kapitoly z knihy Sionismus
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Sionismus (vydala Tisková agentura Orbis v roce 1988, 1.vydání, z anglického originálu The Zionist Connection, 1978)

Jinou kapitolu z této knihy si můžete přečíst zde - Využívání antisemitismu.


I. Pro jednoho sen, pro druhého noční můra            V. Jací Palestinci?

II. Amerika přebírá pochodeň                                XVI. Útok na Liberty

III. Pravda o zrození Izraele                                 XXII. Dvojí loajalita



AMERIKA PŘEBÍRÁ POCHODEŇ

Naděje Arabů na národní nezávislost silně závisely na prohlášeních amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a na jeho principech sebeurčení. Ty ostře kontrastují s později Wilsonovi připisovaným stanoviskem, v němž údajně vyjádřil svůj osobní souhlas s deklarací respektující historické požadavky židů týkající se Palestiny a přesvědčení, že vítězné mocnosti jsou zajedno s americkou vládou v tom, že základ židovské republiky by měl být položen v Palestině.

Na schůzce Rady deseti, konané v Paříži 22. května 1919, Wilson prohlásil, že "nikdy nepochopí, jakým právem Francie a Velká Británie někomu odevzdaly tuto zemi" (tj. Sýrii). Prezident dával přednost vyslání vyšetřovací komise, aby zjistila přání lidu Sýrie, Palestiny a Iráku. Tento návrh vycházel z jeho projevu v Mount Vernonu v červenci 1918 a z návrhu emíra Fajsala. Ale Britové, následujíce Francouze, upustili od této myšlenky a vyšetřování se nikdy nekonalo. V roce 1919 prezident Wilson jmenoval rektora Oberlinské univerzity dr. Henry C. Kinga a průmyslníka Charlese R. Cranea za představitele americké sekce Mezinárodní komise pro mandátní území v Turecku. 1/

Zjištění Kingovy a Craneovy komise, založené na šestitýdenním vyšetřování, nebyla zveřejněna až do konce prosince 1922, dokud nebyla provedena opatření mírové smlouvy. Bylo to teprve poté, co nemocný Wilson dal souhlas k úplnému zveřejnění zprávy komise. Zjištění objasnila, proč Balfour, sionisté a francouzský premiér Clemenceau byli proti jakémukoli vyšetřování na Blízkém východě. Američtí komisaři uváděli: "Žádný britský úředník, s kterým komisaři jednali, nevěří, že sionistický program může být uskutečněn jinak, než silou zbraní... jen velmi zredukovaný sionistický program by měl být vyzkoušen a předložen na mírové konferenci a pak jen velmi pomalu zahájen."

Komise navrhla, aby pro celou Sýrii včetně Palestiny byl ustaven jeden mandát, v rámci něhož by se Libanonu dostalo autonomie, a doporučila, aby se Fajsal stal králem Sýrie a další arabský vládce byl vybrán pro Irák. Komise žádala nutnou modifikaci extrémního sionistického programu neomezeného přistěhovalectví sledujícího vytvoření židovského státu. Skutečná fakta zjištěná v Palestině spolu s hlavními principy, vyhlášenými velmocemi a přijatými Syřany, ji přivedly k novým doporučením.

K Balfourově deklaraci King a Crane napsali: "Domovina není ekvivalentem přetvoření Palestiny na židovský stát. Vytvoření takového židovského státu nemůže být uskutečněno bez nejtěžšího překročení občanských a náboženských práv existujících nežidovských společenství".

V průběhu šetření komise se zástupci židů nikdy nepokoušeli tajit konečný cíl, kterým byla úplná likvidace majetku současných nežidovských obyvatel Palestiny a to různými formami jeho vykupování. Komise uvedla, že devět desetin obyvatel Palestiny bylo proti sionistickému programu. "Vystavit lidi s takovým názorem neomezenému židovskému přistěhovalectví a stálému finančnímu a sociálnímu tlaku, aby se vzdali půdy, by bylo velkým porušením Wilsonových zásad, i když by bylo v mezích zákona," uváděla zpráva komise.

Američtí komisaři podpořili program, který byl vyhlášen Všeobecným syrským kongresem jako základ, na kterém se Syřané mohli sjednotit a mandátní mocnost mohla blahovolně vyhlásit nový stát. Tento program sjednocené Velké Sýrie je zajímavý ve světle pokračujícího konfliktu v této oblasti a zničující libanonské občanské války. To jsou přímé důsledky rozdělení tohoto území na Sýrii, Libanon, Jordánsko a Izrael.

Komisaři varovali, že protisionistické cítění mezi arabským lidem osvobozených tureckých provincií "je silné a nesnadno odstranitelné". Zatímco Britové prováděli svou prosionistickou taktiku pro potřeby impéria, hlavní motivační silou amerických akcí na Blízkém východě zůstaly vnitropolitické důvody. Hlavní rozdíly mezi domovinou a státem, útočištěm a suverenitou byly v USA stírány, tak jak politikové pod vlivem sionistické lobby stále výrazněji podporovali sionistické nacionalistické aspirace.

Od společné rezoluce z 30. června 1922 byla podpora sionismu vyhlašována tou či onou formou všemi následujícími Kongresy. Ale v zásadě se ještě Spojené státy v této otázce neangažovaly a zabývaly se daleko více svými hospodářskými záležitostmi, nejprve inflačními trendy dvacátých let a později krizí třicátých let. USA tehdy vůči Palestině ještě neprováděly specifickou politiku, pouze napodobovaly Brity. Otázka Blízkého východu se ještě nestala záležitostí soupeření mezi oběma hlavními americkými politickými stranami, kdy politikové svými sliby v této otázce soutěží ve volbách o získání "židovského hlasu".

Rostoucí proud židovských emigrantů z Evropy po nástupu Adolfa Hitlera vyvolal silnou opozici a zvětšil obavu palestinských Arabů, že Británie nikdy nedodrží své závazky, šestiměsíční stávka Arabů v roce 1936 přivedla do Palestiny Peelovu královskou komisi. Její zpráva z 22. června 1937 doporučila rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Pokračující povstání a stávky proti tomuto doporučení donutily britskou vládu vyslat Woodheadovu komisi, aby dále prozkoumala plán rozdělení, který, jak se zjistilo, byl neuskutečnitelný.

Skutečný válečný stav pokračoval tři roky a ani vypovězení arabských předáků ho neukončilo. Na londýnské konferenci v roce 1939 Británie separátně jednala se zástupci Arabů z Palestiny a ostatních arabských zemí i se židovskými vůdci. V průběhu své účasti na konferenci lord kancléř Vincent Caldecot po prostudování korespondence mezi McMahonem a Husajnem připustil, že názor Arabů se ukázal opodstatněnější, než se dosud zdálo. 2/

MacDonaldova Bílá kniha z roku 1939 poukázala na dvojsmyslnost výrazu "národní domovina pro židovský lid" jako na hlavní příčinu nepokojů a nepřátelství mezi Araby a židy. Potvrdila interpretaci tajemníka pro kolonie Winstona Churchilla z roku 1922, že vláda "nikdy neměla v úmyslu dosáhnout podřízeného postavení arabského obyvatelstva, jazyka nebo kultury v Palestině". V této Bílé knize je řečeno: "není součástí její politiky (tj. britské vlády - pozn. red.), aby se Palestina stala židovským státem... To by bylo v rozporu s jejími závazky na základě mandátu, jakož i s ujištěními, že arabské obyvatelstvo Palestiny by nemělo být poddanými občany židovského státu proti své vůli." Cílem měl být nezávislý palestinský stát, na jehož budování se budou "Arabové a židé během deseti let podílet takovým způsobem, aby byla jistota, že důležité zájmy těch i oněch budou zabezpečeny". Předpokládalo se, že v takovém palestinském státě "židé a Arabové budou Palestinci, tak jako jsou Angličané a Skotové občany britského království."

Jako ústupek sionistům žádala Bílá kniha přistěhování dalších 75 000 židů během příštích pěti let. Se žádným dalším přistěhovalectvím se nepočítalo, "pokud by Arabové v Palestině nebyli připraveni s tím souhlasit". Britové se současně zavázali, že zamezí stále rostoucímu ilegálnímu přistěhovalectví do Svaté země.

Reakce na toto nové britské rozhodnutí byla v židovských kruzích v Palestině prudká. Došlo k demonstracím, jeden britský policista byl zabit a Velký rabín roztrhal před pobožností v Jeruzalémě Bílou knihu, David Ben Gurion jako předseda výkonného výboru Židovské agentury 25. srpna 1939 prohlásil: "Pro nás Bílá kniha neexistuje a ani nemůže existovat. Musíme věřit, že jsme státem v Palestině a my se jím skutečně staneme."

S rozpoutáním otevřeného nepřátelství mezi nacistickým Německem a spojeneckými národy bylo britské úsilí nalézt řešení palestinského dilema přechodně odloženo. Ale sionisté v USA nepřestali ani na okamžik s kampaní za vytvoření židovského státu. Americký palestinský výbor, ve kterém byly stovky amerických senátorů, poslanců, členů vlády, guvernérů a dalších vlivných osobností ze všech úseků života, vykonával nátlak, kdekoli to bylo právě třeba. Ve společném prohlášení v prosinci 1942 žádalo 63 senátorů a 181 kongresmanů Roosevelta, aby "obnovil židovskou vlast".

Prezident Franklin Delano Roosevelt poslal na Blízký východ jako svého osobního vyslance brigádního generála Patricka J. Hurleye. Generál Hurley informoval prezidenta o požadavku sionistů na zvýšení vystěhovalectví do Palestiny a konkrétních plánech na jejich expanzi, proti které se stavěli Arabové a někteří palestinští židé.

Sionistická organizace v Palestině poukázala na svůj širší program, podle kterého má být dosaženo:

a) suverénního židovského státu, zahrnujícího Palestinu a pravděpodobně Zajordánsko (dnešní Jordánské hášimovské království - pozn. red.)

b) eventuálního přesunu arabského obyvatelstva z Palestiny do Iráku

c) vedoucí úlohy židů na celém Blízkém východě v oblasti hospodářského rozvoje a kontroly. 3/

Ve volební kampani v roce 1944 byly prosionistické body zahrnuty v programech obou hlavních politických stran v USA. Program demokratů hovořil o "svobodné a demokratické židovské republice (Jewish Commonwealth) v Palestině". Republikáni používali pouze název "svobodná demokratická republika", ale guvernér New Yorku Thomas E. Dewey během kampaně jednoznačně tvrdil, že tato republika má být židovská. V arabských hlavních městech včetně Rijádu zpočátku panoval názor, že jde o pouhé stranické politikaření. Ale 15. října zaslal prezident newyorskému senátorovi Robertu F. Wagnerovi dopis, ve kterém potvrdil výše uvedený program Demokratické strany pro Palestinu, čímž učinil celou záležitost mnohem vážnější a vyvolal v myslích Arabů hluboké pochybnosti o závazcích a slibech, které jim předtím dal.

Po volbách vyslal prezident státního tajemníka Edwarda Reilleyho Stettiniuse ml., aby sdělil rabínovi Wisemu a kongresovým vůdcům, že nové předložení rezoluce o Palestině v Kongresu v této době není žádoucí. Přesto byly rezoluce předloženy v obou komorách a jen osobní přítomnost státního tajemníka Stettiniuse v zahraničním výboru Senátu vedla k zamítnutí předloženého návrhu. Stanovisko F. D. Roosevelta nebylo nikdy vydáno písemně, ale ústně ho prezident sdělil rabínovi Stephenu Wisemu, předsedovi zahraničního výboru Sol Bloomovi a dalším. Navíc zaslal prezident senátorovi Wagnerovi vzkaz, ve kterém zdůraznil, že schválení rezolucí by mohlo vést ke krveprolití mezi židy a Araby, a proto by mu mělo být v této době zabráněno. Avšak dodal, že "každý ví, jaké jsou americké naděje".

Odmítnutí rezolucí nezastavilo intenzívní arabskou antiamerickou kampaň v tisku a následný arabský bojkot Culbertsonovy ekonomické mise, jejímž účelem bylo zlepšit ekonomické vztahy mezi Spojenými státy a arabskými státy.

Postoj Arabů byl neústupný a ministerstvo zahraničí si toho bylo plně vědomo. Při podpisu protokolu 7. října 1944 v Alexandrii, který vedl k vytvoření Arabské ligy, vyzval saúdskoarabský král Ibn Saúd společný vojenský výbor, aby v případě potřeby chránil arabskou Palestinu silou. A ve zprávě prezidentovi z 9. ledna 1945 poznamenal státní tajemník Stettinius, že "Ibn Saúd se považuje za ochránce palestinských Arabů a považoval by za poctu zemřít za jejich věc". 4/

Ve snaze zvýšit počet povolení k přistěhování do Palestiny stanovený Brity v Bílé knize, který by byl vyčerpán za čtyři měsíce, zahájili sionisté v USA svůj nátlak na ministerstvo zahraničí a Bílý dům v předvečer jaltské konference, na které měla Velká trojka (F. D. Roosevelt, J. V. Stalin a W. Churchill) projednávat nejdůležitější problémy včetně Palestiny.

V této situaci se oba představitelé Velké Británie a USA měli sejít s králem Ibn Saúdem. Sionisté se obávali, že by prezident pod tlakem proarabského postoje ministerstva zahraničí mohl zrušit slib Demokratické strany sionistům.

V Jaltě se o Palestině vůbec nejednalo, ale v únoru 1945 při slavné schůzce s Ibn Saúdem na palubě lodi Quincy ve Středozemním moři dal Roosevelt důležitý slib. Na podrobné vysvětlení arabského stanoviska k palestinské otázce saudským monarchou a na jeho tvrzení, že pokračující židovské přistěhovalectví a vykupování půdy představuje pro Araby velkou hrozbu, odpověděl, že chce "ujistit Jeho Veličenstvo, že neudělá nic, co by pomohlo židům proti Arabům a neučiní žádný krok nepřátelský arabskému lidu". Připomíná prý Jeho Veličenstvu, že je nemožné zabránit projevům a rezolucím v Kongresu nebo v tisku, které mohou být pronášeny a přijímány ke každé otázce. Jeho opětné ujištění se prý týká jeho vlastní budoucí politiky jako hlavního představitele vlády Spojených států. 5/

Podle zápisu z jednání se oba představitelé shodli, že vysídlení židé, kteří přežili Hitlerovu genocidu, se mohou vrátit do zemí, odkud byli vyhnáni. Prezident byl podle sdělení po návratu ze schůzky hluboce dojat "intenzitou arabských citů ve vztahu k Palestině". 6/ Údajné poznamenal, že se poučil o arabsko-židovské situaci od Ibn Saúda během pěti minut více, než jí porozuměl za celý svůj život. 7/

Churchill v Jaltě potvrdil své prosionistické stanovisko. Ve svých rozhovorech s Ibn Saúdem týden po Rooseveltovi navrhoval, aby se židé usadili v Libyi, v zemi s velkým prostorem a málo lidmi (již Rooseveltova zmínka o takovém návrhu vyvolala Ibn Saúdovy silné námitky, protože takový krok by byl nespravedlivý vůči muslimům v severní Africe). Churchill podle slov použitých saudským vládcem na schůzce s vyslancem USA v Saudské Arábii Williamem Eddym otevřel diskusi o sionismu a "sebevědomé třímal velký klacek". 8/ Odvolával se na pomoc, kterou Saudská Arábie dostala od Británie za více než dvacet let a která, jak arabský monarcha připustil, umožnila, aby "moje vláda (tj. Ibn Saúdova - pozn. red.) byla stabilní a odrazila potenciální nepřátele od mých hranic". Král nyní žádal záruku, že židovské přistěhovalectví do Palestiny bude zastaveno. Ale Churchill takové sliby dát odmítl, i když ujistil krále, že "nevytlačí Araby z Palestiny, ani je nepřipraví o prostředky k životu v Palestině".

Po své schůzce s Ibn Saúdem ve Středozemním moři ovšem Roosevelt zplnomocnil 16. března rabína Wiseho, pro kterého byly dveře Bílého domu stále otevřeny, prohlásit, že prezident stále podporuje neomezené židovské přistěhovalectví a židovský stát. Neboť, jak sarkasticky poznamenal britský poslanec Richard H. Crossman. "prezident pospíchal zpět z Krymu do Washingtonu, aby ujistil sionisty, že jeho postoj k nim zůstal nezměněn".

Diplomaté ministerstva zahraničí volali po vyhlášení koncepce konkrétní palestinské politiky, která by plně brala v úvahu dlouhodobé americké zájmy. Veřejnost nebyla ani tentokrát informována o prezidentově slibu daném arabským představitelům, že s nimi bude o Palestině jednáno.

Dne 10. března obdržel prezident poselství od krále Saudské Arábie, krále Iráku, prezidenta Syrské republiky, krále Jemenu a ministerského předsedy Libanonu. Všechna tato poselství sledovala linii arabských nároků v Palestině, odůvodněných morálními, historickými a politickými argumenty. Ministerstvo zahraničí pochopilo, že Arabové jsou rozhodnutí bojovat za své pozice v Palestině, jestliže bude zapotřebí. To vedlo k názoru, že "prezidentova soustavná podpora sionismu může vést ke krveprolití na Blízkém východě a dokonce ohrozit bezpečnost našich (tj. amerických - pozn. red.) nesmírné cenných naftových koncesí v Saudské Arábii". 9/

V odpovědi na dopis od Ibn Saúda týden před svou smrtí Roosevelt jasně zdůraznil, že "bez plné konzultace jak s Araby, tak se židy", nebude učiněno žádné rozhodnutí, pokud jde o palestinskou situaci, a znovu ujistil saudského monarchu, že "neučiní žádné opatření, které by se ukázalo jako nepřátelské vůči arabskému lidu". 10/

To byla další prezidentova dvojsmyslnost - jiné tvrzení pro zahraniční diplomatické účely a zcela jiné pro vnitřní veřejnou potřebu. Tuto taktiku udržoval až do své smrti. USA neprováděly v palestinské otázce jasnou, jednoznačnou politiku, což pouze přispělo k nestabilitě politické situace a k rostoucím třenicím mezi Araby a židy.

Židovským masám v Americe a na celém světě se Roosevelt jevil jako jejich velký přítel a bojovník za jejich zájmy. Jak by se mohl takový přítel stavět proti židovským národním aspiracím nebo je ignorovat? Bylo nejen obtížné přijmout tak bolestivou myšlenku, ale existovala i silná psychologická nutnost odmítnout ji. V kritické hodině a v nepřátelském světě musel existovat bojovník a ochránce. Jestliže to nebyl Stalin nebo Churchill, musel to být Roosevelt. Tato emocionální závislost na Rooseveltovi byla posilována praktickými ohledy. Mohl být a byl znovuzvolen pro čtvrté volební období. Bude to on, kdo bude formovat poválečné uspořádání. Znelíbit se mu, urazit ho, vyvolat jeho hněv by bylo neštěstím pro věc sionismu. 11/

Poznámky:

1/ K činnosti Kingovy a Craneovy komise blíže viz Henry N. Howard, The King-Crane Commission: An American Inquiry in the Middle East, Beirut 1963.
2/ Nevil Barbour, cd., poznámka na str. 240.
3/ FR 1943, The Near East and Africa, sv. IV., Washington 1964, str. 776-77.
4/ FR 1945, sv. VIII., str. 679.
5/ FR 1945, sv. VIII., str. 2-3.
6/ tamtéž, str. 702.
7/ Bližší informace o této schůzce podal např. William A. Eddy, F.D.R. meets Ibn Saud, New York 1954.
8/ FR 1945, sv. VIII., str. 689.
9/ FR 1945, sv. VIII., str. 694-695.
10/ Rooseveltovo poselství králi Ibn Saudovi bylo datováno 5. dubna, ale bylo doručeno až 10. dubna, dva dny před Rooseveltovou smrtí ve Warm Springs v Georgii.
11/ Toto hodnocení uvádí Emanuel Neumann v článku pro The American Zionist ze dne 5. února 1953.

Nahoru