kapitoly z knihy Sionismus
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Sionismus (vydala Tisková agentura Orbis v roce 1988, 1.vydání, z anglického originálu The Zionist Connection, 1978)

Jinou kapitolu z této knihy si můžete přečíst zde - Využívání antisemitismu.


I. Pro jednoho sen, pro druhého noční můra            V. Jací Palestinci?

II. Amerika přebírá pochodeň                                XVI. Útok na Liberty

III. Pravda o zrození Izraele                                 XXII. Dvojí loajalita



DVOJÍ LOAJALITA

Žádný Čtvrtý červenec (státní svátek USA - pozn. red.) nebyl v New Yorku slaven tak, jako dvacáté páté výročí založení Izraele, které připadlo na rok 1973. Tisk, rozhlas a televize se spojily v oslavování Izraele jako "naděje židů na celém světě". Ve svých oslavných článcích v nedělním vydání nazvaných "Izrael v 25 letech" a "Šalóm" odhodily New York Times všechny zástěrky, že nejsou prosionistickým listem a výročí označily za pouze malý milník v čtyřtisícileté historii národa. 1/ Byla pořádána módní přehlídka, které se zúčastnili přední politici, filmové a divadelní hvězdy a honorace. Jeden model stál průměrně 500 dolarů, zisk putoval do pokladen židovských spolků v USA. Pořádala se nedělní přehlídka školních kapel, které mezi sebou soutěžily o privilegium pochodovat po nejslavnější americké Páté avenue. Malé děti mávaly stovkami izraelských praporků. Před každou pochodující skupinou byly neseny americké a izraelské vlajky.

Během přehlídky, která se konala o rok později při příležitosti dvacátého šestého výročí trvání izraelského státu, jsem hovořil s dvěma mladými lidmi z Brooklynu, kteří mi řekli, že jsou členy Mezinárodní konference mládeže synagog. Neřekli mi víc, než své iniciály - B.D.K. a G.W. Jeden měl odznak "Židovská moc" a druhý "Židovská chudoba - to není mýtus".

Moje magnetofonová nahrávka je velmi zajímavá:
"Kdyby byly Izrael a USA ve válce, na které straně byste stál?
"To se nikdy nestane, to se nemůže stát."
"Považujete se za Američana nebo Žida?"
"Jsem Američan a žid."
"Ale co jste především?"
"Nejprve jsem žid a potom Američan."
"Máte dvojí loajalitu? Někteří lidé tvrdí, že tomu tak je."
"Ne, ale máme silné vazby na Izrael, právě tak jako USA. A máme větší spojení s Izraelem, protože to je náš stát."
"Co tím myslíte? Domníval jsem se, že váš stát jsou USA?"
"Žijeme ve Spojených státech. Jsme ale hrdí na to, že Izrael je náš stát. Izrael je naše domovina a naším konečným cílem je se tam usadit."
"Proč tam nejedete už teď?"
"Nejsme na to ještě připraveni."
"Tak proč zde zůstáváte a využíváte USA?"
"Musíme mít zemi silnou a pevnou a chceme budovat USA, dokud tu jsme. Pomůže to Izraeli. Jsme zde, protože to je mocná země a chceme využít našeho vlivu."
"Chcete ovlivnit USA ve prospěch Izraele?"
"Nejenom ovlivnit USA, ale ovlivnit ostatní americké židy, z nichž mnozí nedělají tolik, co by mohli."
"Co cítíte k Izraeli?"
"Izrael je náš. Spojené státy nejsou naším státem. Děláme z nich náš domov, ale domov není stát".
"Co se stane, když lidé začnou povídat, že jsou zde židé, kteří zneužívají USA a budou trvat na tom, abyste odešli?"
"Budou-li nás nutit odejít - to je antisemitismus."
"Vy však máte dvojí loajalitu!"
"Co je na tom špatného? Izrael může pomoci Spojeným státům a Spojené státy Izraeli... Neužíváme USA jako základny. Podporujeme USA, platíme daně. Nechceme zrovna teď emigrovat. A myslet si, že žijeme z jejich blahobytu a bereme jim ho, zní jako antisemitismus. Je to bigotnost."
"Možná, že ano, ale nekrmíte antisemitismus svými myšlenkami?"
"Ne. Jestliže nás USA povolají, abychom sloužili v armádě a pokud by to nebylo proti Izraeli, sloužili bychom. Ale nemůžeme důvěřovat USA úplně. Kdyby USA neprováděly vůči Izraeli příznivou politiku, je na nás, abychom ji vybudovali a toho bychom nebyli schopni, kdybychom nežili v USA."

Chování starších židů se od chování mladých nijak neliší. Při příležitosti dvoustého výročí USA, kdy by logicky měla být očekávána slova zájmu o blaho země, v níž žijí, pronesl předseda Spojené židovské výzvy a Hnutí za izraelský nouzový fond v Miami L. Jules Arkin toto prohlášeni: "Jsme společnost 250 000 židovských občanů a naším zájmem je lid Izraele, kvalita jeho života, jeho blahobyt, jeho schopnost přežít a růst v době stoupajícího hospodářského tlaku. Co se děje ve Spojených národech je jasným signálem, že svět napadá demokracii, jak ji známe v Americe... Jako židé se musíme spojit v opravdovou rodinu, abychom zajistili všem židům žít v sociálně spravedlivé společnosti a důstojně. To je naše odpovědnost v roce 1976." 2/

Příslušnost k judaismu byla posuzována podle finanční podpory izraelskému státu, jako jsou prodej izraelských cenných papírů nebo příspěvky Spojené židovské výzvě v synagogách o největších náboženských svátcích Roš Hašana a Jóm Kippúr. V průběhu říjnové války byli židé vyzýváni z kazatelen v synagogách k podpoře Izraele. Nestálo již ani za to, aby byl předstírán rozdíl mezi dolary na účely humanitární a dolary na účely propagandistické.

"Setkání za humanitu proti arabskému teroru" svolané do New Yorku Konferencí prezidentů největších židovských organizací za účelem protestu proti Arafátovu vystoupení v OSN, bylo organizováno celonárodně. Náboženské školy poslaly své žáky. Newyorčané přišli v době oběda, mnozí byli uvolněni ze zaměstnání, soudci zavřeli své úřady. Soudce Alfred H. Kleinman z trestního soudu v New Yorku k tomu řekl: "Je velmi obtížné soudit osobu obžalovanou ze zločinů, když otevíráme dveře naší země mezinárodním zločincům." Asi 100 000 protestujících bylo pozdraveno senátorem Jacobem Javitsem, který prohlásil, že USA "musí ctít odmítnutí Izraele jednat s OOP".

Od vzniku Izraele reagovali američtí židé na pokračující krizi na Blízkém východě tak, jak si od samého počátku přáli izraelští vůdci. Nikdo se nezabýval otázkou dvojí loajality. David Ben Gurion se nikdy nebál vyjádřit své názory na to, jakým způsobem mohou američtí židé pomáhat realizaci cílů izraelské zahraniční politiky: "Byl jsem vždy přesvědčen, že musíme dbát zájmů židovstva v diaspoře. Je zde však jeden výrazný rozdíl - nejde o to, co oni považují za své zájmy, ale o to, co my považujeme za jejich zájmy. Jestliže půjde o životní zájem Izraele a zájmy zainteresovaných židů budou jiné, pak životní zájem Izraele bude mít přednost - protože Izrael je životně důležitý pro světové židovstvo." 3/

Vysoký představitel izraelského ministerstva zahraničních věcí předložil pro ospravedlnění využívání židovské duality následující argumenty: "Všemohoucí uložil obrovská ložiska ropy pod arabskou půdu a arabské země využily tohoto bohatství během posledních padesáti let pro své politické cíle. Je proto naším bohatstvím, že bůh umístil šest miliónů židů v Americe. A my nemáme menší právo využívat jejich vlivu na vládu Spojených států s cílem, abychom přežili a prosperovali." 4/

Ben Gurion často opakoval svá stanoviska, že "izraelský stát je součástí Blízkého východu pouze geograficky... Z hlediska dynamiky, tvůrčí činnosti a růstu je Izrael součástí světového židovstva". 5/

Při své první návštěvě v USA po svém zvolení psal Ben Gurion, že kdykoli žid hovoří o "své zemi", myslí tím Izrael. Cokoli řekne izraelský velvyslanec, stává se stanoviskem každého žida. Sionista I. L. Kenen prohlásil, že izraelští diplomaté nejsou akreditováni pouze u vlády Spojených států, ale v určitém smyslu také u americké židovské obce. Byla to pouze odezva na výroky Waltera Eytana, který jako stálý náměstek izraelského ministerstva zahraničních věcí prohlásil, že je všeobecně známou skutečností izraelské diplomatické služby, že každý velvyslanec má dvojí funkci. Je velvyslancem v zemi, ve které je akreditován a zároveň je zvláštním velvyslancem pro její židovstvo.

Moše Šaret, který nahradil Ben Guriona, prohlásil hrdě na Světovém židovském kongresu: "Z hlediska ústavního práva a formální suverenity se Izrael neliší od žádného normálního státu ve světě. Vyžaduje politickou loajalitu pouze od svých vlastních příslušníků. Avšak v hlubokém historickém smyslu je Izrael společným vlastnictvím všech židovských občanů, to znamená všech židů na celém světe. Každý žid může na něj vyhlašovat své právo... Židé si nemohou představit svou vlastní existenci bez něho. Proto také musí udělat všechno, co je v jejich silách, materiálně, politicky a jakýmkoli praktickým, efektivním a legitimním způsobem, aby ho zachovali a posílili." 6/

Když v roce 1970 předsedkyně izraelské vlády Meirová odsoudila Rogersův plán na stažení izraelských jednotek a požadovala na židech na celém světě, aby protestovali, prohlásila: "Není to hranice USA, o které hovoříme, ale hranice židovského národa." Když byla Meirová dotázána, jaké hranice by mohla přijmout, odpověděla: "Izrael je tam, kde jsou židé. Neplatí čára na mapě."

Když Ben Gurion vyhlašoval, že sionismus vyžaduje "bezpodmínečnou lásku k Izraeli, úplnou solidaritu vůči státu a jeho lidu", nešlo pouze o oddanost v rámci Izraele. V očích všech izraelských předsedů vlád, od Ben Guriona až po Begina, jsou všichni židé na celém světě nutně sionisty a sionistický aparát tuto skutečnost pouze zdůrazňuje.

Přes ostatní rozdíly v názorech souhlasil Dr. Nahum Goldmann s Ben Gurionem, pokud šlo o povinnost a odpovědnost židů v diaspoře vůči Izraeli. Goldmann prohlásil v roce 1959: "Američtí židé musí mít odvahu veřejně prohlásit svou dvojí loajalitu. Jednu k zemi, ve které žijí, a jednu k Izraeli. Židé by neměli podléhat vlasteneckým řečem, že mají povinnosti pouze k té zemi, ve které žijí... musí žít nejenom jako vlastenci své domácí země, ale také jako vlastenci Izraele." 7/

Když hovořil na zasedání Světového židovského kongresu v Jeruzalémě dne 3. února 1975, Goldmann varoval, že "líbánky mezi Izraelem a nežidovským světem skončily" a prohlásil dále: "V době pro Izrael krizové, kdy je jeho politika odmítána mnohými zeměmi, ve kterých žijí židé, mohou nastat konflikty. Jediným řešením je zahájení boje za uznání dvojí loajality. Opravdová zkouška naší solidarity s Izraelem nastane tehdy, když ho budeme podporovat i proti stanovisku těch zemí, ve kterých žijeme".

Zástupci Izraele v Organizaci spojených národů mnohokrát hovořili za "židovský národ" a málokdy jim bylo odporováno. Zástupce Maďarska Karoly Csatorday v průběhu debaty o Jeruzalému v roce 1968 v Radě bezpečnosti řekl: "My kategoricky odmítáme pokus zástupce Izraele hovořit na tomto místě o židovském národě. Vezměme si pouze jako příklad samotnou maďarskou delegaci, která zde hovoří za maďarské občany židovské víry a nikdo není oprávněn jí toto právo upírat. Chtěl bych ještě dodat, že moje delegace neví nic o tom, že by jakákoli vláda pověřila zástupce Izraele, aby zastupoval její občany židovského vyznání."

Čtyři roky předtím oznámila vláda Spojených států prostřednictvím dopisu náměstka ministra zahraničních věcí Phillipse Talbota rabínovi Elmeru Bergerovi, že ministerstvo zahraničí neuznává politické vztahy založené na náboženské identifikaci amerických občanů. V té souvislosti nepovažuje pojem "židovského národa" za pojem mezinárodního práva.

Koncept "židovského národa" je směsicí náboženských, rasových a kulturních argumentů. Měl za důsledek vytvoření hlubokého národního povědomí židů. Opakem toho je jednoduchá víra v judaismus, aniž by se její vyznavač cítil příslušníkem "židovského národa". Tento pojem vyvolával i jakousi národní hrdost, která vedla politické liberály, právě tak jako oddané socialisty, kteří byli v Palestině průkopníky kolektivních kibuců, aby své principy poněkud odsunuli do pozadí, šlo-li o otázku "židovského národa".

Prioritním závazkem amerických židů je všestranná podpora Izraele. Rabín Jacob Neusner k tomu dodává: "Divím se, zda vůbec člověk musí být židem, aby věřil judaismu v této formě. Co to vlastně nyní znamená být židem?" Ještě přesněji to řekl Israel Šahak, který je občanem Izraele. Prohlásil, že oddanost izraelskému státu tohoto druhu je nemorální a je proti hlavním zásadám židovských tradic. Říká: "Jsem Židem žijícím v Izraeli a považuji se za občana, který žije podle jeho zákonů. Každý rok sloužím v armádě, přestože je mi téměř čtyřicet let. Avšak nejsem ,oddaný' izraelskému ani jakémukoli jinému státu, nebo organizaci! Jsem oddán svým ideálům. Věřím v pravdu a v zabezpečování spravedlnosti a rovnoprávnosti pro všechny lidské bytosti. Jsem oddán hebrejskému jazyku a poezii a rád myslím na to, že svým malým dílem následuji a plním některé z hodnot našich dávných proroků.

Avšak být oddán státu? Velmi dobře si mohu představit Amose nebo Izaiáše, kteří se prohýbají smíchem nad tím, že někdo na nich žádá, aby byli oddáni Izraelskému království nebo království Judskému.

Ve skutečnosti není tato doktrína považována za židovskou ničím jiným než odpadnutím od víry. Všichni židé věřili, že žid má být oddán výhradné bohu. Malá menšina tomu stále věří. Zdá se mi však, že většina mého národa boha opustila a na místo něho postavila idol... Jméno tohoto moderního idolu je Stát Izrael.

Měli bychom se poněkud blíže zastavit u toho, co oddanost židů v diaspoře k Izraeli vyžaduje. Hlavní jsou tu peníze - obrovské sumy peněz, které jsou předávány vládě Izraele a izraelským politickým stranám bez jakékoli kontroly. Z toho vyplývají dvě věci: Za prvé má izraelská vláda mnohem větší moc nad svými občany než kterákoli jiná, protože převážná většina peněz nepochází od vlastních občanů Izraele. Z toho důvodu je také jakýkoli demokratický pokus změnit vládu v Izraeli velmi obtížný, pokud není vůbec nemožný, protože převážná část moci izraelské vlády nepochází ze zdrojů uvnitř Izraele. Pochází z kapes židů v diaspoře právě prostřednictvím ,oddanosti' izraelskému státu. Druhým nezbytným důsledkem je, že židé v diaspoře dodávají více peněz v době války, nebo v době zvýšeného nebezpečí války. Proto má izraelská vláda velký finanční zájem na tom, aby "nedělala" mír.

Zeptejte se žida v diaspoře, který vyhlašuje svoji oddanost izraelskému státu a který přitom obyčejně nezná hebrejsky, ani židovskou kulturu a historii, zúčastňuje se pouze některých židovských náboženských obřadů, kterým nerozumí, čemu je vlastně oddán. Odpoví, že bez Izraele, nebo silného Izraele, by nebyl schopen chodit se vzpřímenou hlavou, že by se cítil ponížený, uražený a podobně.

Nicméně tato situace, kdy si židé v diaspoře myslí, že mohou kupovat za své peníze naši krev a cítit se dobře a být oddáni Izraeli, nemůže trvat dlouho. Nemůže trvat, protože má korupční účinek na toho, kdo dává i na toho, kdo přijímá. Jako Izraelec bych řekl, že židé v diaspoře jsou korumpováni více, než my. Na Blízkém východě to způsobuje neustálý válečný stav a mimo něj to vyvolává antisemitismus." 8/

Nelze již tvrdit, že dichotomická povaha žida, který zůstával po staletí jak pod disciplínou suverénního státu, ve kterém fyzicky žil, tak pod vlivem nábožensko-politické obce, do které patřil, byla založena na okolnostech, které byly mimo dosah jeho vlastní kontroly. V těch dobách, ještě před židovskou politickou emancipací v 18. století, byly náboženské a politické svazky vzájemně propojené. Dnešní dualita žida spočívá v jeho dobrovolném spojenectví s Izraelem. Nezdá se, že by křesťanská Amerika mohla dále připouštět, aby se politické problémy Izraele stávaly politickou odpovědností amerických židů, i kdyby ji za to měla stihnout nálepka antisemitismu. Američané si uvědomují, že jsou vázáni koncepcí "nepřítel Izraele je nezbytně nepřítelem USA" a že platí za to velkou cenu.

Žádná jiná skupina ve Spojených státech si nemůže takovou dualitu dovolit. 9/ Pokračující konflikt v Irsku ukázal, na jak tenkém ledě spočívá sionistická obrana židovského dualismu. Izraelité argumentují tím, že také Irové projevují k Irsku své zvláštní vztahy. Avšak slabá aktivita irských Američanů dokázala, že je zde slabá analogie mezi abnormálními pocity a činností židovských Američanů vůči Izraeli a mezi nadšením amerických Irů pro Irsko jednou za rok při svátku sv. Patrika. Sentimentální pocity, které irští Američané (nebo Italové, Francouzi atd.) mají pro své původní země, nenabízí téměř žádnou analogii k pocitům vůči Izraeli, které chovají američtí židé. Irové, kteří žijí ve Spojených státech, opustili Irsko relativně nedávno. Zatímco někteří židé opustili římskou Palestinu před dvěma tisíciletími, staletí před tím, než první Anglové a Sasové vůbec přišli do Anglie. Přišli do Ameriky nikoli z Izraele, ale ze všech zemí v Evropě.

Irští Američané prokázali, že nejsou americkými Iry (a nikdy se o nich takto nehovořilo) a že jejich hluboké, sentimentální vztahy k mateřské zemi odkud přišli, jsou udržovány v mezích povoleného kulturního pluralismu. Rezolutní nesouhlas s terorismem Irské republikánské armády u senátorů Edwarda Kennedyho a Daniela Patricka Moynihama, guvernéra Hugha Careyho a dalších irských Američanů představují příklad odpoutání se od "domoviny", který američtí židé nejsou bohužel schopni v žádném případě následovat.

Ať již si je toho vědom, či nikoli, průměrný žid se cítí do té míry příslušníkem Izraele, že si stěží může povšimnout abnormálních vztahů USA k této zemi. Považuje to za zcela přirozené a nepovažuje tyto vztahy za něco vynuceného. Proto si ani neuvědomuje, že je nebezpečné, když je cizí zemi povoleno, aby se stala zvláštním zájmem zvláštní skupiny Američanů. To nemá co dělat s kulturním pluralismem.

Jakkoli se mnozí američtí židé snaží zlehčovat problém dvojí loajality a pokouší se omluvit tuto dichotomii jako více méně výraz odhodlané jednoty zaměřené k přežití Izraele, přesto podpora vyjadřovaná židy sionistickým cílům, služba některých v izraelské armádě 10/ vyvolala znovu nebezpečí "samosegregace" a bigotnosti. Věčná sionisticko-izraelská odpověď na otázku "proč jsou židé stále pronásledováni?" svaluje veškerou vinu na "ně", tj. na ostatní. Sionisty nenapadne, že tím, že myslí a žijí v termínech "my" a "oni", "my" a "gójové" vlastně vytvářejí "samosegregaci" a "apartheid" a to tím více, čím více se projevuje výbušný prvek zahraniční zápletky.

Trvat na tom, že předsudek namířený proti nim dnes spočívá pouze v jejich víře v judaismus - jestliže opravdu věří - nebo v jednoduché skutečnosti, že se sami chovají jako židé, naznačuje rozměry hypnózy, kterou u židů vyvolali sionističtí vůdcové a organizace. Židé si zřejmě nepovšimli velmi důležité skutečnosti, že jejich abnormální vztah k cizímu státu, nazývanému Izrael, potvrzuje staletý názor, že se židé nemohou nikdy asimilovat v zemi, ve které žijí. Jejich partnerská úloha zabezpečovaná prostřednictvím organických svazků mezi izraelským státem a Židovskou agenturou a každodenní organizační činnosti v zájmu Izraele pouze potvrzuje existenci dvojí loajality, která koneckonců nemusí přinášet pouze předsudky a diskriminaci, ale úplnou pohromu. Bylo to trauma způsobené nacistickou genocidou, jejímž důsledkem byla úplná zaslepenost židů vůči sionismu, který přijímali za judaistickou podstatu. Historik Arnold Toynbee vyjádřil tento bolestný obrat takto: "V roce 1948 věděli Židé ze svých osobních zkušeností, co dělají. Jejich největší tragédií bylo, že lekce, kterou se poučili ze svého zápasu s nacistickými německými křesťany, nebyla zapomenuta, ale využita k tomu, aby některé zločiny, jichž se nacisté dopustili vůči židům, byly imitovány samotnými židy."

Nebyli to pouze nacisté, kteří způsobili to, že židé klopýtli. Byli to i jejich duchovní vůdci, ke kterým se židé obraceli, jako například nositel Nobelovy ceny za literaturu Saul Bellow. Ve své knize Do Jeruzaléma a zpátky pojednávající o návštěvě Izraele v roce 1975 informoval Bellow své čtenáře o tom, že byl vychováván v jiddiš (v jeho rodině se mluvilo jiddiš), oženil se dle víry a předpisů a tak učinil čtenářům pochopitelným jak svůj kladný vztah k sionistickému Izraeli, tak i svou nenávist vůči Arabům. Zjednodušeně odsoudil stanovisko francouzské vlády k válce v roce 1973 a označil její uznání Arafáta a OOP jako znovuzrození francouzského antisemitismu, který se vrací k Dreyfusově aféře a k vládě ve Vichy.

Bellow se znovu a znovu vrací k Varšavskému ghettu, koncentračním táborům a dalším židovským tragédiím a tvrdí, že Západ nezná Araby, kteří nechtějí nechat židy žít. Základní právo židů na existenci nikdy nebylo v konfliktu na Blízkém východě popíráno. Bellow kritizoval George Steinera, spisovatele, kritika a člena Churchillovy koleje na univerzitě v Cambridge za to, že napsal, že "sionismus byl vytvořen Židovskými nacionalisty, kteří se inspirovali Bismarckem a následovali pruský model". Tento názor byl později Steinerem ještě rozšířen v průběhu Šestého americko-izraelského dialogu v Jeruzalémě v létě roku 1968: "Existence Izraele není založena na logice. Není legitimní. Jeho založení ani současný stav není evidentně spravedlivý."

Steiner poukázal na existenci palestinských uprchlických táborů a vesnic, kde nyní žijí ti, kteří po staletí žili v Jeruzalémě, zatímco jejich místnosti obývají židé vychovaní ve Vilniusu, Hamburku nebo Manchesteru.

Nehledě na to, že Palestina byla po více než třináct století obývána převážně Araby a předtím jinými semitskými populacemi, je Izrael skutečným domovem Herzla, Weizmanna, Ben Guriona, Meirové, Rabina, Begina a Bellowa, jak tito bez váhání tvrdili?

Arthur Koestler odpovídá na tuto otázku důrazným "ne". Ve svém bestselleru z roku 1976 The Thirteenth Tribe (Třináctý kmen) dokázal, že dnešní židé jsou z největší části potomky Chazarů, kteří přestoupili na judaismus sedm století po zničení Jeruzaléma (v roce 170 n.l.) a po rozehnání malého počtu judaisticko-palestinských obyvatel římským císařem Vespasianem a jeho synem Titem.

Chazaři, polokočovný turko-finský národ, se usadil na místech nynějšího jižního Ruska mezi Volhou a Donem na březích Černého, Kaspického a Azovského moře. Židé, kteří byli byzantským panovníkem Lvem III. vyhoštěni z Konstantinopole, nalezli domov mezi pohanskými Chazary. Kolem roku 740 zde v konkurenci s křesťanskými a muslimskými misionáři získali tamějšího vládce pro judaistickou víru. Některé detaily a podrobnosti těchto událostí jsou obsaženy v dopisech mezi chazarským králem Josefem a Hasdai Ibn Šarputem z Cordoby, který byl lékařem a jakýmsi ministrem zahraničí španělského muslimského chalífy Abdarrahmána.

Když byla ve 13. století říše Chazarů rozvrácena Mongoly, uprchli její obyvatelé - na židovskou víru obrácení Chazaři - směrem severozápadním a stali se praotci aškenaziů (ruského, německého, baltského a polského židovstva). Tito "chazarští" židé počtem vysoce převýšili "židovské" židy, kteří se usadili v Evropě jinou cestou a v jiném historickém období. Proto velká většina východoevropských židů není vůbec semitská, a protože také většina západoevropských židů přišla rovněž z východu, resp. z východní Evropy, nejsou i oni z velké většiny semité. A tak, říká Koestler, mezi 45 procenty Izraelců a velkou většinou židů na celém světě a kmenem Mojžíše a Šalamouna neexistují žádné etnické a antropologické vazby. To ovšem úplně zpochybňuje sionistické požadavky na území Palestiny.

Tato Koestlerova teze však není v žádném případe něčím novým. Genetický chazarský původ velké části židů - pouze sefardové (orientální židé) se mohou prokázat jako pokrevní Hebrejci - byl již dlouho znám. Zůstalo však na Koestlerovi, aby popularizoval Chazary jako třináctý kmen - "ztracený" pouze v paměti většiny židů, zvláště pak sionistů.

Již kniha What Price Israel? (Izrael - za jakou cenu?) vydaná 23 let před Koestlerovým dílem upozornila na lineární předky východoevropského a západoevropského židovstva, kterými byli na Židovskou víru obrácení Chazaři z 8. století (jde o starší Lilienthalovu práci z roku 1954 - pozn. red.). Současně autor poznamenal, že tato skutečnost byla utajována, protože vážně narušovala hlavní sionistické požadavky týkající se Izraele.

I Chaim Weizmann mohl být potomkem Chazarů obrácených na židovskou víru, kteří v žádném případě nebyli antropologicky v žádném vztahu k Palestině. Domov, do kterého se Weizmann, Abba Hillel Silver, Ben Gurion a mnozí další sionisté toužili vrátit, nebyl s největší pravděpodobností nikdy jejich. Tady je paradox. Z antropologického hlediska mohou mít mnozí křesťané mnohem více hebrejsko-izraelské krve ve svých žilách, než někteří z jejich židovských sousedů.

A byl to známý případ Alfréda Dreyfuse, jak to interpretuje Theodor Herzl, který přispěl k tomu, že moderní židovští Chazaři z Ruska, pozapomněli na svůj původ a na svoje obrácení na judaismus a přijali antisemitismus jako důkaz svého palestinského původu a základ svého práva založit izraelský stát.

Sionisté se zuřivé vrhli na Koestlera za to, že ukázal, kde je Achillova pata Izraele a že umožnil zrod znepokojující myšlenky: Jestliže většina Židů, kteří přežili Hitlerovo "velké vraždění", je spíše kavkazského než semitského původu, potom termín "antisemitismus" pozbývá okamžitě a úplně svého významu a byl tedy špatně pochopen jak nacistickými vrahy, tak i jejich oběťmi. A co by se bez pokřiku a povyku o "antisemitismu" stalo se sionistickým hnutím?

Je zde však ještě další důkaz, který nemohl zůstat skryt před veřejností a který vážné zpochybňuje oprávněnost úsilí obdařit židy společným původem (tj. že jde o hebrejský národ, skládající se původně z dvanácti kmenů, z nichž zbylé dva obývaly Svatou zemi za života Ježíše Krista a byly úplně rozprášeny po celém světě po zničení Templu Římany). Musíme si totiž povšimnout, že židovská diaspora se vytvořila více než dvě století před jeruzalémskou tragédií. Podle Filóna bylo v egyptské Alexandrii v roce 250 p.n.l. nejvíce židů na světě. Daleko více, než v Jeruzalémě. V době Římské říše bylo po celém světě více obyvatel židovské víry než v samotné Svaté zemi. Judaismus, tehdy jediné monoteistické náboženství v pohanském světě, si získal své přívržence v Římské říši a v mnoha dalších zemích.

Judaismus se stal v pohanském světě velkou ideovou silou. Ti, kdo přinášeli náboženství čí víru Jehovy ostatním, byli sotva víc, než kapkami v oceánu cizích národů, které nikdy neměly rasové, jazykové nebo kulturní vztahy s Izraelem a přesto se z jejich příslušníků stali stoupenci judaistické monoteistické víry. Na novou víru byli obráceni takoví lidé jako Jemenci a Řekové, královna ze Sáby, lid Adiabene - helenistického státu na Tigridu. Judejští obchodníci přenášeli svoji víru na východ až do Indie a do Číny. Obrácení na Jehovovu víru v Římě přeneslo judaismus prostřednictvím Itálie do Francie, do údolí Rhóny a na Rýn. Masové převzetí germánskými kmeny rozšířilo judaismus do střední a východní Evropy, zvláště do Polska a západního Ruska. Frederick Hertz napsal ve své publikaci Race and Civilization (Rasa a civilizace), že "ve středověku a i v době moderní byly ve slovanských zemích časté přestupy na judaistickou víru, což zdůvodňuje nepopiratelnou obličejovou charakteristiku polských a ruských židů. K obrácení na víru došlo dokonce i v Maďarsku, a to v roce 1229. Mnoho lidí různého etnického původu se stalo šiřiteli judaismu, a to zvláště v období dvou set let před narozením Krista. Judejci migrovali do arabských pouští a obraceli na víru lid v Jemenu. Pohané, i když žili jakkoli daleko, přijali hebrejského boha - Jehovu". 11/

Monoteismus byl s nástupem křesťanství přinášen pohanskému světu také učedníky Krista. Apoštol Pavel z Tarsu odstranil ceremoniální řády a osvobodil ty, kdož chtěli přijmout křesťanství, od formálnosti starodávného uctívání Jehovy. Počátkem 7. století se třetím v řetězu monoteistických náboženství stal islám, hlásaný prorokem Muhammadem. V dalších stoletích mnoho etnických židů přestoupilo na islám a mnoho etnických Arabů se stalo vyznavači judaismu.

Termín "judaismus" nebyl znám za Hebrejců a Izraelitů. Objevuje se teprve za křesťanství. Josephus Flavius byl prvním, kdo použil tohoto slova v souvislosti s vyprávěním o válce s Římany, aby upozornil na sílu víry, mravních přikázání, náboženských praktik a ceremoniálních institucí Galileje, které jak věřil, byly nadřazeny rivalskému helénismu. Když se zrodilo slovo "judaismus", hebrejsko-izraelský stát již neexistoval. Lidé, kteří přestupovali na judaismus, byli již směsí mnoha etnik, ras a rodů.

Tato skutečnost by spolu s Koestlerovým důkazem měla přinutit americké židy, aby ustali ve své zaslepené podpoře sionistickému izraelskému státu. Měli by se zastavit a přemýšlet než učiní další závazky ve prospěch Izraele, neboť tím ohrožují nejen svůj statut Američanů, ale i bezpečnost Američanů ostatních.

Ti, kdo budou dnes usilovat o to, aby vyzdvihli dědictví judaismu a bojovat s mocným sionisticko-izraelským proudem, to nebudou mít lehké. Mohou se však obrátit ke svým předchůdcům, kteří jim ukázali cestu. Antisionističtí židé měli vynikající předky, na které jsou oprávněně hrdí. Kořeny antisionismu sahají do samých počátků judaismu.

Spisy a kázání velkých hebrejských proroků Amose, Jeremiáše, Micheáše, Eliáše a dvě knihy Izaiášovy (do tohoto výčtu náleží také Ježíš) však nebyly bohužel nikdy respektovány a uctívány tak, jako křesťanství ctilo Ježíšovy apoštoly - Pavla, Petra, Jana, Lukáše, Marka a Matouše.

Tito hebrejští proroci se nezajímali o obnovení politické síly. Trpělivé se starali o odstraňování nespravedlností v každodenním životě a tvrdili, že úlevu lze nalézt pouze prostřednictvím božího milosrdenství, spravedlnosti a pravdy, což vyžadovalo především dodržování kodexu morálních hodnot.

V druhé knize Izaiášově, napsané zhruba v roce 536 před n.l., je dodatek - vize o příchodu Mesiáše. Jeho "příští rok v Jeruzalémě" se týkal Království božího a nebyl vztahován na jakýkoli konkrétní národ nebo svrchovanost. Podle tohoto proroka měla judejská mise sloužit jako světlo nevěřícím. "Protože dům můj bude nazýván Domem modliteb pro všechny lidi" - takto uznávaná univerzalita člověka se ozývá opět u proroka Amose.

Tato kázání jsou v rozporu s neznámými autory Žalmů, z jejichž slov "Jestliže bych Tě zapomněl, Ó Jeruzaléme, ať má pravá ruka zapomene svojí dovednost", vyrostlo semeno nacionálního a segregačního sionismu.

V roce 1791 byl francouzskou sněmovnou poprvé v historii vydán emancipační edikt, který dává židovským občanům stejná práva. V září 1791 napsal Berr Isaac-Berr svým souvěrcům významný dopis, ve kterém se praví: "Musíme, drazí bratři, mít pevně v našich myslích tuto pravdu, že do té doby, než se naučíme měnit naše způsoby, naše zvyky, zkrátka celé naše chování, nemůžeme očekávat, že budeme svými spoluobčany váženi a že se ocitneme v takových situacích, kdy bychom mohli podat důkaz našeho patriotismu." 12/

Když sionisté v roce 1917 prováděli první nátlakové akce, aby byla vyhlášena Balfourova deklarace, objevil se jeden antisionistický Žid, který hovořil velmi odvážně. Bohužel jeho vláda nebyla připravena jej poslouchat. Edwin S. Montagu, britský ministr pro Indii, přijal deklaraci požadující národní domovinu v Palestině pouze podmínečně, jako "vojensky účelnou" (Dohoda tehdy "prohrávala" v první světové válce s centrálními mocnostmi), a s tím, že znění politického prohlášení bude přepracováno. Montagu informoval svého šéfa, že celý život usiloval o to, aby mohl uprchnout z ghetta, a že výsledkem uvedeného materiálu je pravý opak.

V roce 1970 zveřejnila britská vláda materiály z let 1915 a 1920, které obsahovaly cenné informace k Balfourově deklaraci, včetně tří memorand, v nichž zmíněný židovský člen vlády projevil pozoruhodnou předvídavost. V dokumentu z 23. srpna 1917 nadepsaném "Antisemitismus současné vlády", který byl označen jako tajný, poukazuje na tyto skutečnosti: "Zvolil jsem tento titul pro toto memorandum nikoli ve smyslu nepřátelském, nikoli abych diskutoval s antisemitskými stanovisky, která mohou mít někteří mí kolegové, nikoli z touhy popřít, že antisemitismus může být i mezi rozumnými lidmi, dokonce ani ne z toho důvodu, abych tvrdil, že vláda je úmyslně antisemitská, ale chtěl bych zde zveřejnit své stanovisko, že politika vlády Jeho Veličenstva je antisemitskou ve svých výsledcích a stane se základem antisemitismu v každé zemi světa...

Válka skutečně ospravedlnila vlastenectví jako základní motiv politického myšlení. A v této atmosféře vláda navrhuje schválit vytvoření nového národa se svým novým domovem v Palestině. Tento národ bude pravděpodobně vytvořen z židovských Rusů, židovských Angličanů, židovských Rumunů, židovských Bulharů a židovských občanů všech národů - těch, kteří přežili své příbuzné, kteří bojovali nebo položili svoje životy za různé země, které jsem jmenoval, v době, která spojila jejich vyhlídky a mysl více než kdy jindy se zeměmi, které obývají.

Sionismus mně vždy připadal jako škodlivý politický směr nevhodný k následování kterýmkoli z vlasteneckých občanů Velké Británie. Jestliže židovský Angličan upírá své zraky na Horu Olivetskou a touží po dni, kdy ze svých bot otřepe anglickou půdu a vrátí se do zemědělského prostředí Palestiny, pak se mi vždy zdá, že vyznává cíle, které nejsou v souladu s britským občanstvím a tím prakticky přiznává, že není připraven sdílet veřejný život ve Velké Británii, ani na to, aby se s ním jednalo jako s Angličanem.

Rozuměl jsem tomu, že ti, kteří se oddávali tomuto politickému směru, byli ponejvíce vedeni tím, že v Rusku jsou židům upírány práva a svobody. Avšak v době, kdy se se židy jedná jako s židovskými Rusy a jsou jim dávány veškeré svobody, zdá se mi nevhodné, aby sionismus byl oficiálně uznáván britskou vládou a aby pan Balfour byl oprávněn k tvrzení, že Palestina má být rekonstruována jako národní domovina židovského lidu. Nevím, co všechno zahrnuje, ale předpokládám, že to znamená, že by muslimové a křesťané měli udělat místo pro židy a že židé by měli zastávat všechna preferovaná místa... Arabové a ostatní muslimové v Palestině budou cizinci...

Tvrdím, že není židovského národa. Například členové mé rodiny, kteří bydlí v této zemi již po generace, nemají žádný druh společných pohledů nebo tužeb s jakoukoli jinou rodinou v jakékoli jiné zemi, kromě té skutečnosti, že vyznávají více čí méně stejné náboženství. Není už vůbec pravdou, že by židovský Angličan a židovský Maur byli ze stejného národa, protože potom bychom mohli říci, že křesťanský Angličan a křesťanský Francouz jsou jeden národ.

Tvrdím, že život, jaký britští židé vedli, cíle, které si stavěli, úloha, kterou hráli v našem veřejném životě a v našich veřejných institucích, je opravňují k tomu, aby na ně bylo nahlíženo nikoli jako na britské židy, ale jako na židovské Brity. Ochotně bych zbavil volebního práva každého sionistu. Jsem v pokušení prohlásit sionistickou organizaci za ilegální a protistátní...

Popírám, že by dnešní Palestina byla nějak spojena s židy. Je sice pravdou, že Palestina hrála v židovské historii velkou úlohu, avšak stejnou roli hraje v moderní historii Arabů a jistě hraje větší úlohu v historii křesťanství, než v historii jakékoli země."

Je více než smutné, že potomci těch, kdož zastávali antinacionalistické stanovisko se nyní nalézají buď v řadách sionistů, nebo mezi těmi, kdo se bojí promluvit. Avšak někteří zdvihli prapor.

Dánský vrchní rabín Marcus Melchior odpověděl na výzvu Ben Guriona, který žádal úplnou solidaritu s izraelským státem takto: "My, dánští židé, obyčejně neukazujeme náš patriotismus. Proč bychom měli křičet "hurá" hlasitěji, než ostatní Dánové? Avšak využíváme této příležitosti k prohlášení, že nikdo, ať je jakkoli silný a ať již přichází odkudkoli, nemá právo změnit jedinou čárku na tom, co bylo po 150 let statutem dánských židů; základem dánských vztahů, za kterých jsme všichni stejně šťastni, ať jsme křesťané či židé. Jestliže premiér Ben Gurion opravdu požaduje, aby každý, kdo si přeje být v každé minutě svého života židem, musel žít v Izraeli, potom, podle mého hlediska vyvstávají dvě otázky. První je ta, zda být židem v každé minuté je úplnou nezbytností a zda židovství a všeobecné lidství se sobě nerovnají tak, že člověk může být současné židem a lidskou bytostí v jiné zemi, respektive v jiném místě než na pouhých několika čtverečních kilometrech, které představují izraelský stáť".

Otec slavného houslisty Yehudi Menuhina Moše Menuhin napsal ve svém dodatku ke knize The Decadence of Judaism in Our Time (Úpadek judaismu naší doby) nazvaném "Kam kráčíš, sionistický Izraeli?": "Jsem integrovaným občanem Spojených států. Svým náboženstvím jsem žid a nejsem již ničím jiným. Mým náboženstvím je prorocký judaismus." Ačkoli byl v raných dobách, kdy ještě žil v Palestině, obhájcem sionismu, podnikl později proti sionismu četné akce. Prohlásil dále, že "sionisté zneužívají svého náboženství k rozdmýchávání židovského nacionalismu, nového náboženství pro mnohé převrácené a násilím přesvědčené židy".

Vyžaduje velkou odvahu postavit se proti sionismu v diaspoře, ale ještě větší odvahu pak v samotném Izraeli. První rektor Hebrejské univerzity dr. Judah Magnes byl donucen ukončit předčasně svůj pobyt v zemi za to, že požadoval užší spolupráci a pochopení mezi židy a Araby jako základny pro "vybudování dvojjazyčného a dvourasového státu v Palestině v duchu Švýcarské konfederace, s Palestinou jako jedním ze států Arabské federace".

Neobyčejně odvážně pokračoval v šlépějích Magnese dr. Izrael Šahak. Bojoval sám proti "hrubé sociální diskriminaci, která působí na každého izraelského občana v Izraeli, pokud jeho matka není zrovna židovkou." 13/ A živoucím svědectvím neodstranitelné propasti mezi sionismem a judaismem jsou ti pobožní židé z Neturei Karta, kteří jsou trnem v oku izraelské mašinérie, protože žijí svůj každodenní život podle předpisů Tory a trvají na svém odmítání uznat existenci izraelského státu, pod jehož jurisdikci spadají, protože nebyl stvořen Mesiášem.

Přestože jsem se pokoušel neuvádět v tomto díle (anebo jen velmi málo) své vlastní zkušenosti, jsou zde některé osobní pocity, které musím vyjádřit. Jsem přesvědčen, že mluvím za mnohé židy, kteří si přejí myslet americky.

Nemohu tolerovat to, že Izrael činí ze mne i z druhých, kteří vyznávají židovskou víru, druhořadé občany v naší vlastní zemi. Proto jsou dnes mé vztahy k Izraeli jiné, než vztahy křesťanských Američanů, než například vztah mého souseda Johna Jonese. Jestliže si přeji udržet si svoji víru, jsem nucen, ať se mi líbí nebo ne, pomáhat, půjčovat, dávat cizímu státu Izraeli to, co nemusí nežidovští občané Ameriky.

Trvám na tom, že jestliže chci uctívat nebo se ztotožnit s judaistickým bohem - a může to být třeba pouze jednu minutu v roce - musím tak být schopen učinit bez prostřednictví izraelského státu nebo jiného prostředníka. Zda je člověk dobrým židem nebo judaistou - což je slovo, kterému dávám jako vyznavač judaismu přednost - by nemělo být jakýmkoli způsobem hodnoceno jeho vztahem ke státu Izrael. Absolutné odmítám vyměnit lenní poddanství vůči izraelskému státu za uctívání Jehovy a trvám na doktríně oddělení církve od státu, za které pokrokoví lidé tak dlouho bojovali. Židé v Americe by měli pokračovat v boji za integraci a nepodporovat segregaci.

Poznámky:

1/ New York Times Magazine, 6. května 1973.
2/ Miami Herald, 5. ledna 1976.
3/ Michael Brecher, The Foreign Policy System of Israel, New Hawen 1972, str. 232.
4/ tamtéž, str. 503.
5/ David Ben Gurion, Rebirth and Destiny of Israel, New York 1954, str. 489.
6/ Světový židovský kongres, Stockholm, srpen 1959.
7/ Jewish Daily Forward, 9. ledna 1959.
8/ Dopis Israela Sahaka nazvaný "Židovská povinnost nebo odpadnutí židů od víry?" (Times, 27. ledna 1973).
9/ Klasickým příkladem otevřeného doznání dvojí loajality byl Arnold Stemberg, státní ředitel pro výstavbu v Kalifornii, který v březnu 1975 v Sacramentu, když byl kritizován skupinou arabských Američanů za to, že sloužil v Haganě a účastnil se vyhánění Arabů z jejich domovů, prohlásil: "Jestliže budu nucen si v případě krize vybrat. není tady žádných pochyb - mojí volbou je můj lid - židovský lid." Stemberg byl později schválen a pro svůj úřad potvrzen Senátem Spojených států. (Jewish Bulletin. 9. května 1975).
10/ Nejvyšší soud USA rozhodl, že Američané mohou být zbaveni amerického občanství pouze na základě osobního zfeknutí a tak je služba amerických občanů v cizích armádách povolena. To bylo také příčinou toho, že mladí američtí židé vstupovali jako dobrovolníci do izraelské armády během války v roce 1973.
11/ Max C. Margolis a Alexander Marx, A History of Jewish People, Filadelfie 1927, str. 525.
12/ Berr Isaac-Berr, "Dopis občana z roku 1791. Transactions of Parisian Sanhedrin. London 1807.
13/ Israel Šahak, "The Racist Nature of Zionism and the Zionist State of Israel". Middle East Perspective, duben - květen 1976.

Nahoru