistickou vírou a myšlením. V průběhu ledna tohoto roku (1992 - pozn.překl.) bylo 1 012 Palestinců, včetně 259 dětí, zabito, a 120 126 jich bylo zraněno v intifádě.

Mezi netečným Kongresem, ovládanými médii a nejsilnější washingtonskou lobby jsou národní zájmy zahraniční politiky Spojených států rozdrceny. Nedávný skandál v Kongresu s nezaplaceným šekem připomíná pozorování Marka Twaina: "Pravděpodobně by se dalo čísly i důkazy ukázat, že není žádné americké kriminálnické společenské třídy kromě Kongresu."

Před deseti lety informoval newyorský Kongresman Stephen Solarz své voličstvo v dopise nadepsaném "Delivering for Israel", že si vybral službu ve Výboru zahraničních vztahů (Foreign Relations Committee), protože zde může nejlépe sloužit ve prospěch Izraele. Nepochybně se hodně snažil dostat Spojené státy do války v zálivu. Solarzovo jméno se mimochodem na seznamu šekových podvodníků ocitlo mezi prvními.

Živě si vzpomínám na debatu po své přednášce roku 1980 ve starém Audubonském salónku, nad pitím s bývalým senátorem Iowy Millerem, Donem Baldwinem, zesnulým Claudem Pepperem a jinými. Floridský kongresman a bývalý senátor mi řekl, "doktore Lilienthale, i kdybych věřil tomu, co říkáte ve svých ušlechtilých přednáškách, myslíte si, že bych kdy riskoval a přinášel takovéto názory před své voličstvo?"

Lilienthalovi kritikové ho nazývají "sebenenávidícím se židem" (self-hating Jew). Jsem sebenenávidícím se, protože usiluji o spravedlnost pro Palestince, a připomínám jak svým souvěrcům, tak soukmenovcům (co-nationalists), že zásady univerzálního judaismu vyžadují nejvyšší úctu ke spravedlnosti a čestnosti? Hebrejský prorok Ámos vyjadřoval tuto univerzalitu takto: "Nejste snad pro mě jako děti Etiopianů, ó děti Izraele?" Být Ámos nyní zde, zajisté by řekl, "Jste pro mě, ó děti Izraele, jako jsou palestinští Arabové."

Milovat pravdu více než cokoli

V očích Boha jsou si všechny Jeho děti rovny a náhradní uctívání politické a vojenské síly je pro Něho nepřijatelné.

Cestu, kterou jsem si zvolil a po které jsem po více než čtyřicet let usiloval o dosažení porozumění tomuto palčivému problému, byla ta nejtěžší. Není to vůbec nic lehkého bojovat proti drtivému konsenzu vlastních souvěrců a soukmenovců rovněž, a proti vládě návdavkem. Není každému z nás dáno vyrovnaně opakovat slova Sókratova: "Mám vás rád, athénští mužové, ale pravdu mám raději."

Ale každý z nás může následovat příklad našeho prvního prezidenta, který ve svém projevu na rozloučenou se záhadným bystrozrakem varoval před nástrahami politiky, do kterých si bohužel tolik následujících prezidentů dovolilo upadnout:

"Taktéž zanícená oddanost jednoho národa ke druhému vytváří různá neštěstí, protože to vede ke zvýhodňování oblíbeného národa výsadami, které jsou odepřeny ostatním. Tato (situace) je dvojnásobně náchylná k tomu, aby uškodila národu požívajícímu výhody, jak kvůli zbytečnému rozdělení toho, co by mělo být zachováno, tak vyvoláním žárlivosti, nepřátelství a sklonu k pomstě na stranách těch, kterým byly rovné výhody odepřeny."

Těmito slovy George Washingtona jsem byl povzbuzen, abych pokračoval v tažení za pravdu, spolu s tím, co jiný prezident, John F.Kennedy, napsal v dopise "Drahý Alfréde" 30.září roku 1960: "Cele s tebou souhlasím, že americké slepé stranění v arabsko-izraelském konfliktu je nebezpečné jak pro Spojené státy, tak pro svobodný svět. Pokouším se přivést znesvářené strany k jednacímu stolu."

V závěru své knihy z roku 1983 The Zionist Connection II (do češtiny přel. jako Sionismus - pozn.překl.) jsem popisoval apokryfní setkání Andropova, Reagana, Begina a Boha v nebi. Sovětský předák se ptal Boha: "Myslíte si, že někdy nastane uvolnění mezinárodního napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy?" Bůh odpověděl: "Jistě, ale ne za vašeho života."

Na to se Reagan otázal: "Myslíte si, že budeme schopni vyrovnat rozpočet a zůstat přitom dost silní na to, abychom čelili komunismu?" Bůh odpověděl: "Ano, pane prezidente, ale ne za vašeho života."

Poté položil závěrečnou otázku Bohu Begin: "Myslíte si, že mezi Araby a Izraelci nastane někdy mír?" Na to Bůh odpověděl: "Ano, ale ne za mého života!"

Přesto však můžeme pomoci tomu, aby mír nastal ještě za našich životů. Můžeme ukončit utrpení Palestinců na Západním břehu Jordánu a Gaze a Izraelcům zajistit bezpečnost, pokud se každý z nás bude odhodlaně držet postoje, který zaujímá Alan Paton ve své knize Cry The Beloved Country:

"Už se nebudu více ptát, zda-li je tohle nebo tamto výhodné, ale pouze, zda-li je to pravdivé. Budu tak činit, a to ne proto, že jsem vznešený či nesobecký, ale protože život plyne a já potřebuji pro zbytek mé cesty hvězdu, která nebude svítit falešným světlem... kompas, který nebude lhát. Činím tak, protože nejsem již více schopen usilovat o to nejvyšší v souladu s jednou částí sebe a odmítat to v souladu s tou druhou."

Pak jako Don Quijote dotknutím se těch "nedotknutelných hvězd" a uskutečněním "neuskutečnitelného snu" můžeme souženým miliónům Izraelců, Palestinců a Arabů přinést mír a získat pro všechny lidi nepolapitelný "mír v našich časech" Woodrowa Wilsona.

Tato řeč byla proslovena v Univerzitním klubu ve Washingtonu D.C., 23. dubna 1992

(přednáška z roku 1992 otištěná ve Swans commentary roku 2002; převzato a přeloženo ze stránky What Price Middle East Peace?)

Nahoru