kapitoly z knihy Sionismus
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Sionismus (vydala Tisková agentura Orbis v roce 1988, 1.vydání, z anglického originálu The Zionist Connection, 1978)

Jinou kapitolu z této knihy si můžete přečíst zde - Využívání antisemitismu.


I. Pro jednoho sen, pro druhého noční můra            V. Jací Palestinci?

II. Amerika přebírá pochodeň                                XVI. Útok na Liberty

III. Pravda o zrození Izraele                                 XXII. Dvojí loajalita



ÚTOK NA LIBERTY

Když byli 18. srpna 1976 v Pchanmundžomu v korejské bezpečnostní zóně zabiti severokorejskými vojenskými silami dva američtí důstojníci bezpečnostních sil OSN, reagovaly USA přísným varováním a vojenskými přípravami. Když byli major Arthur G. Bonifas a poručík Mark T. Barrett s plnými vojenskými poctami pohřbeni ve West Pointu v Columbii (stát Jižní Karolina), přinesl New York Times 25. srpna 1976 na přední straně fotografii plačící Bonifasovy rodiny. Tento incident byl komentován na prvních stranách. Dokonce se v jednu chvíli zdálo, že USA podniknou vojenské akce.

Naproti tomu, když bylo na palubě americké lodi Liberty v červnu roku 1967 zabito třicet čtyři amerických námořníků a sedmdesát pět zraněno, byly sdělovací prostředky podivuhodně klidné. Protože Izrael stupňoval svoji ofenzívu, aby získal Golanské výšiny a připojil je k Sinaji a západnímu břehu Jordánu, neproběhla k tomuto incidentu v tisku žádná reakce. Přestože loď byla jasně označena a plula v mezinárodních vodách, nekonaly se žádné veřejné pohřby s poctami. Omluva Izraele vládě Spojených států, že Šlo o "omyl", byla přijata. Odškodné za tyto mrtvé bylo projednáno potichu a listy o něm přinesly zprávu na posledních stranách a co nejmenším písmem.

Dne 5. června 1967 napadl Izrael egyptská letiště a nasadil parašutisty proti jordánským legiím v Jeruzalémě. Přes tvrdošíjný odpor legií se Izraelci 7. června zmocnili Jeruzaléma a 8. června dokončili dobytí západního břehu. To ráno plula loď Liberty, vybavená složitým radiovým systémem, včetně "Velkého ucha" (sonární odposlouchávací zařízení schopné registrovat zvuky ve vzdálenosti 500 mil) k Sinajskému poloostrovu. Liberty byla sesterskou lodí Puebla, lodi zajaté Severokorejci v roce 1968. Byla to špionážní loď, jejíž pohyb byl ve skutečnosti kontrolován generálním Štábem a Agenturou pro národní bezpečnost ve Washingtonu. Byla rychlejší než kterákoli loď jejího typu, měla nejvyšší rychlost osmnáct uzlů. Byla vyzbrojena čtyřmi kulomety Browning ráže 50, což byla její jediná obrana.

Pod palubou byla komunikační sekce, která obsahovala počítače, dekódovací a naslouchací zařízení, jež obsluhovali jazykoví experti a další osoby, které mohly být nahrazovány podle povahy poslání a úkolu lodi. Tato komunikační sekce skrývající se v podpalubí nepodléhala kapitánu lodi Williamu McGonaglemu. Byla pod přímou kontrolou technika Agentury pro národní bezpečnost, který byl znám jako "major" a nalodil se s dalšími dvěma civilisty v přístavu Rota ve Španělsku. Když poprvé přišel na palubu, měl na sobě "major" civilní oděv, později nosil cvičnou khaki uniformu bez označení hodnosti.

Z Roty odplula Liberty 2. června s příkazem pracovat v oblasti Středomoří, blízko Sinajského poloostrova. 8. června v blízkosti Gazy již mohla posádka jasně vidět minarety mešity v al-Aríši. Moře bylo tiché, obloha modrá a čistá. Sloupce kouře na Sinaji naznačovaly, že je válka.

Liberty plula podél břehu ve "stavu pohotovosti číslo tři", normálního stavu během operace, což znamenalo, že měla jednu pravidelnou hlídku s jedním mužem u předních kulometů a dalším na můstku, který mohl dát povel k obsazení kulometu na zádi v případě potřeby. 8. června brzy po rozbřesku zpozoroval důstojník na palubě letadlo, které bylo identifikováno jako Noratlas francouzské výroby. Oblétlo třikrát loď a odlétlo ve směru Gazy nebo Tel Avivu.

Když Liberty v 8.50 hodin připlula do jižní hranice své operační oblasti a obrátila kurs na jihozápad, obkroužil loď neidentifikovaný tryskový letoun. Nedal žádný signál. Rovněž loď nereagovala.

Liberty plula rychlostí deseti uzlů, tedy rychlostí civilní nákladní lodi. Na stožáru vlála americká vlajka rozměrů pět krát osm stop. Rovněž jméno lodi bylo psáno na jejích bocích a bylo jasně čitelné. Kromě toho byla loď ještě označena číslem. V 10.30 přiletěly dva tryskové letouny, obkroužily dvakrát loď a opět odletěly jižním směrem. Jejich znaky nebyly viditelné, avšak, jak naznačil Richard K. Smith ve své studii "The Violation of Liberty", byla "obloha nad Sinají od 5. června ráno výlučným majetkem Izraele". 1/

V 10.56 se znovu objevil Noratlas a zakroužil třikrát nebo čtyřikrát nad Liberty. Znovu se objevil v 11.26 a ve 12.20. Při každém přeletu, podle informace důstojníka na můstku Jamese G. Ennese, kroužil nad lodí asi deset minut a nedal žádný signál. Liberty snížila rychlost na pět uzlů, aby bylo možné provést monitorování a zaměření radaru.

Přestože průzkumná letadla často studují cizí lodi, byl kapitán lodi McGonagle překvapen zmíněným dohledem a došel k závěru, že letadla byla z izraelských leteckých sil. "Major" se zmínil, že vysílání monitorované předcházejícího dne ho znepokojilo. Vypracovali velmi pečlivé vysvětlení pro případ, že by loď byla zadržena. Měli říci, že loď monitorovala sovětské radarové systémy užívané Egypťany.

McGonagle ze své základny neobdržel žádné další rozkazy a tak usoudil, že má zůstat na určeném místě. Nevěděl, že generální Štáb zaslal již tři poselství, ve kterých se mu nařizovalo, aby se vzdálil. Tyto rozkazy nejvyšší priority neobdržel. Byly zdrženy ve Fort Meade a předány teprve po útoku. Námořnictvo nikdy neposkytlo vysvětlení.

Poslední poselství bylo zasláno pouze několik chvil předtím než tři letouny typu Mirage, které mohly nést až sedmdesát dva raket a byly vyzbrojeny kanóny ráže 30 mm, začaly ve 14.05 s útokem. Lodí otřásla náhlá exploze. Elektronické přístroje byly rozbity a paluba se otřásala pod palbou z těžkých kanónů letadel. Zuřivý křížový útok letadel Mirage trval 7 minut. Později se zjistilo, že v lodi zůstalo po útoku 821 děr. Pomalu plovoucí bezbranný cíl, jakým byla Liberty, byl pro izraelské piloty snadným cílem.

McGonagle nařídil okamžitě informovat Šéfa námořních operací a ve 14.10 hodin vysílala loď nouzový signál "Mayday". Nebyl si jist, zda je spojení v pořádku, protože trysková letadla zničila za několik málo minut všechny antény. Přesto se podařilo, že se jeho zpráva dostala k šesté flotile, kde letadlová loď Little Rock zachytila volání: "Mayday, Mayday, Mayday! Jsem pod útokem tryskových letadel. Potřebuji okamžitou pomoc." Palba však záhy rádio umlčela.

Na Liberty se ještě bojovalo s ohněm, když se objevily tři motorové torpédové čluny a zasypaly loď střelami ze svých 20 mm a 40 mm kanónů. Jedno ze tří vypuštěných torpéd zasáhlo spojovací místnost, zabilo 25 osob (techniků i členů posádky) včetně "majora" a pohřbilo je v zatopeném vraku. Hrůzné následky kombinovaného vzdušného a námořního útoku byly jedním z námořníků, který byl tehdy na palubě, shrnuty o deset let později v dopise listu Washington Star: "Během 39 minut se pěkná loď změnila v kulkami provrtaný a napalmem spálený vrak a bezmocně plující hrob". 2/

Ve své výpovědi před Námořním vyšetřovacím úřadem poznamenal McGonagle, že skrz kouř zahlédl izraelskou vlajku, avšak nemohl si být jist. Byl nedůvěřivý, když namísto torpéda uviděl z jednoho z torpédových člunů, který plul kolem Liberty, světelný signál "Potřebujete pomoc?". Písemná zpráva hovoří o tom, že Liberty signalizovala "Ne, děkuji", avšak ti, kteří McGonagleho slyšeli, tvrdí, že křičel "Jděte k čertu!".

Podle McGonagleho se k lodi asi po pětačtyřiceti minutách přiblížily dvě helikoptéry označené Davidovou hvězdou. Kroužily nad lodí ve vzdálenosti necelých 30 metrů. Nepřiblížily se blíže ani nezahájily palbu. Podle výpovědi jednoho z námořníků, který přežil, helikoptéry kroužily jako by nevěděly, co dělat dále. Určité zde nebyly za účelem záchrany. Na palubě helikoptér byli vojáci. Nepokoušely se ani cokoli lodi signalizovat a stejně tajemně, jako se objevily, tak také odletěly.

Torpédové čluny, které opustily oblast lodi a vzdálily se od ní asi pět mil, k ní znovu zamířily velkou rychlostí. Veliteli nebyly známé jejich úmysly a "když se současně přiblížila dvě trysková letadla, a to stejným způsobem jako při předcházejícím útoku, domnívali se všichni, že jde o nový útok. Ale nic se nestalo a letadla opustila scénu. Asi po hodině se vzdálily i torpédové čluny". 3/

Asi v 18.40, když Liberty řízená nouzovým kormidlem a magnetickým kompasem plula rychlostí osmi uzlů, se k ní přiblížila helikoptéra nesoucí izraelské znaky. Když byla odmítnuta žádost, aby loď přijala na palubu muže, shodila helikoptéra na palubu lodi navštívenku námořního atašé velvyslanectví USA v Tel Avivu. Na zadní straně navštívenky bylo napsáno: "Máte ztráty?".

Po patnácti minutách neúspěšných pokusů dostat odpověď se helikoptéra vzdálila.

Zbylé posádce se podařilo alespoň částečně opravit zařízení lodi, McGonagle, který byl během útoku vážně zraněn, zůstal na můstku a celou noc řídil loď, zatímco se lodní lékař staral o zraněné. 14. června připlula loď na Maltu v doprovodu torpédoborce David a vlečné lodi ze šesté flotily.

Vrchní velitel amerických námořních sil v Evropě admirál John S. McCain vedl vyšetřování námořního soudu, který začal slyšením v Londýně a pokračoval na palubě Liberty na Maltě. Soud byl složen z kontraadmirála I. C. Kidda předseda), kapitána Bernarda J. Lauffa a kapitána Berta M. Atkinsona z McCainova štábu. Kapitán Ward Boston byl poradcem. V závěrech, které byly schváleny admirálem McCainem 18. června, se praví: "Od začátku útoku byli útočníci dobře koordinovaní, přesní a odhodlaní. Křížová palba raketami a kanóny poškodila obě strany a řízení lodi a zničila vnitřní komunikační sekcí. Dobře plánovaný první útok vyřadil i čtyři palubní kulomety".

O tři měsíce později poznamenal spisovatel James Kilpatrick: "V současné době není pro vnějšího pozorovatele možné udělat si nezávislé stanovisko ze záznamů, ze závěrů soudu..."

Kromě několika roztroušených zpráviček v časopisech se v tisku neobjevily žádné solidní reference. Kilpatrickův sedmistránkový materiál prolomil mlčení o Liberty. Kilpatrick vyjádřil nedůvěru oficiálním izraelským omluvám, že nebylo možné určit, komu loď patří. Citoval náměstka ministra obrany Philipa Gouldinga, který prohlásil, že útok na jasně označenou neválečnou loď v mezinárodních vodách je odsouzeníhodný za všech okolností. Dodal, že identifikační označení námořních lodí USA se ukázalo jako naprosto dostatečné po dobu téměř 200 let.

Kilpatrick pravděpodobné nechtěl vyvolat kontraverzi a proto představil svůj materiál jako "příběh z moře, nic víc". Avšak když popsal veliké hrdinství kapitána a posádky, odmítl oficiální verzi: "V průběhu minulého měsíce bylo dotazováno několik námořníků, kteří přežili útok. Vzniklo jednomyslné přesvědčení, že útok byl úmyslný. Námořníci poukazují na výbornou viditelnost, přítomnost vlajky, známou polohu Liberty a její jméno anglicky psané na přídi. Nakonec i její pomalou plavbu v mezinárodních vodách. Všechna tato fakta podporují názor posádky, že útok nebyl náhodný... Skeptičtí pozorovatelé se budou dále domnívat, že Liberty byla plně zaměstnána sběrem špionážních informací a luštěním kódu. Budou zvědavi, co vlastně mohla získat, co mohlo být přeloženo, nahráno a vloženo do počítačů, řekněme v 10 hodin či v poledne dne 8. června, a mohlo mít za následek zničení lodních prostor od Žebra 53 do žebra 66 - kde bylo umístěno elektronické zařízení." 4/

Americký a mezinárodní tisk chtěl zapomenout na tento incident a ignoroval takovéto provokativní otázky. Od samého počátku trvali Izraelci na minimální publicitě. Jenom Malta News se odvážily napsat, že "útok na Liberty nebyl omylem". 4. listopadu 1967 přinesl Newsweek krátkou informaci, že Izrael v rozporu s tím, co bylo 21. června oznámeno, nepodnikne žádné soudní akce proti pilotům nebo námořníkům, kteří stříleli na Liberty. Izraelský vyšetřovací soud doložil, že došlo k záměně Liberty za egyptskou zásobovací loď. Zpráva se nezmiňovala o zabitých a raněných, pouze konstatovala, že se Izrael omluvil a nabídl náhradu.

Po téměř deseti letech znovu prolomil ticho britský novinář Anthony Pearson. Otiskl o této záležitosti dva články v časopise Penthouse (v květnu a červnu 1976). Pearson léta pátral po tom, proč Arabové dále bojovali i poté, kdy se v roce 1967 všechno zdálo ztracené a proč Izraelci napadli Liberty. Ve svých článcích poukázal na úzké vztahy mezi izraelskou zpravodajskou službou Mossad a CIA. Pozoroval také, že vláda Lyndona B. Johnsona se bála sovětského pronikání na Blízký východ a ustupovala silnému tlaku na podporu Izraele, jehož iniciátory byli tehdejší velvyslanec USA v OSN Arthur Goldberg, Eugene Rostow v ministerstvu zahraničí a jeho bratr Walt Rostow, který byl jmenován zvláštním poradcem prezidenta k otázkám národní bezpečnosti právě rok před válkou v roce 1967. Walt Rostow trval na tom, aby USA poskytly větší podporu Izraeli, která by vyvážila podporu Arabů poskytnutou Sovětským svazem. Toto hledisko bylo silné podporováno americkými bezpečnostními agenturami.

Šéf CIA Richard Helms dále povoloval, aby všechny zpravodajské operace uvnitř Izraele byly prováděny prostřednictvím zpravodajské služby Mossad. V Tel Avivu nebyl žádný rezident CIA. Členové CIA, kteří pracovali pod rouškou velvyslanectví Spojených států, byli ve spojení s izraelskými zpravodajskými důstojníky. Každý měl plný přístup k informacím druhého.

Šéf kontrarozvědky CIA James Angelton navázal tyto vztahy s Izraelem po anglo-francouzském útoku na Suez v roce 1956. Součástí jeho plánu byla i technická pomoc Izraeli při vývoji jaderných zbraní. Jeho partnerem byl Efraim "Eppy" Evron, zástupce izraelského velvyslance ve Washingtonu. Zdálo se, že je na velvyslanectví důležitější než jeho šéf Abraham Harman. Evron byl také důležitým článkem v plánu na svržení prezidenta Násira.

Když v roce 1965 prezident Násir odhalil, že Američané posílají ilegálně zbraně do Izraele, rozhodli se James Angelton a někteří důstojníci Mossadu zničit Násira tím, že by byl Egypt přinucen ke konfrontaci s Izraelem. Po tajných schůzkách v Tel Avivu a ve Washingtonu odsouhlasili představitelé CIA, izraelského generálního štábu, jistí izraelští politici a členové Johnsonovy vlády vyvolání války mezi Izraelem a Egyptem, která by se nedotkla teritoriálních hranic Izraele se Sýrií a Jordánském. Ministr zahraničí Jigal Allon. šéf zpravodajské služby Meir Amit, šéf vojenské zpravodajské služby Aharon Jariv, zástupce ministra obrany Šimon Perés, šéf vojenských operací Ezer Weizmann, velitel letectva Mordechai Hod, předseda Výboru Knesetu pro zahraniční a bezpečnostní záležitosti David Hacohen a ministr obrany Moše Dajan organizovali tento plán v Izraeli. "Eppy" Evron byl jejich spojovacím důstojníkem ve Washingtonu. Jednal přímo s Angeltonem a CIA a s Eugenem Rostowem na ministerstvu zahraničí. Izraelci ujistili Američany, že válka by byla vedena podle předem stanoveného amerického plánu o zadržování nepřítele.

Evron věděl, že americké zpravodajství z Izraele prochází Mossadem a tak byl přesvědčen, že může říci americké vládě to, co chce. A také ujistil všechny své washingtonské spojence již na počátku války, že izraelské jednotky a jejich pohyb v oblasti je čistě preventivní. Evron o Liberty nevěděl. Jakmile válka začala, nahrávala Liberty vysílání arabské i izraelské. Její přítomnost ve válečné zóně měla zaručit, že Izrael nepřekročí cíle dané plánem na zadržování nepřítele.

Pozorovatelé na Liberty objevili, že zatímco Arabové nemohli rozluštit izraelský kód, Izraelci pronikli do egyptských a jordánských kódů ihned, jakmile válka začala. Podle Pearsona byla někde mezi Ammánem a Káhirou poselství mezi jordánským králem Husajnem a prezidentem Násirem odposlouchávána, upravována a předávána dále, jinými slovy šlo o proces zvaný "vaření". Izraelci zablokovali poselství z Káhiry, které informovalo krále Husajna o špatné vojenské situaci na egyptské frontě. Předělali ho na dezinformaci, podle které tři čtvrtiny izraelských leteckých sil byly zničeny nad Káhirou a egyptská trysková letadla právě provádějí nálety na cíle v Izraeli (ve skutečnosti to byla izraelská letadla, která se vracela po zničení egyptských letišť).

Izraelci pokračovali ve "vaření" zpráv, aby vyvolali dojem, že válka se vyvíjí dobře pro Araby. Poslali jordánskému králi další dezinformaci , že Egypt útočí na Sinaj a potřebuje podporu ve formě útoku na Izrael v oblasti Hebronu. V tom případě by muselo Jordánsko odvelet své jednotky a neuskutečnit zásadní ofenzívu, která měla za cíl rozdělit Izrael na dvě poloviny. Rovněž Egypťané byli zmateni. Domnívali se, že Jordánci provedli úspěšný útok v Hebronu a začali svoji proti ofenzívu v ranních hodinách dne 8. června a ignorovali žádost OSN o příměří. Tak Izraelci získali dostatek času, aby se zmocnili celého západního břehu Jordánu, konsolidovali své vítězství na Sinaji a poslali své jednotky na východní břeh Suezského průplavu.

Dne 7. června povolal Eugene Rostow Abrahama Harmana na ministerstvo zahraničí a sdělil mu, že útok musí být okamžitě ukončen. Informoval Harmana, že Spojené státy vědí o "vaření" zpráv a poselství. Za čtyři hodiny poté nařídil ministr obrany v Tel Avivu a velitel letectva dozor nad všemi americkými spojovacími loděmi operujícími v blízkosti Sinaje. Za čtyři hodiny vyšel ze stejného zdroje rozkaz, aby loď Liberty byla potopena. Tento zločinný plán nebyl dokončen jenom z toho důvodu, že loď zoufale vysílala na všech kanálech nouzový signál "Mayday", který byl zachycen americkou lodí America. Když se přiblížila záchranná letadla z letadlové lodi America, byla zachycena radary Izraelců, kteří byli nuceni se stáhnout, dokud byl ještě čas vymluvit se na to, že neznali identitu lodi.

Každá stopa přesvědčivě dokazovala, že útok byl plánovaný. 8 června byl pěkný, jasný den. Viditelnost byla vynikající. Vlajka na stožáru na přídi byla patrná zdaleka. Rovněž tak bylo možné velmi dobře přečíst velké nápisy v angličtině na boku lodi, které si nikdo nemohl splést s arabskými nápisy egyptských lodí. Číslo 5 na bocích Liberty bylo téměř dvanáct stop vysoké, čerstvě namalované a zřetelně viditelné již ze vzdálenosti dvou mil. Ten den bylo počasí u al-Aríše vynikající. Proto bylo velmi těžké přijmout vysvětlení Izraele, že loď Liberty, která měla výtlak 10 000 tun a byla 459 stop dlouhá, byla zaměněna za egyptskou dopravní loď Kusajr, která měla výtlak 2 640 tun a byla pouze 275 stop dlouhá. Navíc byla Liberty velmi snadno rozpoznatelná tím, že měla systém speciálních antén. 5/ Těch několik hodin, po které byla pozorována izraelskými průzkumnými letadly, ještě posílilo názor, že Izraelci museli perfektně vědět, o jakou loď jde.

Americký námořní atašé v Tel Avivu telegrafoval vyšetřovací skupině, že nemůže pochopit, jak vycvičení profesionálové mohou být tak neschopní a uskutečnit takový útok. Argumentoval tím, že k omylu došlo proto, že námořnictvo se chtělo za každou cenu podílet na vítězství izraelských leteckých a pozemních sil a že dosud nemělo viditelných úspěchů.

Pro tento předem plánovaný izraelský útok na americkou loď existovaly dvě motivace. Podle izraelského autora Zeeva Schiffa vypracoval ministr obrany Moše Dajan plán, podle kterého měla být všechna vítězství a úspěchy Izraele utajovány, aby se zabránilo intervenci za účelem uzavření příměří, které by bylo inspirováno Sovětským svazem nebo OSN. 6/ Liberty svým dokonalým vybavením monitorovala ze svého postavení blízko Gazy všechna vysílání Arabů a Izraelců a přímo informovala generální štáb ve Washingtonu o úplném vítězství Izraelců, které zahrnovalo rovněž obsazení Jeruzaléma a západního břehu Jordánu. Takové informace, získané lodí Liberty, zvyšovaly možnost uzavření příměří, které Dajan rozhodně nechtěl.

Jestliže Spojeným státům Šlo skutečně pouze o to, aby konspirativně svrhly Násira, pak by informace získané lodí Liberty mohly posloužit jako dostatečný důkaz pro to, že byly přelstěny a že Jordánsko, jehož území mělo zůstat nedotčeno, bylo vtaženo do války z toho důvodu, že Izraelci pronikli do jeho kódu a "vařili" dezinformace. Ještě důležitější než zbavení se nenáviděného egyptského nepřítele bylo však pro izraelskou vládu to, aby likvidovala jakoukoli možnost vytvoření palestinského státu. Proto se také Izraelci zmocnili západního břehu a pásma Gazy, aby ani územně neumožnili Palestincům vytvoření státu.

Divoká střelba z moře a ze vzduchu, tedy kombinovaná střelba z letadel a torpédových člunů, naznačovala, že Izraelci měli v úmyslu zničit všechny důležité informace, které komplex přístrojů na Liberty nasbíral a Že chtěli zabít každého Američana, který se tou věcí zabýval. Proto také ve dnech 8. až 10. června prohledávalo izraelské letectvo celou oblast od al-Aríše až po Rafu s cílem najít ty, kdo se zachránili a mohli odnést ze spojovacího centra lodi nějaký důkaz. Helikoptéry s ozbrojenými jednotkami a torpédové čluny měly likvidovat každého, kdo přežil a mohl vědět o tom, co citlivé antény svěřily spojovací sekci. Avšak signál o blížících se amerických letadlech splnění tohoto úkolu znemožnil.

Podle výpovědi hlavního technika Carla Larkina bylo spojovací vybavení lodi od časného rána rušeno tak silné, že se původně myslelo, Že Špatně funguje vlastní vysílač lodi. Izraelci se snažili zabránit tomu, aby byly z lodi odvysílány jakékoli zprávy nebo aby loď mohla vyslat volání o pomoc.

Podle výsledků šetření, kterému předsedal kontraadmirál Kidd, byl "útok na Liberty případem chybného odhadu identity", přestože v dodatku soud odmítl tvrzení Izraele, že egyptské město al-Aríš, tehdy v izraelských rukách. bylo ostřelováno z moře, možná prý právě lodí Liberty. Loď zůstala celou dobu v mezinárodních vodách, i když v jedné chvíli byla od břehu vzdálena pouhých 13,6 mil. Přesto šetření skončilo závěrem, že nebyl získán žádný důkaz o tom, že šlo o záměrný útok proti americké lodi. Jedním z pozoruhodných aspektů izraelského "omylu" byla skutečnost, že Izraelci rušili frekvenci vysílání amerického námořnictva a přitom tvrdili, že mysleli, že útočí na egyptskou loď.

Izrael byl nakonec plně rehabilitován. Úřad náměstka ministra obrany pro veřejné záležitosti vydal ještě 8. června zvláštní zprávu 542-67, ve které se přijímá izraelská verze, že "útok byl omylem" a že se Izrael omluvil.

"Výbor pro okamžitou akci - rodiny a přátelé obětí z lodi Liberty", který byl vytvořen, aby zformuloval požadavek na kompenzaci od Státu Izrael, musel čelit velkým problémům. Když organizátoři, manželé Reillyovi, žalovali Izrael u mezinárodního soudu v Haagu a požadovali sumu 50 miliónů dolarů, požádal je zástupce ministerstva zahraničí, aby tento požadavek stáhli. Neučinili tak. Spisovatel Pearson vyslovil názor, že soud ignoroval tento požadavek pod tlakem ministerstva zahraničí USA.

Když otec poručíka Stephena Totha, kapitán Joe Toth, požadoval náhradu za smrt svého syna a dvou dalších důstojníků, varovalo ho ministerstvo zahraničí, aby nedělal nepříjemnosti. Přes svoji srdeční vadu se kapitán Toth uchýlil k žalobě. Přestože byl podporován svými přáteli admirálem McCainem v Pentagonu a kontraadmirálem Kiddem, který vedl vyšetřováni ve věci Liberty, nikdo mu nebyl schopen říci, jaká opatření podnikli Izraelci proti těm, kdo byli za akci odpovědní. Z dotazů v Tel Avivu se nic nedozvěděl. Záznamy ze slyšení v Kongresu zůstaly utajeny. Proslýchalo se, že jeden z pilotů, kteří prováděli útok, byl Američan. Všechny reference týkající se národnosti útočníků byly zamlčeny. McGonaglovo vyjádření znělo pouze jako "tryskové letadlo a torpédové čluny" a vyjádření personálu z lodi jako "cizí stíhačka a motorové torpédové čluny".

Pentagonu a ministerstvu zahraničí však nebylo dovoleno, aby celou věc nechaly usnout. Advokáti kapitána Totha pohrozili, že budou žádat otevřený soud, jestliže náhrady nebudou brzy vyřízeny. Paní Tothová řekla Pearsonovi: "Zabili mého manžela... Nejprve mého syna, potom i mého manžela. Tvrdili, že Joe narušoval národní bezpečnost a byl proto neustále pod dohledem a nátlakem. To bylo příliš mnoho na jeho srdce. Trvalo to rok, než ho zabili, ale dokázali to."

V květnu 1968 zaplatila izraelská vláda 3,3 miliónu dolarů rodinám třiceti čtyř mrtvých z lodí Liberty a po dalším roce zaplatila ještě 3,5 miliónu dolarů zraněným... Vláda Spojených států požadovala 7,6 miliónu dolarů za poškozenou loď, z čehož nebyl poukázán dosud ani cent, přestože izraelská vláda původně veřejně přislíbila zaplatit všechny materiální škody. Ještě za rok, podle článku v jednom izraelském listu, argumentovala izraelská vláda tím, že Liberty neobdržela instrukce, které jí zaslal generální štáb, aby se vzdálila z místa bojů a následkem toho byla zasažena. Velvyslanec Spojených států v Tel Avivu prohlásil, že jestliže se o této otázce bude hovořit, poukáže na to, že "jakékoli omyly v komunikačním spojení na straně Spojených států, nemohou snížit odpovědnost Izraele za to, že napadl loď plující v mezinárodních vodách." 7/ Po interview s kapitánem McGonaglem, který věrný svým vojenským závazkům již nic nového neřekl, se Pearson vrátil na Blízký východ, kde objevil, že soud, který se měl konat na základě izraelského vyšetřování dne 21. června 1967, se nikdy nekonal.

Americké ministerstvo zahraničí plně souhlasilo s návrhem Izraele, aby celá věc byla smetena se stolu. Nikdo nebyl zvědavý na to. aby piloti prozradili, kdo jim dal rozkazy k útoku. Kdyby byla pravda, že jeden z pilotů byl Američan, vyvolalo by jakékoli svědectví v této záležitosti silné znepokojení obou vlád.

Americký tisk léta tento incident totálně ignoroval. Objevil se pouze zmíněný materiál, respektive dva články v časopise Penthouse, jehož vydavatelé však brzy litovali, že tak vůbec učinili. Sionisté vyvinuli obrovský nátlak, ke kterému se vydavatelé odmítli vyjádřit. Podařilo se jím dokonce stáhnout výtisky z novinových stánků v Kanadě pod záminkou, že ve vydání jsou "obnažená prsa". Ve skutečnosti Šlo spíše o odstranění "nahé pravdy".

Redaktorům a žurnalistům, kteří se o celý případ zajímali, se nepodařilo zjistit nic bližšího a tak celá záležitost zůstala na soukromých organizacích a jednotlivcích, kteří hledali odpovědna mnohé otázky související s incidentem. Po vydání Pearsonových článků se podařilo Americké radě pro Blízký východ získat z ministerstva zahraničí některé informace, které publikovala. Potvrzovaly podrobnosti útoku i záležitosti náhrady, která byla Izraelci zaplacena, avšak nijak blíže celou záležitost nevysvětlily. Americká rada pro Blízký východ nějakým způsobem získala cenzorovaný přepis vyšetřování Amerického námořního vyšetřovacího soudu, avšak 532 stránek a fotografií, s někde již nečitelným textem, neposkytlo žádné nové informace.

Autor zmíněných článků naznačil, že šlo o spiknutí Johnsonovy administrativy včetně prezidenta Lyndona Johnsona, Arthura Goldberga, Walta Rostowa a Eugena Rostowa s Izraelem v jeho útoku na Egypt v červnu 1967 a žádal ověření nebo zamítnutí těchto obvinění. Prozrazení takového spiknutí bylo nanejvýš důležité pro americký lid, protože odhaluje vztahy Spojených států se Státem Izrael a jednání amerických představitelů, kteří mohli zatáhnout zemi do katastrofické války.

Ředitel odboru informací na ministerstvu zahraničí připustil, Že si oba Rostowové, Goldberg a prezident Johnson vyměnili v době Šestidenní války devatenáct memorand. Odmítl však odtajnit a zveřejnit tyto dokumenty, tedy alespoň čtyři z těchto dokumentů, které společné s devíti dosud utajovanými dokumenty, na čtyřiceti osmi stránkách pojednávajícími o Liberty, mohly poskytnout klíč k nezodpovězeným otázkám.

Podle zprávy UPI z 18. září 1977 dostal Americko-palestinský výbor prostřednictvím Akce pro svobodu informací dokumenty CIA, podle kterých izraelský ministr obrany Moše Dajan sám nařídil útok na Liberty. Například dokument z 9. listopadu 1967 zveřejněný předsedou Americko-palestinského výboru Normanem Daceyem citoval nejmenovaného informátora agentury: "Dajan osobně nařídil útok na loď. Jeden z jeho generálů rozhodně oponoval této akci a prohlásil: 'To je čistá vražda!' Jeden z přítomných admirálů rovněž s akcí nesouhlasil a byl to on, kdo nařídil její zastavení."

CIA prohlásila, že zveřejněné dokumenty jsou zkreslené. Ředitel CIA Stansfield Turner tvrdil, že izraelský útok byl skutečným omylem. Avšak obvinění vznesená proti Dajanovi korespondují s teorií Agentury pro národní bezpečnost o izraelském útoku. Liberty, která měla úkol zachycovat detaily izraelského zpravodajství, se dozvěděla, že Dajan nařídil svým vítězným vojákům, aby pochodovali na Damašek a Káhiru a o tom také informovala Washington.

Je však úplně jisté a stojí mimo veškeré pochybnosti, že v případě úspěšnosti izraelského záměru potopit Liberty, byla by tato zrůdnost připsána Egypťanům a vyprovokovala by v USA reakci typu Pearl Harbor. Když první zprávy o Liberty, resp. útoku na ni dostihly Šestou flotilu, byli si Američané jisti, že útok provedli Egypťané, a tak poslali peruť tryskových letadel, které jakoby v předehře války přeletěly nad Káhirou. Dajan byl v roce 1967 rozhodnut otřást vztahy mezi USA a Egyptem, eventuálně i vztahy americko-arabskými.

Liberty byla již dávno zapomenuta. Ti, kdo přežili, i jejich příbuzní se bojí o incidentu hovořit. Je třeba říci, že od samého počátku byla nad incidentem stažena železná opona. Ačkoli se vše stalo 8. června, rodiče raněných námořníků nevěděli, zda jejich synové jsou naživu či mrtví až do 11. června, kdy dostali telegramy. Ranění, umístění na palubě letadlové lodi America, byli již na samém počátku varováni úředníky CIA, aby s nikým nemluvili o tom, co se stalo. Ranění byli odvezeni do Americké vojenské nemocnice v Landshutu v západním Německu a po celou dobu hospitalizace přísně hlídáni. Dotazy kongresmanů, kteří zastupovali rodiny zemřelých, nebyly nikdy zodpovězeny a členové posádky Liberty, kteří přežili útok, byli rozptýleni do nejrůznějších částí námořnictva. Na stejném místě nebyli nikdy ani dva muži.

Přesto všechno, že byla fakta zakrývána a vše udržováno v tajnosti, objevilo se více než dost informací a skutečností, které potvrdily podezření, že mlčení maskovalo velký skandál a obrovské mezinárodní spiknutí, kterého se zúčastnily Spojené státy.

Poznámky:

1/ Richard K. Smith, "The Violation of Liberty", U S. Naval Institute Proccedings, sv. 104, číslo 904, červen 1978.
2/ Washington Star, 4. října 1977.
3/ Z výpovědi před Námořním vyšetřovacím úřadem v Londýně dne 6. června 1967. Ve výslechu svědků se pokračovalo na palubě Liberty na Maltě až do 16. června. Dokument byl zbaven utajení 21. června 1976.
4/ James Kilpatrick, "June 8, at 14.00 Hours", National Review, 5. září 1967.
5/ New York Times, 10. června 1967.
6/ Zeev Schiff, A History of the israeli Army, New York, 1974, str. 159-60.
7/ Radiogram z 23. července 1968, z velvyslanectví USA v Tel Avivu ministerstvu zahraničí USA.

Nahoru