kapitoly z knihy Sionismus
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Sionismus (vydala Tisková agentura Orbis v roce 1988, 1.vydání, z anglického originálu The Zionist Connection, 1978)

Jinou kapitolu z této knihy si můžete přečíst zde - Využívání antisemitismu.


I. Pro jednoho sen, pro druhého noční můra            V. Jací Palestinci?

II. Amerika přebírá pochodeň                                XVI. Útok na Liberty

III. Pravda o zrození Izraele                                 XXII. Dvojí loajalita



JACÍ PALESTINCI?

Bývalý předseda izraelské vlády Levi Eškol poznamenal v interview pro časopis Davar: "Co jsou to Palestinci? Když jsem přišel sem, žilo zde pouze 250 000 obyvatel, nikoliv židů, hlavně Arabů a beduínů. Byla to poušť více než nerozvinutá. Nic. A potom, když jsme poušť zabydlili a když rozkvetla, začali se zajímat o to, jak by nám ji odebrali." 1/

Až donedávna přijímala světová veřejnost bez jakýchkoli připomínek taková prohlášení nebo obdobné deklarace izraelské ministerské předsedkyně Goldy Meirové: "Jak můžeme vrátit okupovaná území? Není komu bychom je mohli vrátit. Nikdy nebyli žádní Palestinci. Není pravda, že by byli v Palestině Palestinci, považující se za palestinský národ a my jsme přišli, vyhnali je a vzali jim jejich zemi. Oni neexistovali." 2/

Přestože osud Palestinců představuje jádro konfliktu na Blízkém východě, byla dlouho z mnoha důvodů samotná existence těchto lidí ignorována. Objektivní pozorovatel si nemohl nepovšimnout, že mnoho židů uniklo z Hitlerova pekla a nalezlo nový domov v Palestině. Jejich práce na budování nové země vzbuzovala velký obdiv. Ovšem nelze uvažovat tak jako by byl stát pro oběti, které přežily genocidu, založen ve vzduchoprázdnu. Bohužel tak uvažovala většina amerických židů, kteří tak oddaně mnoha cestami podporovali Izrael a kteří byli současně nositeli hluboké osobní nenávisti, pohrdání a opovržení, jinými slovy rasismu vůči "nepřátelským" Arabům, zvláště pak vůči Palestincům.

Podobně se, až donedávna, dařilo americkým křesťanským liberálům téměř úplně přehlížet přítomnost Arabů ve Svaté zemi. Konfrontace s důsledky vytvoření Izraele pro Palestince se velmi podobá poznání prvních sionistů, že "země bez lidí pro lidi bez země", kterou ve skutečnosti chtěli, lidi měla a že tito lidé si již formovali svoje vlastní národní aspirace.

Objev jiných obyvatel Palestiny, kteří tvořili 93 procent domácích obyvatel, znamenal tehdy tvrdou ránu prvním židovským usedlíkům. Max Nordau, jeden z blízkých spolupracovníků Theodora Herzla, k němu přišel jednoho dne v roce 1897 s nářkem: "Ale v Palestině jsou Arabové! To jsem nevěděl." 3/ To bylo padesát let před založením Izraele. Také bývalý šéf Židovské agentury Nahum Goldmann psal ve svém článku v The New Outlook z roku 1974, že první sionističtí usedlíci si často neuvědomovali přítomnost Arabů. Goldmann poukázal na článek, který napsal pro německé židovské noviny několik měsíců po Balfourově deklaraci z listopadu 1917. Poznamenal v něm, že Balfourova deklarace je sice důležitým historickým dokumentem, ale jestliže přijde den, kdy Arabové vydají svou Balfourovu deklaraci, bude pak tato desetkrát důležitější. Byl v té době přesvědčen, že "bez dohody s arabským světem nemá uskutečnění sionistických myšlenek žádnou budoucnost". Jeho kolegové se mu vysmívali a ptali se, jak vůbec může srovnávat arabské beduíny s britským impériem. Velmi málo z nich si uvědomovalo existenci Arabů a i ti, kteří si jí byli vědomi, jí nepřikládali žádný význam.

Dalším sionistickým průkopníkem, který byl "zaskočen" přítomností Arabů v Palestině, byl David Ben Gurion. Zpočátku byl spolu s dalšími liberálními kolegy ochoten přinejmenším jednat o podmínkách zaručení některých práv arabské menšiny v plánovaném židovském státě, ale pevně odmítal jakýkoli palestinský požadavek na národnost. Palestinci se obávali Ben Gurionova nacionalismu. V roce 1915 byl tureckými úřady za sionistickou agitaci uvězněn. Po svém propuštění potkal tento budoucí předseda izraelské vlády svého spolužáka z právnické fakulty a řekl mu, že Turci chtějí vyhostit ze země všechny sionisty. Ten odpověděl: "Jako tvůj přítel toho velice lituji, ale jako Arab jsem potěšen." Tehdy si poprvé budoucí izraelský premiér uvědomil, že mezi palestinskými Araby existuje antisionismus, ale nevěřil, že arabské národní politické hnutí má v Palestině skutečné kořeny. Měl dojem, že se týkalo pouze přání obyvatel Libanonu a Sýrie osvobodit se od cizího jha.

Palestinci vcelku dlouho nespatřovali v židovských emigrantech z Evropy žádnou hrozbu hlavně z toho důvodu, že se na židy dívali historickýma očima jako na malou menšinu, vyskytující se v této oblasti pod zvláštní ochranou muslimských vládců. Až najednou bylo příliš pozdě.

Historie Palestiny je až do příchodu sionistů svým charakterem úplně arabská. Jméno Palestina je odvozeno od "Filistia" - země biblických Filištínů, kteří obývali jižní pobřežní oblasti ve 12. století př. n. l. Na základě výzkumu lidských koster přišli antropologové k názoru, že před 50 000 lety byly palestinské rody rasově smíšené. Od 4. tisíciletí př. n. l. do roku 900 př. n. l. byli určujícím a převažujícím rodem Kanánejci. V raně bronzovém věku byla města Jericho, Megiddo a Beth-šan středisky civilizace. Asi uprostřed bronzového věku se rozvinuly vztahy mezi lidem Palestiny a fénickou civilizací.

Během své dlouhé historie byla Palestina vždy předmětem zájmu různých dobyvatelů a neustále měnila vládu. Zřídkakdy byla tato země zbavena nadvlády okolních velmocí. Po Kanánejcích přišli Egypťané a Chetité, potom kmenové svazy tvořené Kanánejci, Filištíny a Hebrejci, Hebrejské království na severu a Judea na jihu, Babyloňané, Peršané, Řekové, Makabejští, Římané, Arabové, křižáci, Turci, Britové a nyní Izraelci. Židovská společnost nikdy nepřevládala.

Tvůrci mýtů trvali na tom, že Palestina byla kdysi neobdělávanou zemí bez lidí a že zázrak sionismu vytvořil stát s moderní technologií a "přetvořil poušť v zelené pahorky". V době Balfourovy deklarace v roce 1917 činila židovská populace v Palestině pouhých 7 procent ze 700 000 obyvatel. Zbytek byli muslimové (570 000) a křesťanští Arabové (70 000).

Izraelský velvyslanec v OSN Josef Tekoah trval před Radou bezpečnosti dne 4. května 1968 na tom, že Jeruzalém je právě tak arabským městem, protože ho Arabové okupují, jako byl tureckým za turecké okupace" - a že "jeho pravé jméno je Hebrew, což znamená město míru". Jeruzalém byl však od 7. století převážně arabský do doby než začal příliv židů ze Západu na konci 19. století. Pokud jde o jméno města, objevilo se poprvé jako "Urušalima" v egyptských textech z 19. století př. n. l., což bylo více než 800 roků předtím, než toto město okupoval král David. Název znamenal "založení šálem", stejným semitským bohem, jehož jméno se objevuje ve jménu asyrského krále Šalmanasara.

Avšak sionisté ve snaze vlastnit výlučně to, co nazývali "svým zděděným domovem" a v mylné víře, že měli na něj právo, ignorovali existenci Palestinců a romantizovali svoji vlastní. Jen několik málo hlasů v Izraeli se pokoušelo probudit židovské svědomí. Jedním z nich byl Judah Magnes, první rektor Hebrejské univerzity, který pomáhal vytvořit hnutí IHUD (Bratrství), zasvěcené arabsko-židovskému přátelství. O průběhu velkého konfliktu ještě před vyhlášením Izraele, řekl tento bojovník za dvounárodnostní stát toto: "Zdá se, že jsme mysleli na všechno - kromě Arabů... avšak přišel čas, aby židé vzali v úvahu Araby jako nejdůležitější faktor, s kterým musíme počítat. Jestliže chceme žít v tomto životním prostoru, musíme žít s Araby." 4/

Dále to byl Moše Smilansky, jeden z prvních usedlíků, který vyjádřil hluboké znepokojení nad tím, že původní obyvatelstvo je úplně zanedbáváno. V publikaci Ner napsal: "Kde jste, židé? Proč nezaplatíme alespoň náhradu těm ubohým lidem? Což zdvihl jediný židovský farmář v parlamentě ruku, aby byl proti zákonu, který zbavoval arabské rolníky půdy? Jak osamocené je židovské svědomí ve městě Jeruzalémě!" A sionistický filozof Achad Haam v jednom ze svých posledních listů napsal: "Jestliže se má Mesiáš chovat takto, pak si jeho příchod nepřeji."

Několik málo opozičních hlasů, které hovořily lidsky v duchu univerzálních dogmat judaismu, bylo překřičeno většinou přistěhovaleckých fanatiků a později umlčeno "strašákem Hitlera". Objevilo se nové izraelské trauma zahrnující zájem o bezpečnost a pocit viny (smíšený se strachem), pramenící z rostoucího poznání, že existuje palestinská společnost. Výlučnost se stala znamením sionistického dogmatu, ve kterém bylo málo místa pro pluralismus.

Na prvním sionistickém kongresu nebyla o Arabech ani zmínka. Stanovisko židovských národních vůdců bylo odrazem stanovisek Herzla a Vladimíra Žabotinského - vůdce expanzionisticko-revizionistického hnutí za Velký Izrael a idolu mladého Menachema Begina. Žabotinskij popsal Palestince jako "řvoucí chátru oděnou v křiklavé, necivilizované hadry". 5/

Někteří Izraelci šli později tak daleko, že ospravedlňovali izraelskou výlučnost na mravních základech. Profesor Hebrejské univerzity Eliezer Schweid v oficiální sionistické publikaci Rozehnání a jednota napsal: "...všeobecná politika sionismu se zakládala na jistotě a upřednostňování práva židovského národa na svůj domov. Z tohoto hlediska se stala opozice Arabů překážkou, která musí být překonána a nikoli morálním problémem, o kterém se musí jednat. Musíme znovu zdůraznit, že v tomto přístupu nelze hledat neúctu k pravdě a spravedlnosti. Tento přístup má faktické a morální základy. Arabský nacionalismus se v Izraeli objevoval od samého počátku nikoli jako hnutí, jehož účelem bylo uskutečňovat nebo hájit právo existující národní entity, avšak spíše jako hnutí, jehož pravou podstatou je odpor proti sionismu." 6/

Palestinci mohli důstojně a s hrdostí poukázat na momenty v historii, kdy oni sami a další Arabové poskytovali útulek židům, kteří utíkali před pronásledováním z křesťanské Evropy, křesťanským Arménům, kteří utíkali před násilím z Turecka a mnoha dalším pronásledovaným. Většina Palestinců vždy upřímně věřila v pluralistický stát, ve kterém arabské obyvatelstvo a židé mohou žít společně v demokratické společnosti.

Rozdělení v roce 1947 pod patronací OSN a jednostranné vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948 poznamenalo osud Palestinců. Sionisté v Palestině se chopili iniciativy a podporováni USA i světovým veřejným míněním, postupně získávali nad Palestinou kontrolu. Totální nespravedlnost tohoto dění byla patrná již z toho, že židovská populace v Palestině činila v té době pouze 33 procent. Židé tehdy vlastnili v Palestině pouze 7 procent půdy. Tak je to zaznamenáno OSN a není o tom pochyb. Současní Izraelci se jednoduše spoléhají na to, že se nikdo nebude těchto čísel dovolávat a dávají sionistům možnost "kultivovat" řadu mýtů, které upravují jakoukoli statistiku.

Jedním z izraelských mýtů bylo tvrzení, že všichni Palestinci uprchli ze svých domovů a opustili svoji půdu ze své vlastní vůle a že se zamýšleli vrátit pod prapory vítězných arabských armád, postavených v sousedních arabských zemích. Podle tohoto mýtu se těch několik málo Palestinců blamovalo, protože spoléhali na sílu a prohráli.

Avšak odpovědnost za problém palestinských uprchlíků spočívá především na sionistické vojenské moci, zvláště na "bojovnících za svobodu". Tak byl v té době nazýván Beginem vedený Irgun Zvai Leumi, který spolu s komandem Stern představoval dvě hlavní teroristické skupiny. Irgun provedl mnoho teroristických akcí. Daleko horší než nejoslavovanější incident v hotelu Krále Davida, při kterém bylo zabito "pouze" 95 Britů a Arabů a než pověšení dvou britských seržantů v Natániji, byl útok na malou vesnici Dajr Jásín, při kterém bylo 9. dubna 1948 zabito 254 žen, dětí a starců a jejich těla naházena do studny. 7/ Této vesnici skryté pod skalnatým výběžkem západně od Jeruzaléma se až do té doby dařilo vyhnout válečné vřavě. Velitel Hagany David Šaltiel poznamenal, že Dajr Jásín byla "klidná od začátku nepokojů... nebylo o ní zmínky o hlášeních o útocích na židy a byla jedním z mála míst, která neposkytla útočiště cizím bandám". 8/ Henry Levin napsal v Jerusalem Embattled: "Když se arabská banda pokoušela si zde (v Dajr Jásín - pozn. red.) udělat svoji základnu, sami vesničané je vyhnali."

Obyvatelé Dajr Jásín neudělali nic, aby vyprovokovali tento útok. Žili mírumilovně ve shodě se Židovským okolím, které je obklopovalo. Vesnice dokonce příležitostně spolupracovala s Židovskou agenturou a podle židovského tisku vyhnala některé militantní Araby. Útok na malou vesnici byl proveden spojenými silami Irgunu a sternistů.

Vesničané nebyli předem varováni. Později Izraelci tvrdili opak (např. Begin tvrdil, že všechny oběti útoku Irgunu byly předem varovány). Obrněný vůz s tlampači uvízl totiž v jámě a převrátil se na bok dost daleko od prvních vesnických domů. Poté, když noční hlídač oznámil, že se blíží židovští nájezdníci, se některým obyvatelům podařilo uprchnout.

Když britské úřady odmítly tento incident vyšetřovat, požádali Arabové z Jeruzaléma Mezinárodní červený kříž, aby incident vyšetřil. Švýcarský zástupce Jacques de Reynier vedl první skupinu, která na místě nalezla 150 těl vhozených do studně a dalších 40 nebo 50 mrtvých na jednom místě. Napočítali celkem 254 mrtvých, z toho 145 žen, z nich 35 těhotných. Pod hromadou mrtvol nalezli šestiletou dívku, která ještě žila. Očití svědkové později vyprávěli, že nebylo možné přiblížit se k vesnici, aniž by se jim neudělalo špatné od žaludku.

Ve svém deníku se zástupce Mezinárodního červeného kříže zmiňuje o tom, že když dorazil na místo, teroristé ještě svoje dílo nedokončili. O této hrůzné noci napsal: "Nejprve jsem spatřil, jak všude pobíhají lidé, vcházejí a vycházejí z domů, ověšeni automatickými zbraněmi, pistolemi, a dlouhými noži s ornamenty.. . vypadali, že jsou pološílení. Viděl jsem krásnou dívku, která měla dýku ještě pokrytou krví. Slyšel jsem výkřiky. Německý člen Irgunu vysvětloval: ,Ještě stále čistíme.' Jediné, na co jsem mohl v té chvíli pomyslet, byly jednotky SS, které jsem viděl v Aténách." 9/

Potom ke svému zděšení uviděl Reynier mladou ženu, jak bodala starého muže a ženu, kteří stáli před svou chatrčí. Když vstoupil do jednoho z prvních domů, spatřil všechno vzhůru nohama. Všude ležela těla. Své "čištění" teroristé prováděli zbraněmi a granáty a práci dokončovali noži. Zástupce švýcarského Červeného kříže převezl raněné do nejbližší nemocnice.

Spisovatel J. Bowyer Bell napsal, že když přijel Šaltiel do Dajr Jásínu, byl pozdraven "dýmajícími ruinami posetými těly mužů, žen a dětí". 10/ Poté co velitel Irgunu Mordechai Ramaan oznámil, že vesnice je pod jeho úplnou kontrolou a jednotka Hagany by ji měla převzít, odpověděl Šaltiel: "Nehodláme nést zodpovědnost za vaše vraždy." 11/ Irgun se později bránil tím, že prý byli zabiti pouze ti, kteří se stavěli na odpor. K tomu říká jeden z členů vedení Hagany a její mládežnické organizace Eliyahu Arieli toto: "Z těch, kteří byli zabiti, byli až na několik výjimek všichni starci, ženy nebo děti. Mrtví, které jsme nalezli, byli oběti bezpráví a nikdo z nich nezemřel se zbraní v ruce." 12/ Šaltielův pobočník údajně řekl veliteli oddílu Sternu, který se zúčastnil útoku: "Jste prasata."

Židovská agentura a Hagana se veřejně od masakru distancovaly, avšak neoficiálně Hagana převzala kontrolu vesnice a Židovská agentura využila později masakru k psychologickému nátlaku na obyvatele arabských vesnic. Vytiskla letáky, nákladní vozy s tlampači jezdily po arabských vesnicích a oznamovaly v arabštině: "Pokud neopustíte svoje domovy, bude osud Dajr Jásínu osudem vaším." 13/

Na tiskové konferenci, kterou pořádaly organizace Irgun a Stern bylo skupině amerických korespondentů řečeno, že: "to je začátek dobývání Palestiny a Zajordánska". 14/ Izraelci způsobili masakr, který byl srovnatelný s nacistickými zločiny v Oradouru a Lidicích, ale který byl ještě o něco úděsnější, protože v Lidicích byli popravení "pouze" muži a chlapci.

Dnes Izraelci a zvláště pak Beginovi obhájci popírají, že by jakýmkoli způsobem podněcovali útěk Arabů ze země. Tvrdili, že odešli o své vlastní vůli pod vlivem arabského rozhlasového vysílání, které je vyzývalo, aby tak učinili, "aby arabské armády mohly zemi vyčistit". Avšak jiné prameny nám sdělují pravý opak. Sionistický spisovatel John Kimche o tomto incidentu poznamenal: "Teroristé ospravedlňovali masakr v Dajr Jásínu, protože vedl k panickému útěku Arabů z oblastí židovského státu." 15/ Židovský spisovatel Don Peretz popsal výsledek Dajr Jásínu jako "masovou psychózu strachu, která se zmocnila celého arabského společenství".

Ministerský předseda Ben Gurion zaslal jordánskému králi Abdulláhovi omluvu. Židovská agentura vyhlásila, že použití takových metod židy je odpuzující a hlavní rabín Jeruzaléma exkomunikoval účastníky útoku. Begin odmítl odpovědnost za tragédii a tvrdil, že toto obvinění z ukrutností bylo společným dílem Židovské agentury a arabské propagandy (jaká kombinace?). Přesto však ve své publikaci Revolta - příběh Irgunu se Begin zmínil o "vojenském vítězství v Dajr Jásínu", když velice zjednodušil úlohu přeměnit Izrael na výlučně židovský stát a připustil, že pověsti o masakrech Irgunu vyústily v bláznivý, nekontrolovatelný úprk." 16/ Z asi 800 000 Arabů, kteří žili na území dnešního Izraele, je jich zde pouze 165 000.

Předseda Americké sionistické organizace rabín Abba Hillel Silver prohlásil: "Irgun bude mít svoje místo v dějinách jako faktor, bez něhož by stát Izrael nikdy nevznikl".

Jiný izraelský mýtus - Palestinci vlastnili zemi a po léta s ní nic nedělali. Neměli prý žádné sídliště, jen několik ubohých farem. Cokoli v Izraeli vidíte, vesnice, města, farmy a všechno ostatní, bylo údajně postaveno židy, hlavně po roce 1948. Takový je mýtus.

Je to pravý opak pravdy. Ti Izraelci, kteří mají odvahu mluvit, jistě potvrdí, že Palestina byla rozvinutou zemí dlouho předtím, než se jí zmocnili židé. Ve skutečnosti právě Izraelci zničili téměř všechny palestinské vesnice. Ještě předtím, než se sionisté zmocnili Palestiny, žila arabská palestinská společnost v rozvinutých městech a vesnicích, roztroušených po celé zemi.

V patnácti krajích Palestiny bylo 475 vesnic (nejsou v to zahrnuty oblasti, které byly obývané určitým počtem migrujících arabských kmenů). Od roku 1948 bylo úplně zničeno 385 vesnic, tedy tři čtvrtiny z původního počtu a zbylo pouze 90 původních vesnic.

Podle zprávy delegátů Národní rady církví vedených reverendem Raymondem E. Maxwellem z roku 1968 je zničení vesnic specifickým projevem izraelské politiky, přesvědčené, že Arabové musejí být poučeni okamžitými destruktivními akcemi a nutno jim dát najevo, že neposlušnost nebude tolerována. Jako důkazy slouží vesnice Jalu, Bejt Núba a Inwás, kde zůstaly jen zbytky dřeva, zkrouceného železa a rozbitá vodní pumpa. Byly zde vysázeny eukalypty, které rychle zakryly zničenou vesnici, jež na tomto místě stála po staletí.

Politika ničení palestinských sídlišť na území kontrolovaném Izraelem nikdy neustala. Podle údajů OSN zničili Izraelci mezi 11. červnem 1967 a 15. listopadem 1969 okolo 7544 domů palestinských Arabů na území, kterého se zmocnili během války v roce 1967. V tomto počtu není zahrnuto 35 vesnic, které byly srovnány se zemí na okupovaných Golanských výšinách. Odhaduje se, že v letech 1969-1971 se tento počet zvýšil na 16 312.

Na místě arabské vesnice Inwás byl v září 1975 otevřen "národní park". Dopisovatel izraelského deníku Máariv při popisu tohoto parku a jeho účelu poznamenal, že tam bývala arabská vesnice, "avšak v červnu 1967 byla tato vesnice opuštěna". Michael Adams, redaktor Middle East International a bývalý dopisovatel listu Guardian v Bejrútu, k tomu poznamenal, že použití jednoduchého slova "opuštěný" bylo velmi cynickým výrazem, typickým pro sionistickou propagandu. Tento novinář pokračoval varováním, že by bylo lépe nenechat děti, aby si v parku hrály, protože by mohly přijít na zbytky domů, které byly zničeny a které by mohly být klidně označeny za zbytky synagogy z 12. století.

Co se přesně stalo během června 1967, kdy se Izraelci zmocnili arabské země, nebylo nikdy v obrovské záplavě knih, oslavujících izraelské "šestidenní vítězství", řečeno.

Například čtvrť Báb al-Maghrib arabského Jeruzaléma byla příjemnou a architektonicky půvabnou čtvrtí s bíle natřenými terasami, zahradami, s úhlednými domy postavenými před několika sty léty v severoafrickém slohu, které byly určeny k ubytování marockých vojáků v Jeruzalémě za osmanské vlády. Brzy po západu slunce dne 8. června 1967, následující noc po obsazení Starého města izraelskými parašutisty v šestidenní válce, začala demolice této čtvrti. Obyvatelé museli opustit své domovy během jedné hodiny. Jedna hluchá a slepá žena, která příkazy neslyšela, byla v troskách za živa pohřbena. Během několika dní bylo více než 130 domů, včetně dvou mešit, srovnáno se zemí.

Vyvlastňování Arabů bylo realizováno také ve čtvrti Šaral vedoucí k mešitě a v oblasti Darak Rabbúní. Byla to metoda praktikovaná proti velkým skupinám Arabů, kteří po staletí bydleli v oblasti Francouzských vrchů a hory Scopus v blízkosti britského hřbitova. Našly by se další příklady pokusů o vyvlastnění Arabů, které Izraelci provozovali s cílem sionizovat Jeruzalém. Odsouzení Rady bezpečnosti OSN nemělo v tomto smyslu žádný účinek a nepřineslo ve stanoviscích Izraelců žádné změny.

Bez ohledu na to, že arabština je jazykem hyperbol, musí čtenáře vzrušit popis situace, pořízený křesťanským Arabem, žijícím v okupovaném Jeruzalémě: "Na počátku června 1967 se lid západního břehu Jordánu, včetně Jeruzaléma, náhle ocitl pod izraelskou okupací a tragédie z roku 1948 se opakovala. Když izraelská armáda vstoupila do Jeruzaléma, zavládl teror. Nastalo rabování ve velkém stylu, devadesát procent obchodů bylo vyloupeno. Izraelští vojáci i civilisté přepadávali domy a vyloupili v nich všechno cenné. Obyvatelé Jeruzaléma zpočátku nevěděli, co se děje a mnozí z nich, kteří poprvé viděli izraelské vojáky, je pokládali za Iráčany, kteří jim přišli na pomoc. Díky tomuto omylu byli mnozí civilisté zabiti při vítání těchto vojáků. V příštích pěti dnech bylo stanné právo sníženo pouze na dvě hodiny denně. První dojem po opuštění domu byl pro člověka otřesný - obrovská spoušť, vydrancované domy a obchodní čtvrti a velký počet mrtvých těl arabských vojáků a civilistů v ulicích. Lidé pobíhali sem a tam a ptali se na své příbuzné. Každý někoho pohřešoval. V některých domech chybělo až deset lidí. Stovky nevinných mladých lidí byly odváženy nákladními auty a odsouzeny bez uvedení důvodu. Arabský Jeruzalém (arabsky Kuds - pozn. red.) nebyl na válku připraven z toho jednoduchého důvodu, že se o něm říkalo, že je Svatým městem a proto bude ušetřen válečné katastrofy. Nebyl připraven ani jediný pytel s pískem, nebyly vybudovány žádné úkryty. Obyvatelé nebyli vycvičeni pro civilní obranu. Během pěti dnů bojů v Jeruzalémě obyvatelstvo pochopilo, že je válka. Horší však bylo to, co přišlo, když boje ustaly. Každý izraelský důstojník a voják jednal ze své vlastní iniciativy a vzal zákon do svých rukou".

Jeruzalém je od té doby zvláštním svědkem izraelské expanzionistické politiky. Po válce v roce 1967 se izraelská vláda soustředila na program sionizace východního Jeruzaléma. Za tím účelem byla založena Společnost pro rekonstrukci a rozvoj židovské čtvrti. Společnost převzala existující budovy, rekonstruovala je a potom je prodala židům, i když byly původně vlastnictvím Arabů. Účelem bylo dosažení okamžité evakuace stovek arabských rodin. Obyvatelům byla nabídnuta směšná suma 15 000 izraelských liber (1500 dolarů) jako náhrada, což jim nemohlo stačit k zakoupení nového bytu nebo domu.

Mnozí se odmítli stěhovat. V tom případě byl na ně činěn nátlak. Často tak, že jedné nebo dvěma rodinám z jednoho domu byla vyplacena cena nad oficiální hranici. Když odešli, začala rekonstrukce jejich bytů, která proměnila život ostatních nájemníků v peklo, protože byly bourány zdi, vykopávána kanalizace a budova se stala neobyvatelnou.

Ve Svatém městě je více než kdekoli jinde na okupovaných územích návštěvník obklopen viditelnou a průkaznou izraelskou "pevnostní" mentalitou. Ta, bohužel, nahradila jakékoli upřímné hledání míru. Je to spíše k pláči, než ke zlosti, vidět ošklivé k obloze se tyčící hotely, úřady a betonové bloky obytných budov, které převyšují Staré město a narušují překrásné "mírové" obrysy okolních pahorků. To je pocit, který zažije každý věřící, ať již jde po Via Dolorosa, na které Ježíš padal pod břemenem kříže, nebo ať hledí na mešitu al-Aksá, která je místem, odkud prorok Muhammad zahájil svou nebeskou pouť, či ať stojí u Zdi nářků, svatém místě židů.

Výsledkem sionizace Jeruzaléma byt bojkot Izraele organizací UNESCO a jeho protibojkot. Takové hudební hvězdy jako Artur Rubinstein a Leonard Bernstein vyzývali veřejně Yehudi Menuhina, předsedu výkonného výboru Mezinárodní hudební rady, která je orgánem UNESCO, aby se připojil k sionistickému protibojkotu UNESCO. Avšak Menuhin jejich výzvu odmítl. V odpovědi na telegram, který mu byl zaslán do Paříže, prohlásil známý houslista, že Jeruzalém má univerzální význam a musí s ním být nakládáno jako s místem, jež je symbolem víry v humanitu a patří celému lidstvu a nikoli pouze jediné zemi. Poznamenal, že širší přístup k tomuto problému je nezbytný, jestliže si židé a zvláště Izraelci chtějí vysloužit mezinárodní podporu a sympatie, které jsou nyní na nejnižším stupni. "Znásilnění Jeruzaléma", jak to někteří nazývali, však pokračovalo přes řadu námitek vůči takovým moderním konstrukcím jako například navrhovaný dvacetičtyřpatrový Hyattův hotel ve východním Jeruzalémě.

Všude najdeme výrazný kontrast - neonové reklamy v hebrejštině proti arabským nápisům v kameni. Domy stovky arabských rodin byly strženy, aby na jejich místě vzniklo náměstí před Zdí nářků. A kdyby si náhodou nějaký návštěvník hned neuvědomil, kdo je pravým majitelem Svatého města, byla před Zdí postavena terasa, kde mohou turisté za drobný poplatek z automatického průvodce vyslechnout sionistickou propagandu.

Osm set akrů nejlepší půdy ve Svatém městě bylo vyvlastněno, staré domy odstraněny buldozery a stromy poraženy, aby půda mohla sloužit židovskému osídlování.

Izraelská propaganda působila na Američany, aby uvěřili, že Arabové a židé jsou rovnoprávní v novém "spojeném Jeruzalémě". A srovnání tohoto tvrzení s fakty? Registrační čísla arabských aut se lišila prvními třemi číslicemi, arabská taxi byla zřetelně nalakovaná. Američtí návštěvníci Jeruzaléma, kteří jezdili v arabských vozech, byli kontrolováni. Všechna telefonní čísla Arabů začínala číslicí 8, aby byla rozeznatelná od ostatních. Arabské průkazy totožnosti měly tuto poznámku: "Tento průkaz nepředstavuje doklad opravňující k návratu do Izraele". Arab, opouštějící izraelské území si nemohl být jistý, že se může vrátit.

Na okupovaném západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy byla napjatá atmosféra. Nad oznámením, že vojenská vláda západního břehu informovala majitele pozemků v severních oblastech údolí Jordánu mezi Nábulusem a Jerichem, že 500 akrů jejich země bude prohlášeno za oblast uzavřenou pro vojenské účely, se průměrný Američan nepozastaví. Avšak dějiny izraelské kolonizace dokazují, že právě toto byl obvykle první krok k získání země pro židovské osídlení.

Zničení domovů bylo kolektivním trestem palestinské společnosti. Hlavními obětmi byli děti, nemluvňata, ženy a starci, jejichž jediným zločinem bylo pokrevní příbuzenství s člověkem podezřelým ze sympatií k Organizaci pro osvobození Palestiny. Demolice domů prováděná i uprostřed nejsilnějších zim jako například v zimě 1973-74, působila neblaze na celé rodiny, kterým nebylo dovoleno, aby s sebou vzaly svoje osobní věci. Jejich příslušníci byli vyhozeni na mráz bez odpovídajícího oděvu.

4000 zemědělců z Akraby, malé palestinské vesnice šest mil jihovýchodně od Nábulusu, odmítlo prodat svoji půdu. Poté, podle listu Le Nouvel Observateur, podnikli Izraelci tuto drastickou akci: "28. dubna izraelské letadlo typu Piper přeletělo Akrabu a sypalo na žitná pole vesničanů chemické látky. Za jedinou noc všechno obilí seté v prosinci (200 hektarů) změnilo svoji barvu. Zelená se změnila v hnědou, spálenou chemikáliemi... Izraelci to nepopírají. Připouštějí, že posypali pole chemickými látkami, ale jen proto, aby 'dali těm vesničanům lekci, protože tvrdohlavé pokračovali v obdělávání půdy, na kterou jim armáda zakázala přístup'." Je s podivem, že uprostřed neúrodných pahorků si izraelští vojáci zvolili ke svému cvičení obdělanou půdu. Odpověď není žádným tajemstvím - jde o přípravu příchodu izraelských usedlíků. V každém případě není Akraba jedinou vesnicí na okupovaném západním břehu Jordánu, kde je prováděn nátlak na vesničany, aby prodali svoji zem." 17/

Tyto šokující činy vyvolaly nejen hněv Arabů, ale i rozhořčení těch židů, kteří s nimi sympatizovali. Na schůzi Nové levice před zasedáním Knesetu rozšiřovalo pět mladíků letáky, které proklamovaly: "Jsme loajální vůči svým lidem a vůči své zemi, avšak odmítáme přijmout konfiskaci půdy, která patří Arabům, ničení jejich úrody a nahrazování jejich vesnic židovskými vesnicemi."

Objektivní zkoumání těchto událostí odhaluje nepochybný izraelský záměr vytlačit Araby z jejich majetku a převzít ho do svých rukou. K 1. dubnu 1973 bylo nařízeno zavřít a odstěhovat do Rámalláhu lékařská transfúzní střediska s laboratorním vybavením, která sloužila Arabům z Jeruzaléma a 29 arabských vesnic, což úplně vylučovalo poskytnutí první pomoci. Jedno ze čtyř středisek bylo znovu otevřeno, ale o zbývajících třech již nebylo ani slechu.

Izraelci vyvíjeli tlak, aby bylo postupně likvidováno islámské náboženské právo - šáría. Muslimský soudce musel přísahat před izraelským zřízením, které ho jmenovalo. V Jeruzalémě a v jeho okolí založili Izraelci 13 nových čtvrtí pro ubytování 122 000 nových židovských přistěhovalců. To ovšem ještě neukončilo obavy Arabů. Hovořilo se o tom, že pro židovské osídlení této oblasti se využije dalších 1000 čtverečních mil tak, aby města Betlém a Jericho byla spojena s Mrtvým mořem.

10. prosince 1973, který je shodou okolností v Izraeli oslavován jako Den lidských práv, bylo osm palestinských intelektuálů a politických mluvčích ze západního břehu tím nejbrutálnějším způsobem vyhoštěno do Jordánska. Muži byli v noci zatčeni a beze svědků odvlečeni ze svých domovů. Ani jejich rodiny se nedozvěděly, jaká jsou proti nim vznesena obvinění. V každém domě, odkud byl odvlečen otec rodiny, zůstal jeden muž z bezpečnostní služby, aby zabránil rodině zatčeného v okamžitém kontaktu s vnějším světem, například s právníkem.

Mezi červnem 1967 a únorem 1976 bylo deportováno z okupovaných oblasti téměř 1500 Palestinců. 18/ Mnozí z nich byli veřejně a politicky činní. Zpráva Anny Leschové uvádí jmenovitě 1136 osob s přesnými daty deportace a popisem tras, po kterých byly deportovány - přes řeku Jordán do Jordánska, přes libanonské hranice nebo do pouštní oblasti mezi Mrtvým mořem a Akabským zálivem.

Sionistická vláda šířila tvrzení, že okupace Sinaje, Golanských výšin, západního břehu Jordánu a pásma Gazy byla "nejliberálnější okupací v dějinách". Londýnský list Times ze 17. června 1974 k tomu napsal: "Je to podivná forma liberalismu se stovkami nových vězňů v izraelských věznicích za několik minulých měsíců, k těm tisícům, kteří již tam jsou několik let." A po čtyřech letech byli, jak uvádí Časopis Time z 19. Června 1978, uvězněni arabští studenti za vážný "zločin" - "indiskrétní hovor". Rektor univerzity v Betlému Josef Lowenstein zaznamenal, že z celkového počtu 400 studentů jich bylo 104 vyslýcháno.

Kdyby se něco podobného stalo kdekoli ve světě, byli by američtí liberálové v Americe mezi prvními, kteří by protestovali proti tomu, že neexistuje legální možnost odporu vůči izraelské okupaci. Mírové manifestace, protesty, stávky, rozšiřování letáků, to všechno izraelský režim těžce postihuje. Tisíce osob jsou v současné době ve vězení za to, že zvolily právě tyto formy odporu. Podle odhadu Výzkumného střediska pro Blízký východ bylo koncem roku 1976 v Izraeli a na okupovaných územích 3200 politických vězňů. Mnozí byli zadržováni bez zákonného obvinění a bez soudu.

Podle jednoho zvláštního zákona kdokoli, kdo má podezření, že jiná osoba zamýšlí nebo chce spáchat přečin proti vojenským zákonům, platícím na okupovaných územích, a nezabrání jí v jejím činu nebo ihned neinformuje úřady, je sám vinen přečinem, který se trestá až pětiletým vězením nebo pokutou 1000 liber.

Nelidské zacházení s vězni, násilí, bití a mučení, kterému jsou vystaveni podezřelí během výslechů prováděných členy Izraelské vojenské zpravodajské služby, detailně popisuje v publikaci Vlastníma očima advokátka Felicia Langerová. Izrael pokračoval v praktikách, které vůdce tzv. "kulturního sionismu" Achad Haam pozoroval již v roce 1891: "Jednají s Araby nepřátelsky a kruté, zbavují je jejich práv, uráží je bez příčiny a nikdo z nás proti tomu nic nemá."

Izraelští úředníci vytvořili zvláštní kategorii Palestinců ze západního břehu a nazvali je "dočasnými rezidenty" přesto, že mnozí z těchto Arabů se tam narodili a jejich rodiny tam žily řadu let.

Profesor Israel Šahak přijel v roce 1974 do USA, aby seznámil americký lid s těmito fakty o životě v Izraeli a na okupovaných územích. Jeho informace otřásly některými lidmi, zvláště když podrobně hovořil o tom, jak Židovský národní fond skupoval veškerou neobydlenou půdu v Izraeli (kromě Hajfy, Tel Avivu a Jeruzaléma), při čemž byla v nákupní smlouvě uvedena restrikce, že Arabové si ji nikdy nesmí ani pronajmout ani koupit. Izraelské soudy toto opatření ještě zdůraznily tím, že jakýkoli pokus o zrušení smlouvy trestaly pokutou. Šahak se o rok později vrátil, aby svědčil před Podvýborem pro mezinárodní organizace a hnutí zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů. Řekl jeho členům: "V životě jsem nepoznal věc, která by mě šokovala víc, než to, když izraelské demoliční čety vyhazovaly do povětří arabské domy na okupovaném území západního břehu Jordánu." Poznamenal, že bylo "běžnou praxí izraelských úřadů již od války v roce 1967 zmocnit se Arabů, kteří byli nežádoucí na západním břehu Jordánu nebo v pásmu Gazy a deportovat je. Poté byly jejich domy zničeny." Šahak vyzval osm členů podvýboru, kteří vyslechli jeho svědectví, aby se do této oblasti sami podívali a "přesvědčili se, zda tyto věci shledají v pořádku a pak se k tomu sami vyjádřili".

Něco málo informací o způsobech, jakými se zachází s palestinskými vězni, přinesly mezinárodní agentury a evropský tisk. Zpráva pro OSN zpracovaná jednou ze zvláštních pracovních skupin vyhlásila, Že "převážná většina zadržených je zbavena všech záruk, týkajících se délky zadržení a spravedlivého soudu".

Mezinárodní červený kříž informoval takto: "Při návštěvě, která byla vykonána bez přítomnosti dozorce, bylo 81 vězňů namačkáno v jedné cele. Všichni vězni prohlašovali, že jim není dovoleno cely opustit ani za účelem použití toalet nebo umytí. Museli používat kohoutku v cele, který byl umístěn pouze 15 cm od podlahy." 19/

Jiným málo viditelným, avšak hojně užívaným způsobem zacházení s vězni, byly kolektivní tresty. V memorandu zaslaném Zvláštnímu výboru OSN pro lidská práva v okupovaných oblastech se praví: "Od samého počátku izraelské okupace v roce 1967 bylo široce užíváno kolektivních trestů - demolice domů, rukojmí, vyhoštění palestinských vedoucích osobností, stanné právo atd. Muž osobně zodpovědný za izraelskou politiku na okupovaných územích - ministr obrany Moše Dajan byl v Knesetu dotázán, zda jedná ministerstvo obrany v takových případech podle principů kolektivní zodpovědnosti celé rodiny za jednoho jejího člena. Dajan odpověděl, že ano". 20/

Útlak proti arabskému obyvatelstvu se po říjnové válce 1973 stupňoval, provádělo se masové zatýkání. Ve městě Nábulus bylo zatčeno ve dvou dnech 550 mužů včetně středoškoláků a chlapců ze základní školy. Pět z vězňů odvlečených 5. ledna 1974 úplně zmizelo.

Zpráva Amnesty International "Izraelské metody mučení" odhalila tyto praktiky:
a) Na vězně, který stojí obvykle v poutech s rukama za zády, vypustí policejního psa. Psi jsou vycvičeni k tomu, aby vězně povalili na zem. Vězni se potom rozkáže, aby se postavil na nohy atd.;
b) prsty vězné se strčí mezi panty dveří a potom se dveře přibouchnou;
c) nehty vězně jsou trhány obyčejnými kleštěmi;
d) vězeň dostává injekce roztoku pepře;
e) vězeň dostává injekce roztoku a je mu sděleno, že látka způsobuje okamžité šílenství. Pak se mu ukáže protilátka, která mu bude dána jen tehdy, přizná-li se včas;
f) Na hlavu vězně se připevní plechová nádoba. Do ní se pak buší holemi, nejprve pomalu a potom stále rychlejším tempem. Cím více úderů, tím nesnadněji se nádoba z hlavy odstraňuje;
g) Do mužského pohlaví se vkládají zápalky. Někdy se zapalují;
h) Vězeň dostane do ruky chemickou látku a příkaz, aby ji rozmělnil. Látka účinkuje jako elektrický šok.

Otřesným čtením je výpověď jistého Josefa Odeha a jeho dcery, která podle vyjádření londýnských Times, "je strašná - přestože ne ojedinělá". Podle svědectví Josefa Odeha jeho dceru Rasmíju po zatčení zbili. Odeha přivedli do vyšetřovny, kde nalezl dceru nahou a v poutech. Jeden z vyšetřujících mu řekl, aby se s ní vyspal. Odpověděl, že na to nesmí ani pomyslet. Vzápětí ho zbili a poté znovu i dceru. Roztáhli jí nohy a vrazili do ní tyč. Krvácela z úst, tváře a z pohlaví.

Pří výkladu, jak izraelské úřady "řešily" svoje bezpečnostní problémy v okupovaných arabských zemích, popsal list Times vývoj těchto násilných opatření od roku 1967 po izraelském vítězství v šestidenní válce následujícím způsobem: "Izrael nikdy nepopíral, že ve svém boji proti palestinskému odporu používá přísných opatření." Izrael demoloval domy (16 212 domů za období od července 1967 do srpna 1973) a deportoval "známé agenty diverze" (1120 do Jordánska od roku 1967, podle záznamů jordánské policie). V letech 1967 a 1968 se počet vězňů zvyšoval a tak věznice v Izraeli, na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy byly přeplněné. Po roce 1967 překročil počet uvězněných Palestinců číslo 2000. V srpnu roku 1977 potvrdila Švýcarská liga pro lidská práva porušování práv Palestinců tak, jak bylo pozorováno a vyšetřováno již dříve různými organizacemi, které se zabývají lidskými právy - Amnesty International v březnu 1972; Izraelskou ligou pro lidská a občanská práva v únoru 1973 a misí Amerického národního svazu právníků v srpnu 1977. Ve zprávě Švýcarské ligy pro lidská práva se praví: ...izraelská okupace západního břehu Jordánu vyústila v opakované narušování ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, včetně svévolného věznění, pokračujících případů zadržování a deportací; nuceného bydliště, omezování pokud jde o přechod hranic a zákaz návratu atd.

Na konci této zprávy Švýcarská liga poznamenává, že ve skutečnosti už samotný statut okupovaného území vyúsťuje v popření národnosti jeho obyvatel.

Předseda Švýcarské ligy pro lidská práva Denis Payot prohlásil před zvláštním výborem OSN pro vyšetřování izraelských praktik v oblasti lidských práv obyvatel okupovaných území: "Považoval jsem za nezbytné osobně se dostavit do New Yorku. Záležitost jednoho Člověka má velkou cenu, avšak věc celého národa, který je v nesnázích, je ještě cennější."

14. února 1978 odsoudil Výbor OSN pro lidská práva Izrael za ukrutnosti spáchané na okupovaných územích. Ze 32 členských států byly pouze USA a Kanada proti; sedm států se zdrželo hlasování. V roce 1978 byl Izrael na jednom z posledních míst, pokud jde o dodržování politických práv a občanských svobod v cizích spravovaných oblastech. Předčily ho pouze Chile a Jihoafrická republika. 21/

Otřesné činy, prováděné Izraelci na Arabech v okupovaných oblastech, dávají odpověď na prohlášení prvního izraelského prezidenta Chaima Weizmanna, který, když OSN v listopadu 1947 odhlasovalo rozdělení Palestiny, prohlásil: "Jsem si jist, že svět bude soudit židovský stát podle toho, co udělá s Araby."

Izraelská vláda dala pokyn k budování nových sídlišť v dobytých oblastech ihned po válce 1967. Vyhlásila program: "Vytlačte Araby a přiveďte židy". Přestože to bylo v rozporu s článkem 49 čtvrté ženevské konvence, kterou Izrael podepsal a která říká "okupační síly nebudou deportovat nebo přemísťovat části své vlastní civilní populace do oblastí, které okupují", byla výstavba sídlišť uvítána izraelskými "jestřáby", jejichž přáním bylo vytvořit situaci, která by znemožnila jakékoli příští izraelské vládě, aby se stáhla z arabských oblastí okupovaných po šestidenní válce. 22/

Zabírání země sionisty bylo přirozeným pokračováním jejich předcházejících způsobů kolonizace Palestiny ještě před založením izraelského státu a nezbytně souviselo se Zákonem návratu. Podle něho se měly statisíce židů vrátit ze svého "exilu". Brzy bylo zcela zřejmé, že tyto nové kolonie byly založeny v místech, která Izrael již považoval za trvalou součást svého teritoria. Golda Meirová řekla v roce 1971 skupině přistěhovalců ze Sovětského svazu, usazených na Golanských výšinách, že "hranice jsou tam, kde žije žid a nikoliv tam, kde jsou vyznačeny na mapě". 23/ Již předtím se vyjádřil generál Dajan takto: "Místo, kde jsme jednou vybudovali sídliště, nikdy neopustíme." 24/

Izraelský ministr zahraničních věcí na Valném shromáždění v říjnu 1972 prohlásil: "Nepokoušeli jsme se určit konečné mírové hranice a nenakreslili jsme žádné mapy." Současné však na podzim téhož roku dovršil Izrael výstavbu 40 osad zahájenou v roce 1967 na západním břehu Jordánu, Golanských výšinách, Sinaji a v pásmu Gazy. Jsou to akce, které odporují rezolucím OSN i mezinárodním dohodám. Z těchto osad jich má čtrnáct strategický, polovojenský charakter.

Koncem roku 1975 se počet izraelských osad zvýšil již na šedesát a následující rok na šedesát osm. Jak napsal William Drummond v Los Angeles Times, bydlelo zde 7 500 židů. Dvacet pět militarizovaných osad bylo vybudováno na Golanských výšinách, sedmnáct v údolí Jordánu, pět v okolí Hebronu, čtyři v oblasti Jeruzaléma, čtrnáct v pásmu Gazy a tři v Akabském zálivu. Dalších dvacet dva osad bylo ve stadiu projektů přes silnou opozici nově založené pokrokové strany Yaad, jejímiž členy byli spisovatel Amos Kenan, bývalý generální tajemník odborové ústředny Histadrut Beh-Aharón Jicchak, člen Knesetu Uri Avnery, bojovnice za občanská práva paní Šulamit Aloni, generálmajor Matitjahu Peled a bývalý tajemník Izraelské strany práce Arie Eliav, kteří se spojili, aby bojovali proti vyvlastňování půdy a další teritoriální expanzi.

Militarizované osady na západním břehu Jordánu tvořily "cordon sanitaire" kolem velkých arabských měst a vesnic a sloužily jako obranný nárazník proti možnému proniknutí přes řeku Jordán.

List Háaretz přinesl interview bývalého předsedy vlády Jicchaka Rabina, ve kterém tento politik řekl: "To, co se stalo v minulých letech na obsazených územích, bylo jedním z projevů zahraniční politiky, na které jsem hrdý". Na schůzi delegátů z Merom Ha-Golan a z dalších osad na Golanských výšinách, která se konala v době, kdy se hovořilo, že se Izrael stáhne (zprávu o tom přinesl pouze Jerusalem Post a nikoliv tisk USA), Rabin prohlásil: "Žádná vláda ještě nezaložila nová osídlení jenom proto, aby je evakuovala, a proto obyvatelé osad na Golanských výšinách nám mohou plně důvěřovat."

Izraelští expanzionisté byli vedeni mystickým, ultrašovinistickým hnutím Guš Emuním (doslova "blokem věrných"), které trvalo na tom, že židé jako vyvolený lid podle bible mají právo na celou Palestinu a že Izrael musí podržet všechna okupovaná území s možnou výjimkou Sinaje. Guš Emuním získal podporu některých členů vlády.

Představitelkou hnutí v Knesetu byla Geula Cohenová, která o sobě hrdě prohlašovala, že byla členkou komanda Stern, které bylo odpovědné za vraždu hraběte Folke Bernadotta, prostředníka OSN, a mnoha britských důstojníků. Paní Cohenová řekla v červnu 1976 americkému návštěvníkovi, že "Guš Emuním neokupoval, ale osvobozoval oblasti, ve kterých se usídloval. Patří nám (tj. židům - pozn. red.), protože tak praví bible. Když jsme zvítězili v šestidenní válce, měli jsme v ten samý den v roce 1967 anektovat všechna tato území". 25/

Když byla dotázána, jak by se měl problém palestinského lidu řešit, odpověděla tato ultranacionalistka: "Kdo jsou ti palestinští lidé? My jsme Palestinci - nikoli Arabové!"

Je zajímavé, že to byla právě Yael Dajanová, dcera Moše Dajana, která prohlásila, že kdyby se narodila palestinským Arabem, určitě by byla členkou OOP. Teprve 27 let poté, kdy bylo v OSN rozhodnuto o rozdělení Palestiny, se Palestinci mohli opět vrátit do OSN a bylo jim zaručeno slyšení.

Palestinci se dali na cestu ozbrojeného odporu a následovali tak cestu jiných úspěšných osvobozeneckých hnutí. Viděli, že západní sdělovací prostředky jim nevěnují žádnou pozornost. Proto se chopili všech možností, aby na sebe upozornili. Tak například hlavním cílem únosu tří diplomatických pracovníků - dvou Američanů a jednoho Belgičana - z velvyslanectví Saudské Arábie v Súdánu v roce 1974, bylo dopravit tyto diplomaty do Washingtonu jako rukojmí a uskutečnit tam tiskovou konferenci, kterou by svět nemohl ignorovat. Čí je to ostuda, že bylo třeba použít takového násilí, aby bylo vůbec možné sdělit světu vše o nespravedlnosti, jíž je vystaven palestinský lid?

Když požádáme některého izraelského liberála, aby vysvětlil, proč je s Palestinci tak hrubé nakládáno, odpoví zpravidla, že tito Palestinci stěží existují jako kulturní národ, že byli při nejlepším jen neovladatelnou masou rolníků. Proto fakt, Že Izraelci bourají arabské domy a vesnice a zmocňují se arabské půdy, sotva někomu vadí. Pro Izraelce Palestinci nejsou civilizovanými lidmi a považují za zbytečné mařit čas tím, že se na ně bude pohlížet jako na moderní společnost nebo národ.

Skutečnosti jsou následující: Podle posledního odhadu je Palestinců 3,3 miliónu. Z nich polovina je klasifikována jako uprchlíci, kteří jsou závislí na pomoci OSN v uprchlických táborech. 950 000 jich je v Jordánsku, 693 000 na západním břehu Jordánu, 390 000 v pásmu Gazy, 574 000 v Izraeli. Zbytek je roztroušen v arabských zemích - v Libanonu, Kuvajtu, Sýrii, Egyptě, Iráku, v Sjednocených arabských emirátech, Libyi a Saúdské Arábii. Odhaduje se, že 7000 jich je v USA, 5000 v Latinské Americe a asi 150 000 v Evropě. Podle záznamů UNRWA byla do června 1977 poskytnuta pomoc a ubytování 1 706 486 Palestincům. Mnozí Palestinci tedy žijí z podpory OSN, avšak většina se přemístila do arabských zemí a do zámoří, kde vedou spořádaný, byť někdy svízelný život. Ve své "diaspoře" se stali učiteli, inženýry, stavbaři i obchodníky. Na univerzitách je velký počet palestinských doktorů a techniků; palestinští inženýři a architekti staví silnice a mosty. Vyhnání z vlastní země způsobilo, že jsou nuceni vzdělávat se více než druzí.

Válka v roce 1967, následná izraelská okupace zbytku Palestiny a postoj palestinských jednotek v bitvě u Karámy přeměnily Palestince, resp. jejich individuální boj za přežití na kolektivní boj za zachování národní identity. Vznikli noví Palestinci, sebevědomí lidé, kteří jsou sami na sebe hrdí.

Nestalo se to, v co doufali sionisté. Palestinci nezmizeli, ale prošli velkým přerodem. Objevili se znovu jako hlavní fyzická a psychologická síla v oblasti Blízkého východu.

V roce 1965 překročila poprvé malá skupina palestinských bojovníků linii příměří, která odděluje Izrael od Libanonu, a provedla první vojenský útok proti Izraeli. Vedl jej inženýr, který se stal vojákem na přání svého lidu. Po devíti letech informoval Jásir Arafát, jako vůdce Organizace pro osvobození Palestiny a jediná osoba, která kromě papeže Pavla VI. nereprezentovala vládu státu, Valné shromáždění OSN o cílech a aspiracích palestinského lidu. Ten den v listopadu 1974 se ve vzdáleném Bejrútu a Káhiře lidé shromažďovali v ulicích a poslouchali tranzistorová radia. V uprchlických táborech byl vyhlášen svátek.

Arafát studoval stavební inženýrství na univerzitě v Káhiře. Později sloužil jako poručík v Egyptské vojenské akademii a bojoval proti Izraelcům, Britům a Francouzům v roce 1956. Když se odstěhoval do Kuvajtu, kde pracoval v původní profesi, začal pomáhat připravovat palestinské oddíly pro operace na území Izraele a brzy se připojil ke skupině Fath, která pod jeho vedením převzala v roce 1968 iniciativu v Organizaci pro osvobození Palestiny. OOP začala hájit zájmy palestinského lidu v roce 1963, avšak její vojenské křídlo. Palestinská osvobozenecká armáda, hrála jen nepatrnou úlohu v šestidenní válce v roce 1967.

Pod vedením Arafáta se dosud spící Organizace pro osvobození Palestiny probudila k životu. Palestinská národní rada vzrostla na 293 členů a zahrnovala zástupce nejrůznějších vrstev palestinského společenství - nezávislé politické vůdce, zástupce z táborů a společenství z celého Blízkého východu, okupovaného západního břehu a pásma Gazy, jakož i zástupce různých skupin studentů, právníků, lékařů, žen, odborů a nezávislých Palestinců, kteří nepatřili k žádné z těchto skupin. Tato Rada zasedá nejméně jednou za rok. Ústřední rada, která se skládá 255 členů, slouží jako legislativní orgán. Politická činnost OOP je řízená čtrnáctičlenným předsednictvem Výkonného výboru. (Tyto i následující údaje platily v roce 1978, kdy byla kniha vydána - pozn. red.)

Znovu ožil pocit palestinské sounáležitosti a lidé v exilu se těsněji semkli kolem hnutí odporu. Brzy se objevily takové důležité atributy, jako například stipendijní pomoc pro mladé Palestince, finanční podpora těm rodinám, jejichž živitel byl zabit, lékařská péče a prevence. Palestinský červený půlměsíc otevřel kliniky a moderní nemocnice a platil specialistům za lékařská ošetření v evropských klinikách. Byly poskytovány penze a stipendia a zřizovány školy v uprchlických táborech, aby nahradily instituce dosud financované OSN. Byl založen Výzkumný ústav Organizace pro osvobození Palestiny a Palestinci začali vydávat knihy, které pojednávaly o problematice konfliktu. Bylo rovněž založeno plánovací středisko, které pracovalo na úkolech dlouhodobé strategie, na přípravě politických a diplomatických kampaní. Středisko zpracovávalo detailní studie o vytváření palestinského státu a o zdrojích síly palestinského lidu. Pracovalo rovněž na vojenské strategii hnutí odporu. Na arabském summitu v Rabatu v roce 1974 byla Organizace pro osvobození Palestiny uznána za jediného zákonného představitele palestinského lidu.

Dějiny OOP byly poznamenány občasnými vnitřními boji, často i ozbrojenými konflikty mezi sedmi největšími organizacemi. Jsou jimi Fath; Lidová fronta pro osvobození Palestiny; Demokratická fronta pro osvobození Palestiny Nájifa Havátmy; Lidová fronta pro osvobození Palestiny - všeobecné velení, která se pod vedením Ahmada Džibríla odtrhla od Habašovy Lidové fronty pro osvobození Palestiny; as-Sáika, vedená Zuhajrem Muhsinem (zahynul při atentátu v Cannes v srpnu 1979 - pozn. red.) a založená v roce 1967 z Palestinců, sympatizujících se syrskou stranou Baas; malá Arabská fronta osvobození, která je podporována iráckými baasisty; Palestinská národní fronta založená v roce 1974 Palestinci, žijícími pod izraelskou okupací. Dále se objevila v Iráku anarchistická frakce pod vedením Abú Nidála.

V rámci OOP působí Palestinská organizace práce, Všeobecný svaz palestinských žen, svazy studentů, umělců, spisovatelů, Palestinský červený půlměsíc. Palestinská nadace pro sirotky, několik mládežnických organizací, Výzkumný ústav, Svaz palestinských právníků, svazy architektů, učitelů a řemeslníků. V hnutí jsou rovněž mnozí prominentní křesťané, jako např. reverend Elie Chúrí; George Habaš, generální tajemník Lidové fronty pro osvobození Palestiny a Nájif Havátma, generální tajemník Demokratické fronty pro osvobození Palestiny.

Poznámky:

1/ Davar, 24. ledna 1969.
2/ Golda Meir, 8. března 1969.
3/ Amos Elon. The Israel Founders and Sons. New York 1972. str. 272.
4/ Hans Kohn, "Zion and the Jewish National Idea", in Palestina: A Search for Truth, ed. Alan Taylor a Richard Tetlie, Washington 1970, str. 68.
5/ Joseph B. Schechtman, Rebel and Statesman: The Vladimir Jabotinsky Story - The Early Years, New York 1956, str. 104.
6/ Eliezer Schweid, "New Ideological Directions Afterthe Six Day War", in Dispension and Unity. č. 10, 1970, str. 48.
7/ Počet mrtvých byl potvrzen zástupcem Mezinárodního červeného kříže Jacquesem de Reynierem. který byl tehdy přítomen masakru na místě. Z počtu 254 mrtvých bylo 35 těhotných žen.
8/ Pozorování Davida Šaltiela, velitele jeruzalémské Hagany, in Lany Collins a Dominique Lapierre, Ó Jerusalem! New York 1972, str. 272.
9/ Jacques de Reynier, A Jérusalem un Drapeau Flottait Sur La Ligne de Feu. Neuchatel 1950, str. 213.
10/ J. Bowyer Bell, Terror out of Zion, New York 1977.
11/ tamtéž, str. 295.
12/ Collins a Lapierre, c.d., str. 279.
13/ Bertha Spofford Vester, Our Jerusalem: An American Family In the Holy City (1881-1969), New York 1950.
14/ W. Polk - D. Stamler - E. Asfour, Backdrop to Tragedy, Boston 1957. str. 291.
15/ John Kimche, Seven Fallen Pillars, New York 1953, str. 228.
16/ Menachem Begin, The Revolt: The Story of the lrgun, New York 1951,str. 164-165.
17/ Le Nouvel Observateur. 3. července 1972.
18/ Ann Lesch, American Friends Service Commitee Report No. 35, duben 1977.
19/ Zpráva Mezinárodního výboru červeného kříže z 5. prosince 1968.
20/ Zvláštní výbor OSN o lidských právech na okupovaných územích, dokument OSN A/8089, příloha VI. str. 5.
21/ Comparative Survey of Freedom, New York 1978, str. 9.
22/ Pokroková stanoviska zaujatá některými židovskými přistěhovalci na západním břehu řeky Jordánu vyvolala u "jestřábů" doslova šok. Manželka rabína z Kirjat Arba, židovského sídliště v těsné blízkosti arabského Hebronu prohlásila: "My židé jsme vždy žili v této zemi společně s jinými národy. Nikdy jsme tu nebyli sami. Bůh nám řekl, abychom šli a žili v Izraeli. Nevidím žádného důvodu, proč bychom nemohli žít s Araby v míru v Hebronu" Tato slova jsou příkladem židovského volání po dvounárodním státu, na které sionistická vláda a její podporovatelé v USA neberou žádný zřetel a příkře takové názory odmítají s tím, že všudypřítomný "strach z velkého vraždění" (holocaustu) ospravedlňuje jejich nesmiřitelnost.
23/ Máariv, 26. září 1971.
24/ Háaretz, 16. září 1971.
25/ New York Magazine, 14, června 1976, str. 46.

Nahoru