kapitoly z knihy Sionismus
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Sionismus (vydala Tisková agentura Orbis v roce 1988, 1.vydání, z anglického originálu The Zionist Connection, 1978)

Jinou kapitolu z této knihy si můžete přečíst zde - Využívání antisemitismu.


I. Pro jednoho sen, pro druhého noční můra            V. Jací Palestinci?

II. Amerika přebírá pochodeň                                XVI. Útok na Liberty

III. Pravda o zrození Izraele                                 XXII. Dvojí loajalita



PRAVDA O ZROZENÍ IZRAELE

Prvním krokem nového amerického prezidenta Harryho Trumana v palestinské otázce byla odpověď na poselství emíra Abdulláha, panovníka Zajordánska, prezidentu Rooseveltovi ze dne 10. března, na které již Roosevelt nestačil odpovědět. V tomto dopise Truman potvrdil závazek, který dal F. D. Roosevelt ještě před svou smrtí Ibn Saúdovi: "Jsem rád, že mohu obnovit ujištění, která jste dostal dříve, že je názorem této vlády (tj. americké - pozn. red.), že nebude učiněno žádné rozhodnutí o zrněně základní situace v Palestině bez plné konzultace s Araby i židy." 1/ Tento slib konzultací před jakýmkoli rozhodnutím Truman opakoval v poselství egyptskému ministerskému předsedovi Mahmúdu Fahmímu Nukrášímu, který se dodatečně připojil ke korespondenci ostatních arabských představitelů s Rooseveltem. 2/

Mezitím sionisté vystupňovali svoji kampaň zaměřenou na nového muže v Bílém domě a varovali ministerstvo zahraničí, že pokud USA nezaujmou rozhodné stanovisko, nahradí umírněné vedení rabína Stephena Wiseho a Nahuma Goldmanna mnohem extrémnější elementy sionistického hnutí. Militantní elementy tehdy údajně vedl rabín Abba Hillel Silver.

Referent pro Palestinu Evan Wilson, informoval o dlouhém rozhovoru na státním departmentu mezi svým nadřízeným Loy W. Hendersonem, novým vedoucím odboru pro záležitosti Blízkého východu a Afriky 3/ a několika sionisty, včetně Goldmanna a Davida Ben Guriona při schůzce 27. června. Budoucí ministerský předseda Izraele prohlásil: "Židům by mělo být dovoleno postavit si dům, aby nebyli vystaveni vměšování zvenčí... Mají námitky proti situaci, ve které jejich nároky v Palestině, které považují za legitimní, nemají být uspokojeny jen proto, že lord Killearn (britský velvyslanec v Káhiře) musel uklidnit nějakého egyptského pašu. Židé nemohou uznat, že by egyptský paša, beduínský šejch nebo irácký bej měli mít jakékoli právo nebo zájem v palestinské otázce. Palestinští Arabové ovšem mají zájem na této zemi a není zde žádný důvod znepokojovat je, nebo o jejich právech pochybovat. Židé a Arabové žili v přátelství po mnoho let a není důvodu, proč by v tom neměli pokračovat za předpokladu, že ostatní Arabové je nechají na pokoji." 4/

David Ben Gurion zvolil britskou taktiku "rozděl a panuj". Upozornil dále, že závazky dané spojeneckými představiteli židům musí být dodrženy a že jeho lid bude bojovat, bude-li to zapotřebí, za svá práva. On i jeho společníci vyjádřili absolutní důvěru ve svou schopnost poradit si s Araby, které, jak řekl, zná dobře a kteří, jak předpovídal, "ve skutečnosti nezačnou žádný druh boje".

Ben Gurion a jeho kolegové dávali od začátku najevo, že zmírnění zábran pro přistěhovalectví problém nevyřeší. Jedinou možností pro ně bylo okamžité vytvoření židovského státu. Dne 24. července 1945 předal Truman Churchillovi memorandum, ve kterém prohlásil, že USA mají zájem na tom, aby "Britové shledali možným přijmout okamžité kroky k odstranění omezení židovského přistěhovalectví do Palestiny, zakotveného v Bílé knize". 5/ Prezident požádal britského ministerského předsedu, aby mu sdělil své názory na vyřešení palestinské otázky. Tato záležitost se přirozeně stala politickým oříškem.

Tehdejší postoj ministerstva zahraničí USA byl vyjádřen v podrobném Hendersonově memorandu státnímu tajemníkovi z 24. srpna, ve kterém komentoval čtyři možné plány pro uspořádání Palestiny:

1. nezávislá židovská republika

2. nezávislý arabský stát

3. rozdělení na základě poručenského systému

4. navržená poručenská dohoda o Palestině.

Toto memorandum vyloučilo první možnost, vytvoření židovské republiky, jako nebezpečnou zájmům USA, porušující přání velké většiny místních obyvatel a "ohrožující americké ekonomické zájmy včetně ropných zájmů v Saudské Arábii a ostatních arabských zemích. 6/

Mezitím konec druhé světové války v Evropě vytvořil nový problém - problém osob bez domova. Pocházeli z mnoha zemí: Rakouska, Německa, Polska. Maďarska, Rumunska i z pobaltských zemí. A byli nejrůznějšího vyznání: asi 500 000 katolíků, 100 000 protestantů a 226 000 židů. 7/ Z těchto židů asi 100 000 bylo ve sběrných táborech v Německu, Rakousku a Itálií, 50 000 ve Velké Británii, 12 000 ve Švédsku a 10 500 ve Švýcarsku; zbytek byl roztroušen po dalších zemích.

Truman napsal 31. srpna ministerskému předsedovi Clementu Richardovi Attleemu, že vydání 100 000 přistěhovaleckých povolení do Palestiny by pomohlo řešit situaci. Přiložil kopii velmi pohnuté zprávy prezidentova zvláštního vyslance Harrisona o podmínkách ve sběrných táborech ve střední Evropě. Byl to jeden z nejpřesvědčivějších dokumentů, použitých sionisty, aby získali podporu prezidenta a ostatních Američanů pro okamžitou evakuaci židů z táborů do Palestiny.

Trumanovo přísně tajné poselství, předané ministrem zahraničí Jamesem Byrnesem ministerskému předsedovi Attleemu v Londýně, se dostalo do rukou funkcionáře Americké ligy pro svobodnou Palestinu, bývalého senátora za stát Iowa Guy Gilletteho, a bylo o tři dny později zveřejněno. Americký rozhlas a tisk se okamžité chopil Trumanovy žádosti o vpuštění dalších židů do Palestiny. Na Blízkém východě to vyvolalo velké vzrušení. Arabské země, zvláště Saúdská Arábie, tvrdily, že tento důležitý krok, dotýkající se tak významně Palestiny, byl učiněn bez slíbené konzultace, jak ji zaručil osobně prezident Roosevelt v dopisech saudskému králi Ibn Saúdovi a pak znovu hlavám ostatních arabských států a jak tuto záruku znovu potvrdil prezident Truman emíru Abdulláhovi a ministerskému předsedovi Nukrášímu.

Vyslanci čtyř arabských vlád - Egypta, Iráku, Sýrie a Libanonu - akreditovaní tehdy ve Washingtonu podali u náměstka ministra zahraničí Deana Achesona stížnost na nedodržení slibů vládou Spojených států. Sionisté se připojili k protestům proti poslednímu Trumanovu návrhu v otázce židovského přistěhovalectví a tvrdili, že s nimi také nikdo nejednal. Obávali se, že vláda se snaží "pohřbít" myšlenku izraelského státu poskytnutím 100 000 židovských víz.

Pobouření v arabských zemích nad americkým přistěhovaleckým návrhem, nad nedodržením slibu konzultací s Araby a zveřejněním dopisů mezi Rooseveltem a Ibn Saúdem a mezi Rooseveltem a vládou Iráku vedlo americké vyslance v arabských zemích k tomu, aby telegrafovali ministerstvu zahraničí o "vážných ranách americké prestiži a hrozbě životně důležitým americkým zájmům ze strany arabského světa". 8/ K tomu, aby byl Trumanův návrh posuzován vážně, přispěl i odhad ministerstva války, že otevření Palestiny židovskému přistěhovalectví by si vyžádalo k udržení pořádku nejméně 400 000 vojáků, z nichž polovina by možná musela být z USA.

Jako odpověď na Trumanův dopis z 31. srpna předložil britský velvyslanec ve Washingtonu lord Halifax memorandum z 29. října, předané ministru zahraničních věcí Jamesu Byrnesovi a potvrdil v následujících rozhovorech návrh Attleeho na urychlené ustavení společného angloamerického vyšetřovacího výboru, který měl prozkoumat otázku židovského přistěhovalectví do Palestiny i jinam. Lord Halifax měl výhrady k názoru prezentovanému v Harrisonové zprávě, že "židé (v Evropě) žijí v současné době v horších podmínkách, než kterékoli jiné oběti pronásledování" a trval na tom, že by výbor měl prozkoumat všechny možnosti židovského přistěhovalectví do jiných zemí než Palestiny. Britové cítili, že nejdůležitější je, aby židům bylo umožněno hrát aktivní roli v budování života v zemích odkud pocházejí, společně s ostatním obyvatelstvem těchto zemí. 9/

Zatímco politika slepé uličky Washingtonu a Londýna pokračovala, situace na Blízkém východě se zhoršovala. Pod vedením organizací Irgun, Stern a Hagana prováděli židé po celém mandátním území soustavné pumové atentáty. Stoupal počet mrtvých a zraněných. Britové a Američané se však ještě 5. listopadu dohadovali na podmínkách řešení.

Nátlak se soustředil především na prezidenta Trumana, aby nezměnil své stanovisko, že budoucí domov židovských bezdomovců nemůže být jinde než v Palestině. Ministr zahraničních věcí James Francis Byrnes o dva dny později naznačil lordu Halifaxovi, že britské návrhy "jsou konstruovány tak, aby odvrátily pozornost od Palestiny". 10/

V této době nastaly další komplikace. Ostré memorandum Arabské ligy ministerstvu zahraničí USA uvádělo, že se podíl židů a Arabů v Palestině za posledních dvacet let změnil z jednoho ku desíti na dva ku desíti a vyzvalo britskou mandátní správu, aby splnila svůj dřívější slib a zastavila veškeré přistěhovalectví do Palestiny. Prohlášení dále uvádělo, že Trumanův návrh dovolit 100 000 židům, aby se přistěhovali, je porušením závazku Bílé knihy z roku 1939 a stejně i slibů britské a americké vlády, ,,že neučiní rozhodnutí v otázce přistěhovalectví nebo řešení palestinské otázky bez plné konzultace a dohody s arabskými státy". 11/

Poslední pokus sladit arabské a sionistické stanovisko Britové učinili začátkem roku 1947, když navrhli, aby bylo povoleno přistěhovalectví 4000 židů měsíčně po dobu dvou let a později takového počtu, kolik dovolí kapacita země. Tato druhá nabídka byla rovněž odmítnuta. Židovská agentura návrh odmítla jako neslučitelný se židovskými právy na přistěhování, usazení a vlastní stát.

Zatím dal 22. prosince 1945 Truman příkaz ministerstvu zahraničí a některým dalším federálním úřadům, aby všemožně urychlily vydávání víz a "usnadnily plné přistěhovalectví do Spojených států podle platných zákonů". Kongres, který se často podroboval nátlaku židovských skupin, zabránil realizaci prezidentova požadavku. Poslanec William G. Stratton předložil Kongresu v roce 1947 návrh zákona, aby byli do USA vpuštěni uprchlíci "v počtu, který se bude rovnat části celkové kvóty nevyužité během válečných let". 12/ Podle Strattonova návrhu zákona mělo povolení přistěhovat se do USA dostat až 400 000 bezdomovců všech vyznání, včetně židů.

Jednání o tomto návrhu zákona trvalo jedenáct dní a pokrylo 693 stran zápisu. Obsahoval přesně jedenáct stran vyjádření, podaných židovskými organizacemi, které projevily o tento návrh velký nezájem. Když v roce 1944 zahraniční výbor Kongresu projednával Wright-Comptonovu rezoluci, která žádala vytvoření židovské republiky, neexistovala žádná sionistická organizace, která by se nevyjádřila, neposlala telegrafické stanovisko nebo za niž by nevystoupil některý poslanec. Na podporu Wright-Comptonovy rezoluce bylo během čtyř dnů popsáno 500 stran protokolu, který obsahoval především stanovisko sionistů a jejich spojenců.

Strattonův návrh zákona, který by byl otevřel dveře do USA pro 400 000 bezdomovců, přešla vlivná washingtonská sionistická skupina, která se jindy projevovala velmi halasně, mlčením. Za židovské organizace se objevil pouze jediný mluvčí, senátor Herbert Lehman, bývalý guvernér New Yorku. Vedle Lehmanova prohlášení přišla rezoluce od rady židovského spolku z Washington Heights and Inwood a prohlášení předsedy organizace židovských válečných veteránů. Ani slovo nepřišlo ve prospěch bezdomovců od žádné sionistické organizace, které tehdy rozvinuly nábor dalších členů a sbíraly prostředky na fondy "ulehčení lidské bídy".

Velkorysé vpuštění židovských bezdomovců do USA a dalších zemí by odstranilo potřebu "židovského státu". Lidské trosky z koncentračních táborů se sionistům hodily jen ve dvou směrech - jako pracovní síly a jako ospravedlnění židovského státu.

Jeden z listů, vydávaných v jazyce jidiš k tomu napsal: "Tlakem na vystěhování židů z Evropy, tvrzením, že židovští bezdomovci si nepřejí jít do jiné země než Izraele, neúčastí na jednáních o bezdomovcích, bráněním, aby vedli svou vlastní kampaň - tím vším (sionisté) jistě nepomáhají otevřít židům dveře do Ameriky. Ve skutečnosti obětují zájmy živých lidí - svých bratří a sester, kteří prošli mořem bolesti - politice svého vlastního hnutí." 13/

V Evropě vytvořilo dobře organizované hnutí, podporované velkými finančními příspěvky ze sionistických zdrojů, tajnou cestu do Palestiny. Židé z celé Evropy byli přepravováni do středomořských přístavů. Odtud byli převáženi na často přecpaných a nespolehlivých lodích za hrozných životních podmínek.

Pro většinu Američanů představovaly události v Palestině pouze drama uprchlíků bojujících o domov "tentokrát proti svému novému britskému utlačovateli". Když Britové zakázali jakýkoli vstup do Palestiny, vzrostly v USA protibritské nálady. V Americe nebylo kino, kde by nebyl promítán týdeník, ukazující zoufalství židů na lodi, která byla zadržena Brity a jejímž cestujícím bylo zakázáno ilegálně vstoupit do Svaté země.

Americké organizované židovstvo vyvinulo mocný tlak na veřejné mínění a na americké politiky. To, co se děje, připomínali všude, je stejný druh války, jakou vedli američtí revolucionáři proti té samé imperialistické mocnosti. Britská taktika v Palestině byla srovnávána s taktikou, kterou už Britové dlouhá léta používali proti irským bojovníkům za svobodu. Na zničení hotelu Král David v Jeruzalémě organizací Irgun Zvai Leumi a oběšení dvou britských seržantů v Natániji reagoval Ben Hecht v Hollywoodu: "Pokaždé, když zvednete zbraně proti britským zrádcům vaší vlasti, američtí židé mají ve svém srdci malý svátek".

Na počátku roku 1947 si události v Palestině jasně vyžadovaly mezinárodní zásah. Sionisté trvali více než kdykoli předtím na židovské většině v Palestině, aby zajistili vytvoření židovské republiky. Britové se bránili veškerým snahám změnit svoji politiku. Arabové, kteří bojovali jak proti Britům, tak proti sionistům, žádali nezávislý palestinský stát.

Veřejné mínění v USA podporovalo ilegální přistěhovalectví. Takové organizace jako Americká liga pro svobodnou Palestinu, Hebrejský výbor pro národní osvobození a Výbor pro politickou akci v Palestině sbíraly fondy pro své vlastní teroristické skupiny v Palestině. Jejich propaganda obhajovala terorismus. Člen Kongresu Joseph C. Baldwin, potomek jedné z nejstarších newyorských rodin a poradce organizace Irgun Zvai Leumi, omlouval zbičování čtyř britských vojáků a ujistil Menachema Begina, že udělá všechno, aby očistil jeho pověst v USA.

Poté se Britové rozhodli vzdát se palestinského "strašáka". Anglo-arabská konference, která začala v září 1946 a byla odročena na leden 1947, byla naprosto bezúspěšná, právě tak jako tzv. Bevinův plán, který revidoval dřívější Morrisonův a Gradyho plán v tom, že navrhoval zřízení poloautonomních arabských a židovských kantonů na dobu pěti let a povolení přistěhovat se pro 100 000 bezdomovců. Obě strany rozhodně tento plán odmítly, načež Velká Británie oznámila, že nemá v úmyslu uskutečnit žádný plán. Současně sionisty ovládaná Židovská agentura vyhlásila své odmítnutí spolupracovat s mandátními úřady na jakémkoli opatření proti teroristům.

Britové cítili, že nezbývá nic jiného než přenechat spor OSN. Po předložení sporu mezinárodnímu rozhodnutí se britský politik Bevin neudržel a obvinil americké představitele ze zmaření jakékoli možnosti klidného řešení palestinské otázky.

Ernest Bevin měl na mysli výzvu prezidenta Trumana, vydanou na Den usmíření v roce 1946, týkající se vpuštění 100 000 bezdomovců do Palestiny. Tehdy na zasedání Pařížské mírové konference Bevin vyzval amerického ministra zahraničí Byrnese k nátlaku na Trumana, aby nevydával prohlášení, která by mohla narušit současná složitá jednání. Na to mu Byrnes odpověděl, že když je prezident nevydá, vydá guvernér New Yorku Dewey konkurující prohlášení.

Zatímco Arabové byli nedokonalí v technice propagandy, židovští nacionalisté v ní byli mistry. Nebyl zveřejněn ani protest krále Ibn Saúda u prezidenta, že prohlášení o židovském přistěhovalectví bylo porušením slíbených konzultací, "kdykoli se to bude týkat základního postavení Palestiny". 14/ Možnost ovlivnit veřejné mínění arabským názorem na svět byla v tehdejším politickém klimatu v Americe minimální. V USA je zanedbatelný počet arabských voličů. Ať už byla práva původního palestinského obyvatelstva jakákoli, byla úplně odmítána, pravě tak jako byla neúčinná kritika antisionistických židů v celosvětovém propagandistickém boji mezi mandátní správou a Židovskou agenturou.

Sionisté maskovali světu svou mocenskou hru slovy o humanitě. Pokračující srážky mezi ilegálními přistěhovalci a ozbrojenými britskými úřady byly ve skutečnosti jedinými otázkami, kterými se zabýval americký tisk. Parník Abril přeplněný uprchlíky byl Brity zajat. Tři Britové byli zabiti a několik jich bylo zraněno ve snaze zachránit nebo "chytit" (jak o tom psal americký tisk) uprchlíky, kteří skočili do moře. Židovští teroristé vyhodili do povětří ropovod společnosti Iraq Petroleum. Irgun vyhlásil otevřený boj. Dov Gruner a tři další teroristé, kteří napadli palestinskou policejní stanici, byli oběšeni. Komando Stern slíbilo odplatu.

Jediným tehdejším příspěvkem vlády USA byla pouze slova. Mnoho řečí o bezdomovcích a lidském utrpení, ale žádná snaha dostat je do USA. Každý "věděl", co by Británie měla nebo neměla dělat. Politikové si pospíšili, aby využili "humanitu" k získání volebních hlasů a proto podporovali neomezenou emigraci do Svaté země. Sionisté nedělali nic jiného, než že pouze zajišťovali "hypnotizování" politiků "židovskými volebními hlasy". Snad poprvé v historii byla rozhodující bitva vyhrána nástroji propagandy.

Za této situace projednávalo palestinskou otázku mimořádné zasedání OSN svolané na 28. dubna 1947 do New Yorku. Sionisté uspěli v tom, že protlačili tuto otázku na fórum, na kterém mohli kontrolovat události nezávisle na Palestincích a Arabech vůbec. To, co následovalo v dalších měsících, vedlo k osudnému hlasování v OSN 29. listopadu 1947, kterým byla Palestina rozdělena. Jak Trumanovy vlastní paměti, tak jeho životopis zpracovaný dcerou Margaretou 15/ jasně a podrobně popisují tlak, který USA vyvinuly, aby donutily ostatní členy OSN odsouhlasit text rezoluce o rozdělení Palestiny. 16/

Trumanova dcera se snažila vyvolat dojem, že nátlak na Bílý dům přicházel jak od sionistických, tak protisionistických židů. Schůzky prezidenta Trumana s rabínem Stephenem Wisem a Abbou Hillelem Silverem ze Zvláštního sionistického výboru byly údajně vyvažovány schůzkami s jistými "antisionisty", včetně Josepha Proskauera a Jacoba Blausteina z Amerického židovského výboru (AJC), kteří "přišli, aby řekli otci, že ne všichni židé podporují sionistický program". O Americkém židovském výboru lze říci pouze to, že jeho členská základna původně zahrnovala nesionisty, ale jen velmi málo antisionistů. Tito antisionisté byli později svými kolegy přesvědčeni, že být v opozici proti vytvoření izraelského státu je kacířské. AJC se od té doby stal jednoznačným podporovatelem Izraele, i když přitom prohlašuje, že není sionistický. Pouze militantní antisionistické skupině - Americké radě pro judaismus, bylo odmítáno povolení navštívit prezidenta.

I když možná soudce Joseph Proskauer někdy informoval prezidenta o názorech některých nesionistických a antisionistických židů, sám brzy zpíval jinou píseň. Tento soudce byl jedním z těch, kteří pomohli "zpracovat" některé menší členy OSN, když se blížilo kritické hlasování ve Valném shromáždění v roce 1947. Byl to on, kdo krátce poté trval na tom, aby USA poslaly zbraně příslušníkům organizace Hagana - ozbrojené složky Židovské agentury, jako "těm, kdož obhajují rozhodnutí OSN".

Zatímco mnozí z kruhů kolem prezidenta buď oponovali nebo bez nadšení uváděli v život jeho řešení pro Palestinu, jiní, stojící mimo vládu vykonávali nátlak, který je dnes jejich obhájci popírán. Sionisté drze pronikali do státních úřadů cizích zemí. "Operace rozdělení" byla řízena a prováděna na strategické šachovnici obrovského mezinárodního vlivu. Třemi rozhodujícími Američany byli newyorský soudce Joseph Proskauer, washingtonský ekonom Robert Nathan a asistent Bílého domu pro "záležitosti menšin" David Niles.

Tito pánové, hovořící s cizími vládami a diplomaty vždy jako "soukromí občané", byli lidé protřelí ve veřejném životě. Například Robert Nathan přesně věděl, jak má oslabit námitky Libérie proti rozdělení. Prostě řekl liberijskému delegátovi, že zajde za svým dobrým přítelem Edwardem R. Stettiniusem, prvním Trumanovým ministrem zahraničních věcí, který v té době měl značné obchodní zájmy v Libérii. Liberijský diplomat to považoval za zastrašování a informoval ministerstvo zahraničí. Avšak v posledním okamžiku na základě záhadných okolností odevzdala Libérie svůj hlas pro rozdělení. A narážky adresované různým jihoamerickým delegátům, že jejich hlasy pro rozdělení velmi zvýší šance plánu panamerické dálnice, který byl tehdy posuzován, velice usnadnily realizaci sionistických plánů ve Valném shromáždění.

Eleanor Rooseveltová intenzívně zpracovávala své přátele mezi delegáty v OSN a soustavně využívala odkazu svého zemřelého manžela k vykonávání nátlaku na americké ministerstvo zahraničí.

Když vyhlídky na rozdělení vypadaly obzvláště špatně, bylo prezidentovu poradci Bernardu Baruchovi uloženo, aby pohovořil s Francouzi, kteří si nemohli dovolit ztratit pomoc v rámci Marshallova plánu. Prostřednictvím bývalého velvyslance Williama Bullitta zaslal tento zmíněný prezidentův poradce také podrobný vzkaz čínskému velvyslanci ve Washingtonu. 17/ Jiní významní Američané "jednali" se zástupci dalších zemí, závislých na USA, jako Haiti, Etiopie, Filipíny, Paraguay a Lucembursko. Starý přítel sionistů Drew Pearson uvedl ve svém "Kolotoči", jak Adolph Berle, právní poradce haitské vlády, "jednal" telefonicky s haitským prezidentem a jak Harvey Firestone, majitel rozsáhlých gumovníkových plantáží v Libérii, "jednal" s liberijským prezidentem.

Při vládním obědě 1. prosince 1947 náměstek ministra zahraničí Robert Lovett řekl, že "nikdy v životě nebyl vystaven takovému nátlaku jako během tří dnů, počínaje čtvrtkem ráno a konče sobotou večer". Mezi těmi, kdo na něho naléhali, byli Herbert Bayard Swope a Robert Nathan. The Firestone Tire and Rubber Company využila podle Lovetta svých koncesí v Libérii a zaslala "tamnímu svému zástupci poselství, ve kterém mu uložila učinit nátlak, aby Libérie hlasovala ve prospěch rozdělení". 18/

Bylo využíváno úplatků, právě tak jako hrozeb. Jeden latinskoamerický delegát zaměnil svůj hlas ve prospěch rozdělení za 75 000 dolarů v hotovosti. Jiný delegát z Kostariky odmítl úplatek 45 000 dolarů, ale nakonec musel hlasovat pro rozdělení na příkaz své vlády. 19/

Nic nebylo smutnější či cyničtější než nátlak, který byl vykonán na Filipíny. Válečný hrdina a vedoucí delegace generál Carlos Romulo odjel z USA do Manily krátce poté, co na půdě Valného shromáždění OSN přednesl ohnivou řeč proti rozdělení Palestiny. Filipínský velvyslanec Manuel Elizalde mluvil telefonicky s prezidentem Manuelem Roxasem a řekl mu o nátlaku, kterému byli Romulo a jeho delegace vystaveni. Osobní názor velvyslance byl, že i když rozdělení není moudrým krokem, USA jsou rozhodnuty dosáhnout jeho uskutečnění a že by bylo proto nerozumné hlasovat proti politice, kterou tak usilovně prosazuje americká vláda v době, kdy americký Kongres projednává sedm návrhů zákonů, na kterých mají Filipíny mimořádný zájem. Velvyslanec i prezident Manuel Roxas se shodli, že Filipíny nesmí riskovat nepřátelství USA, když mohou tak snadno získat jejich podporu žádoucím hlasováním o Palestině. Toto později velvyslanec USA v Manile sdělil v podrobném telegramu americkému ministerstvu zahraničí.

Zvláště důležitý pro změnu hlasování Filipín byl společný telegram šestadvaceti prosionistických amerických senátorů zkoncipovaný Robertem F. Wagnerem z New Yorku. Tento telegram zaslaný několik dní před rozhodujícím hlasováním dvanácti dalším delegacím v OSN, změnil čtyři hlasy na "ano" a sedm hlasů z "ne" na zdržení se hlasování. Pouze Řecko, i přes nátlak prominentních řecko-amerických podnikatelů včetně filmového magnáta Spyrose Skourase, riskovalo nepřátelství amerického Senátu a hlavně s ohledem na své tradiční přátelství s Egyptem nesouhlasilo s rozdělením.

Mohammed Zafrulláh Chán, tehdejší pákistánský ministr zahraničí, vyjádřil ve svém prohlášení po hlasování pocity mnoha jiných delegátů v OSN: "Necítíme žádný hněv proti těm z našich přátel a kolegů-delegátů, kteří byli donuceni pod silným nátlakem změnit stanovisko a odevzdat své hlasy k podpoře návrhu, o jehož spravedlivosti a čestnosti nejsou přesvědčeni. Cítíme k nim sympatie, protože se dostali do rozporu mezi vlastní soudností a svědomím a nátlakem, kterému byli stejně jako jejich vlády vystaveni." 20/

K vysvětlení stanoviska USA egyptskému králi Fárúkovi a saudskému králi Ibn Saúdovi byli velvyslanci USA v Káhiře a Džiddě instruováni v pokynech z 26. prosince 1947 a 3. února 1948. Podle těchto pokynů USA došly k názoru, že když se neobjevily nějaké nepředvídané faktory v této otázce, trend veřejného mínění a politiky na něm založené, je (tj. USA - pozn. red.) prakticky donutil, aby podporovaly rozdělení".

Úřadující ministr zahraničních věcí Robert Lovett informoval oba krále: "Zdá se, že jedním z důvodů pro nespokojenost Arabů s rozhodnutím Valného shromáždění je obava, aby sionisté nehodlali využít svého státu jako základny na účet Arabů. Vláda USA je přesvědčena a toto přesvědčení je založeno na rozhovorech s odpovědnými sionistickými vůdci, že tito nemají žádné expanzionistické plány a mají největší zájem na tom, aby v budoucnu žili s Araby v přátelství a rozvinuli s nimi vzájemné výhodné vztahy... Jestliže by později získaly kontrolu nad Židovským státem osoby nebo skupiny, které budou mít agresivní plány vůči svým sousedům, USA jsou připraveny jim rozhodně čelit v OSN a ve světovém veřejném mínění." 21/ Zdá se, že někdo jaksi zapomněl na závazky, které učinil prezident.

Úřední protokoly potvrzují domněnky o donucování. Skutečný rozsah role, kterou hrál v dramatu v Lake Success nátlak, objasňuje nejen Truman ve svém deníku, ale ještě jasněji dokumenty ministerstva zahraničí z roku 1947, zveřejněné koncem roku 1971, z nichž čtvrtina se týkala Palestiny. 22/ V době, kdy veřejně vyzýval k přijetí plánu OSN na rozdělení Palestiny a vytvoření Izraele, se prezident rozhodně stavěl proti ostatním zákulisním tlakům. V memorandu Trumana Lovettovi, datovaném 11. prosince 1947 - asi dva týdny po rozhodujícím hlasování v OSN - opakoval prezident dřívější příkazy, že nikdo ze státní správy nesmí v palestinské otázce během dalších jednání v OSN nikomu stranit. "Zdá se mi, že bude-li naše delegace v OSN vystavena vměšování ze strany členů Senátu Spojených států a nátlakových skupin v této zemi, pomůžeme OSN, aby spěla cestou neúspěchu. Mám zprávu z Haiti, ve které se říká, že náš konsul navštívil haitského prezidenta a navrhl mu, aby ve svém vlastním zájmu nařídil změnu hlasu jeho země. Přitom tvrdil, že má instrukce ode mne, aby takovéto prohlášení učinil. Je zcela jasné, že nátlakové skupiny uspějí ve vyřazení OSN z činnosti, jestliže to bude pokračovat." 23/

Kladný hlas Haiti, jejíž zástupce pouhých dvacet čtyři hodin předtím během debaty v Lake Success ostře napadl návrh na rozdělení, byl jednou ze tří změn, učiněných na poslední chvíli (dalšími dvěma státy byly Filipíny a Libérie), které přinesly nutnou dvoutřetinovou většinu pro plán rozdělení (33 : 13).

Tvůrci americké zahraniční politiky, právě tak jako členové OSN, nebyli zajedno v otázce, zda by Rada bezpečnosti, zmocněná zasahovat v zájmu záchrany míru, mohla uskutečnit plán OSN na rozdělení Palestiny vojenskou silou.

Ministr zahraničních věcí George Catlett Marshall informoval prezidenta, že USA mají tři možnosti: odmítnutí plánu na rozdělení, jednoznačnou podporu uskutečnění plánu včetně použití síly a vrácení celé otázky Valnému shromáždění OSN k novému posouzení. 24/

Armádní představitelé včetně ministra obrany Jamese Forrestala a generála Alfreda Gruenthera zastávali názor, že USA nejsou připraveny k nasazení svých ozbrojených sil do mezinárodního mírového sboru, který by zabezpečil rozdělení. Gruenther prohlásil, že kdyby bylo pro mezinárodní ochranu potřeba víc než 15 000 vojáků (divize), byla by nutná částečná mobilizace. A prezident vydal veřejné ujištění, že nepošle americké vojáky do Palestiny.

Když se nemožnost pacifikace Svaté země stávala stále zřejmější a konec mandátu se blížil, sionisté všude rozpoutali novou ofenzívu. V dopise Trumanovi z 9. dubna 1948 varoval Chaim Weizmann před důsledky neplnění rezoluce o rozdělení a tvrdil, že "volba našeho lidu (tj. Židů - pozn. red.) je mezi státností a vyhlazením". 25/ Za pomoci asistenta Bílého domu Davida Nilese a poradce Clarka Clifforda zvedlo vnitřní politikaření opět svou ošklivou hlavu.

Ohromující vítězství kandidáta Americké strany práce (American Labor Party) Leo Isacsona nad demokratickým kandidátem v doplňovacích volbách do Kongresu v Bronxu, volebním obvodu s 55 % židovských voličů, bylo připisováno bojovému prosionistickému postoji, který zaujal vítězný kandidát, v jehož prospěch často v okrese vystupoval ultrapravicový senátor Henry Wallace. Tento senátor mj. prohlašoval: "Truman stále ještě mluví židovsky, ale jedná arabsky." 26/ Voliči výrazně odsuzovali Trumanovu vládu za nedostatek nadšení, s kterým zabezpečovala plán na rozdělení Palestiny a za malou podporu pro vytvoření židovského státu.

Křik proti ústupu od aktu rozdělení Palestiny a vytvoření židovského státu rostl. Embargo vlády na vývoz zbraní na Blízký východ bylo napadáno jako krok poškozující židy daleko více než Araby. Trumanova vláda byla za svou nerozhodnost kritizována Republikánskou stranou. Tisk, tehdy převážně prorepublikánský, k tomu přidal obligátní obvinění ze zrady humanity. Organizované židovstvo znovu mobilizovalo veřejné mínění ve velkých městech. Příběhy o hrdinném boji palestinských židů zaplňovaly stránky novin a rozhlasové relace. Na protest proti americkému postoji se konaly zvláštní bohoslužby ve více než 8000 synagogách po celé zemi. Sám prezident byl bombardován výzvami z celé země, jmenovitě mj. od předsedy zahraničního výboru Kongresu Sol Blooma a mocného chicagského demokratického předáka Jacoba Arveyho, aby podporoval rozdělení.

Plány pro Trumanovu prezidentskou volební kampaň v roce 1948 byly ohroženy americkým obratem v palestinské politice. Clifford předtím balancoval mezi idealistickými představami, že v dlouhodobé perspektivě "bude pravděpodobně získáno více hlasů, jestliže se k palestinskému problému bude přistupovat z pozic dalekosáhlých rozhodnutí, založených na podstatných důvodech" a mezi vědomím o politické důležitosti židovských hlasů, zvláště ve státě New York. I když kromě Woodrowa Wilsona v roce 1916 žádný prezident od roku 1876 neztratil New York s jeho 47 voliteli a vždy zde vyhrál volby, nebyl tento prezidentův poradce přesvědčen o tom, že nejlepší cestou k získání židovských hlasů je přijetí prosionistické politiky. Ale jak se blížil listopad 1948 (termín prezidentských voleb - pozn. red.), sklonil se Clifford před politickými silami a plně uznal souvislost mezi postojem vlády k palestinské otázce a prezidentovým úspěchem ve volbách. Od 4. května byl podle některých dokumentů přesvědčen, že židovský stát "bude vytvořen brzy" a doporučil okamžité uznání tohoto státu. 27/

S pomocí předsedy Demokratické strany Howarda McGratha, náměstka ministra vnitra Oscara Chapmana, předsedy Federálního úřadu pro bezpečnost Oscara Ewinga a dalších politiků byl na prezidenta vyvíjen další ohromný tlak. Vliv ministra Marshalla slábl a Cliffordovy rady se stávaly stále důležitějšími. Dramatické gesto podpory Izraeli měly plně zaplatit židovské hlasy a příspěvky. 28/

Rozhodující schůzka v Bílém domě se konala 12. května v 16 hodin. Zúčastnilo se jí kromě prezidenta dalších sedm osob: Marshall, Lovett, Clifford, Niles, asistent v Bílém domě Connelly a veteráni ministerstva zahraničí Robert McClintock a Fraser Wilkins. Clifford prosazoval schválení návrhu prezidentova prohlášení, že má v úmyslu uznat izraelský stát, jakmile vznikne. Otevřeně připustil, že jeho podpora této linii je založena na úvaze o jejích politických důsledcích. Tvrdil rovněž, že tím USA předběhnou SSSR". 29/

Niles a Clifford se ve spolupráci s Maxem Lowenthalem (hlavní spojkou s mnoha sionistickými skupinami) na schůzku dobře připravili. Po jednáních zahájených 6. května připravil Niles původní návrh tohoto prohlášení a vyžádal si konzultaci a souhlas od Benjamina V. Cohena, který pracoval jako poradce ve státním departmentu ještě za ministra zahraničí Byrnese. Do konečného návrhu, který na schůzce v Bílém domě předložil Clifford, byly na základě připomínek Cliffordova asistenta George Elseyho zahrnuty návrhy, obsažené v Lowenthalově zprávě ze stejného dne. 30/

Ministr zahraničních věcí Marshall se nesnažil zakrýt své roztrpčení nad skutečností, že schůzce je přítomen Clifford. "Pane prezidente," protestoval, "toto není otázka, která by měla být rozhodnuta na základě vnitřní politiky. Pokud nejde o vnitřní politiku, pan Clifford by neměl být na této poradě. Toto je velmi závažná otázka zahraniční politiky."

Také ve své zprávě o jednání, která získala širokou publicitu v roce 1976, když byl zveřejněn V. svazek Foreign Reiations, vyjádřil Marshall ostrý nesouhlas s Cliffordem: "Řekl jsem prezidentovi, že objektivně řečeno, nemohu mít jiný názor než ten, že návrhy předložené panem Cliffordem jsou špatné. Myslím si, že přijetí jeho návrhů by mělo přesně opačný výsledek než ten, který má pan Clifford na mysli. Průhledný úskok k získání několika hlasů fakticky nesplní svůj účel. Vážnost prezidentova úřadu by byla značně otřesena. Rada nabízená panem Cliffordem je založena na vnitropolitických úvahách, zatímco problém, před kterým stojíme, je mezinárodní. Řekl jsem rovnou, že pokud prezident uposlechne Cliffordovy rady, hlasoval bych ve volbách i proti němu." 31/

Po bouřlivé výměně názorů prezident, který zůstal podle všech zpráv neutrální, uzavřel schůzku s tím, že je "nakloněn stanovisku ministra Marshalla a s tím bychom se měli jít vyspat". 32/

Podle Clifforda prezident po odchodu ostatních účastníků schůzky prohlásil: "Po krátké uklidňující době se k tomu opět vrátíme." 33/

Prezident neuskutečnil původní záměr použít Cliffordova návrhu prohlášení na tiskové konferenci plánované na 13. května. Mezitím po poradě v Bílém domě Lovett zařídil, aby právní poradce Ernest A. Gross okamžitě poslal Cliffordovi zprávu, ve které se konstatovalo, že "jakékoli předčasné uznání existence nového státu by bylo v rozporu s mezinárodním právem, protože by znamenalo neospravedlnitelné vměšování do záležitostí předtím existujícího státu". 34/ Ani uznání okamžitě po vzniku státu neodpovídá podmínkám, stanoveným pro uznání. 35/

Jak zaznamenal do svého deníku Weizmann, mandát měl trvat už jen několik dnů, když "jsem zesílil kontakty s našimi přáteli ve Washingtonu a potvrdil svůj úmysl vyjit s vyzvou k uznaní židovského státu jakmile bude vyhlášen" 36/ Dne 13 května 1948 pak napsal osobni dopis Trumanovi, ve kterém ho žádal, aby "USA okamžitě uznaly prozatímní vládu nového židovského státu". Do tohoto dne Valné shromážděni ani neodvolalo, ani nepotvrdilo svou rezoluci o rozdělení Palestiny z listopadu 1947 a stále se ještě potýkalo s problémem, jak dosáhnout klidu a záchrany lidských životů v Palestině. USA Valnému shromáždění předložily návrh rezoluce, schválený prezidentem, který doporučoval jmenování komisaře OSN pro Palestinu, který by jednal se zúčastněnými stranami o "dosažení dohody o budoucí vládě v Palestině".

Dokumenty potvrzují, že krátce po osudné schůzce v Bílém domě 12. května se prezident bez ohledu na názory svého ministra zahraničních věcí rozhodl uznat Izrael, jakmile bude vyhlášen. Bezpochyby byl ovlivněn Weizmannovou výmluvností a Cliffordovým přesvědčováním, že je třeba něco udělat v zájmu úspěšného vstupu Demokratické strany do předvolební ofenzívy. Zatímco Bílý dům zatím zachovával mlčení, Clifford podnikl závažnou akci.

14. května kolem půl dvanácté telefonoval Clifford z Bílého domu zástupci Židovské agentury pro Palestinu Eliahu Epsteinovi (později se stal pod jménem Eliahu Elath prvním izraelským velvyslancem v USA) 37/ a sdělil mu, že USA jsou připraveny uznat nový stát (de facto, jestliže bude vytvořena prozatímní vláda), jakmile bude vyhlášen, ale že k takovému uznání musí dostat formální žádost od nové vlády týž den (tj. 14. 5. - pozn. red.) odpoledne. Epstein zcela rozumně poukázal na to, že nový stát nemůže poslat takovou žádost před svým zrozením (které nebylo očekáváno před půlnocí 14. května, tj. před osmnáctou hodinou washingtonského času). 38/

Clifford si od Epsteina vyžádal slib "mlčení", čímž vyloučil možnost spojení s představiteli Židovské agentury v Palestině. Navíc, zde hrál důležitou roli čas. Epstein převzal plnou osobní odpovědnost za co nejrychlejší sestavení žádosti o uznání. Zavolal Benjamina V. Cohena, který byl odborníkem na stylizování podobných textů, aby přišel do washingtonské kanceláře Židovské agentury a pomohl mu žádost sestavit. Když došli k názvu státu, který až do té doby Židovská agentura v Tel Avivu neoznámila, Cohen navrhl: "Budeme muset použít označení uvedené v rezoluci OSN - prostě Židovsky stát". 39/ Pak byl text dokončen, podepsán a předán tiskovému atašé Židovské agentury Harry Zinderovi, aby jej automobilem dovezl do Bílého domu.

O několik minut později zaslechla Epsteinova sekretářka v rozhlasových zprávách, že byl zvolen název Stát Izrael. Vzala si tedy taxíka a dohonila Zindera u vchodu do Bílého domu, vyjmula dopis z obálky, kuličkovým perem přeškrtla výraz "Židovský stát" a nahradila ho slovy Stát Izrael. 40/

Dopis mj. uváděl: "Stát Izrael byl vyhlášen jako nezávislá republika. Byl jsem zplnomocněn prozatímní vládou nového státu vyjádřit víru, že Vaše vláda uzná a přivítá Izrael do společenství národů". Žádost o uznání nebyla autorizována prozatímní vládou, protože žádná prozatímní vláda neexistovala ještě osm hodin poté, co byla žádost údajně od ní převzata.

Zřejmě oba, prezident i Clifford, jak řekl o dva dny později Lovett, vzali vážně argumenty ze schůzky 12. května o nevýhodách a nebezpečí předčasného oznámení úmyslu USA uznat Izrael. Clifford z opatrnosti požádal Epsteina, aby uvedl, jaké hranice bude nový stát mít až předloží žádost o uznání. Epstein vzal odpovědnost na sebe a uvedl, že Izrael přijme hranice stanovené v rezoluci OSN z listopadu 1947.

Clifford se rozhodl držet zatím prezidentovo rozhodnutí o uznání v tajnosti před ministrem Marshallem a kýmkoli dalším z jeho úřadu až do odpoledne, aby zabránil vyzrazení a zároveň případným námitkám ze strany Marshalla nebo Lovetta. Chtěl zabránit jakémukoli pokusu přesvědčit prezidenta, aby oddálil uznání. Ministr byl o věci informován až mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne. 41/

Dokumenty ukazují, že jakmile prezident nařídil, aby se proces uznání dal do pohybu, Lovett a Marshall se podřídili tomuto rozhodnutí a nikdy nebrali v potaz prezidentovu pravomoc učinit takové rozhodnutí. Podle ředitele Institutu D. D. Eisenhowera pro výzkum historie, dříve ředitele Marshallovy nadace, dr. Forresta Pogua, existuje řada důkazů, které ukazují, že Marshall kromě toho, že byl silné loajální vůči prezidentovi Trumanovi, vždy respektoval prezidentovu pravomoc činit podle ústavy zahraničně politické rozhodnutí. Bez ohledu na své vlastní názory na jakoukoli otázku, které neváhal vyjádřit prezidentovi předem, se vždy nakonec postavil za prezidentovo stanovisko. 42/

V 17.40 hodin byl náměstek ministra zahraničních věcí vyrozuměn, že prezident učiní prohlášení o uznání Izraele krátce po 18. hodině a že může informovat velvyslance USA v OSN Warrena Austina v New Yorku. Lovettův záznam z tohoto památného dne končí takto: "Zdá se, že mé protesty proti této unáhlené akci a varování, pokud jde o důsledky v arabském světě, byly převáženy důvody, které mi nejsou známy. Mohu jen učinit závěr, že prezidentovi političtí poradci, kteří minulou středu neuspěli v přesvědčování prezidenta, aby se stal otcem nového státu, se rozhodli udělat z něj porodní bábu." 43/

V 18.00 hodin východního času britský mandát skončil. V 18.01 hodin se zrodil nový stát Izrael "ve jménu židovského lidu". A v 18.11 hodin ho USA uznaly. Charles Ross, prezidentův tiskový tajemník, přečetl reportérům pozvaným do jeho úřadu Trumanovo vyhlášení uznání Izraele de facto. 44/

Věra Weizmannová, vdova po prvním izraelském prezidentovi, ve své knize The Impossible Takes Longer popisuje, jak člen mise USA v OSN prof. Philip C. Jessup musel telefonovat do Bílého domu z veřejné telefonní budky v Lake Success, aby získal potvrzení o údajném oznámení prezidenta o uznání izraelského státu, zatímco na půdě Valného shromáždění byla projednávána otázka zmezinárodnění Jeruzaléma. 45/

Když Dean Rusk sdělil prezidentovo rozhodnutí Austinovi, velvyslanec se zhnusen zavřel ve svém apartmá ve Waldorf Astoria Towers. Teprve po půl hodině člen jeho mise přečetl Valnému shromáždění prohlášení o uznání, které údajně obdržel od tiskové agentury Associated Press.

Delegáti v OSN byli ohromeni tímto posledním prudkým politickým obratem, který sankcionoval rozdělení, když předtím se USA vyslovovaly pro poručenství. Kubánský velvyslanec Guillermo Belt musel být zadržen, když chtěl jít na pódium a oznámit, že jeho země odchází z OSN. 46/ Ministr Marshall poslal Deana Ruska do New Yorku, "aby zabránil delegaci USA v hromadné rezignaci".

Během roku, který následoval po těsném sionistickém vítězství v Lake Success, bylo dohodnuto přechodné poručenství OSN pro Palestinu jako možná alternativa rozdělení. Politické tlaky vyvíjené na prezidenta a Kongres více než vyvážily jeho pozornost národním zájmům. Jak Truman zaznamenal: "Židovský nátlak na Bílý dům se ve dnech, které následovaly po hlasování OSN o rozdělení, nezmenšoval. Jednotlivci a skupiny mne žádali, obvykle útočnými a emocionálními způsoby, abych zastavil Araby, abych bránil Britům pomoci Arabům, abych poslal americké vojáky, aby udělali to či ono. Myslím, že mohu říci, že jsem věřil ve správnost své politiky navzdory některým židům." 47/

Podle dříve tajných diplomatických dopisů a telegramů ministerstva zahraničí z roku 1949 poslal 28. května Truman ostrou nótu Izraeli, žádající, aby se Izrael stáhl z území, kterých se zmocnil během války s Araby v letech 1948-49 a naléhal na izraelskou vládu, aby vzala zpět určitý počet uprchlíků. Vyjádřil "hluboké zklamání nad tím, že Izrael odmítl učinit jakékoli žádoucí ústupky v otázce uprchlíků nebo hranic na konferenci v Lausanne (od 27. dubna do 15. září 1949). Prezident interpretoval postoj Izraele jako "nebezpečný míru, v rozporu s rezolucemi Valného shromáždění OSN". 48/ Nóta z 28. května končila nejtvrdším varováním, které do té doby americká vláda učinila, konstatujícím, že bude-li Izrael pokračovat ve svém postoji, "vláda USA bude s politováním přinucena k závěru, že revize jejího postoje k Izraeli je nevyhnutelná". 49/

Velvyslanec USA v Izraeli James G. McDonald telegrafoval Clarku Cliffordovi, aby ho informoval, že Trumanova nóta "roztrpčila izraelské mínění" a že premiér David Ben Gurion a ministr zahraničí Moše Šaret by mohli "přes jejich vůli a rozvahu požadavkům odporovat". Velvyslanec navrhl, že "izraelské ústupky v otázce uprchlíků budou možné, jestliže žádost o ně nebude znovu předložena formou tvrdého nátlaku. Kromě použití síly, nebude Izrael za žádných okolností donucen vzdát se jakékoli části Negevu". Tento nadmíru proizraelský americký velvyslanec později informoval o následném ústupu USA: "Následující americká nóta úplně opustila přísný tón své předchůdkyně... Washington stále více přestával připomínat Tel Avivu právo." 50/ Pro zajímavost lze dodat, že to byl stále více Tel Aviv, kdo jak se zdá, udával pravidla Washingtonu.

Truman soustavně trval na tom, že jeho akce na podporu Izraele nevyplývaly z vnějších vlivů, které nikdy nezastíral, ale z jeho hlubokého ohledu na pronásledované evropské židy. Skutečný smysl, obsažený ve všech prezidentových činech, byl "zveřejněn" v prohlášení, které učinil ke skupině diplomatů povolaných v roce 1946 domů, aby informovali ministerstvo zahraničí o zhoršujícím se postavení USA na Blízkém východě: "Je mi líto, pánové, ale musím vyhovět statisícům, které touží po úspěchu sionismu. Nemám statisíce Arabů mezi svými voliči." 51/

V Británii měl Izrael dlouho jen o trochu slabší pozici než v USA. 52/ Důležitými faktory v získání podpory sionismu v Británii před vypuknutím palestinského problému byly pravděpodobně křesťanské pokání za pronásledování židů a biblický fundamentalismus, podpíraný mocnou, asimilovanou židovskou menšinou, jejíž společenské styky sahaly až do Buckinghamského paláce. 53/ Ale stejně tak britská, podobně jako americká zahraniční politika v sobě odrážela neexistenci arabských voličů a úmyslné ohledy na "Židovské hlasy".

Jak zdůraznil v parlamentní debatě jeden člen Dolní sněmovny: "V parlamentu nejsou žádní arabští poslanci. Neeexistují žádné arabské volební obvody, které by mohly ovlivňovat své poslance v parlamentu. V této zemi neexistuje žádný Araby kontrolovaný tisk. Je těžké dosáhnout otištění proarabského dopisu v listu Times. V City není žádná arabská banka, která by mohla kontrolovat určitý objem financí. V této zemi není žádná arabská kontrola přes inzerci v novinách. Nejsou tu žádní bývalí arabští koloniální tajemníci". 54/

Ani čas neurovnal anglo-americké rozpory o to, kdo měl větší odpovědnost za palestinský debakl. Ze svého domova v Independence reagoval bývalý prezident na kritiku Attleeho, namířenou na jeho vládu: "Britové úspěšně zamotávali situaci tak důkladně, jak jen bylo možné ji zamotat." Na to lord Attlee pohotově reagoval: "V Americe nejsou žádní arabští voliči."

Anglo-americké ohledy na židovské voliče ukovaly konečné katastrofální a nespravedlivé rozhodnutí. V době hlasování o rozdělení bylo v Palestině pouze 650 000 židů, zatímco palestinských Arabů tam bylo 1 300 000. Podle plánu na rozdělení bylo 56,4 procenta Palestiny dáno sionistickému státu, lidem, kteří představovali 33 procent obyvatelstva a vlastnili 5,67 procenta půdy. Toto je "prvotní hřích", který předurčuje celý palestinský konflikt.

Poznámky:

1/ FR 1945, sv. VIII., str. 707.
2/ FR 1945, sv. VIII., str. 708-9.
3/ Henderson pozval Wilsona a šéfa oddělení pro záležitosti Blízkého východu Gordona Memama, aby byli přítomni rozhovoru a požádal Wilsona, aby jednání zaznamenal.
4/ FR 1945, sv. VIII., str. 714.
5/ tamtéž, str. 716-717.
6/ tamtéž, str. 727-33. V memorandu velvyslanec Henderson předpokládal možnost arabského naftového embarga, které následovalo až o 28 let později.
7/ Anglo-American Commitee of inquiry, Report to the U.S. Government and His Majestys Government of United Kingdom, Washington 1946.
8/ FR 1945, sv. VIII., str. 749-50.
9/ FR 1945, sv. VIII., str. 771.
10/ tamtéž, str. 814.
11/ tamtéž, str. 819.
12/ Ve fiskálním roce 1942 se využilo pouze 10 procent z kvóty, v roce 1943 5 procent, v roce 1944 6 procent, v roce 1945 7 procent.
13/ Yiddish Bulletin, Free Jewish Club, 19.5. 1950. Rabín Philip S. Bernstein, který v roce 1946 pracoval ve funkci poradce pro židovské záležitosti při vysokém komisariátu USA v Německu, lhal prezidentu Trumanovi na schůzce 11. října 1946, když řekl, že 90 procent židů umístěných v evropských táborech chce odejít výlučně do Palestiny.
14/ Official File 204, Truman Papers, Harry S. Truman Library.
15/ Margaret Truman, Harry S. Truman, New York 1973.
16/ Arabové propásli příležitost dosáhnout vytvoření jednotné Palestiny v OSN v roce 1947. Zpráva menšiny podporovaná Indií, Jugoslávií a Iránem, která dávala přednost jednomu státu s federální strukturou před rozdělením, vyvolala malé nadšení. Saúdskoarabský princ Fajsal se chtěl setkat se státním tajemníkem USA G. Marshallem, aby o záležitosti diskutoval, avšak toto setkání se nikdy neuskutečnilo.
17/ Robert J. Donovan, Conflict and Crisis: The Presidency of Harry S. Truman 1945-1948, New York 1977, str. 330.
18/ Forrestal Diaries, ed. W. Millis, New York 1951, str. 346-7.
19/ Robert J. Donovan, cd., str. 331.
20/ United Nations, Official Records of the 2nd Session of the General Assembly, Plenary Meetings, str. 1312.
21/ FR 1947, The East and Africa, sv. V., Washington 1971, SUT. 1321, FR 1948. sv. V., str. 571, poznámka 3.
22/ FR 1947, The Near East and Africa, sv. V., Washington 1971.
23/ tamtéž, str. 1309.
24/ FR 1948, sv. V., část 2., str. 637-41, tajné poselství prezidentovi z 21. 1.
25/ Výběr, jaký sionističtí propagandisté předkládali americkým židům a během boje o rozdělení v OSN v roce 1947.
26/ New York Times, 11 února 1948, tamtéž, 16. února 1948.
27/ FR 1948, sv. V., část 2, redakční poznámka, str. 906.
28/ Kongresman F. D. Roosevelt junior varoval Forrestala před ztrátou peněžitých příspěvků, pokud by demokraté nezaujali jasně proizraelské stanovisko.
29/ From notes Gcorgc M. Elsey, FR 1948, sv. V., část 2., str. 976.
30/ tamtéž.
31/ Memorandum of conversation by Secretary of State George Marshall, tamtéž, str. 972-76.
32/ To jsou slova použitá Cliffordem dne 28. prosince 1976 v projevu na schůzi Americké historické asociace ve Washingtonu.
33/ tamtéž.
34/ FR 1948, sv. V., část 2., str. 960.
35/ Podle memoranda právního poradce Ernesta A. Grosse ze 13. května "rozhodujícími kritérii, kterých bylo v minulosti používáno pro uznání či neuznání, jsou a) faktická kontrola území i státní mašinérie, včetně veřejného pořádku, b) schopnost a ochota vlády plnit své mezinárodní závazky, c) všeobecná spokojenost lidu země s vládou, která je u moci". Tamtéž, str. 964-65.
36/ Chaim Weizmann, Trial and Error, New York, str. 477.
37/ John Snetzinger ve své knize Truman, The Jewish Vote and the Creation of Izrael na straně 109 prohlašuje, že Clifford Epsteinovi telefonoval. Avšak v roce 1952 informoval George Elsey, asistent Clarka Clifforda autora této knihy, že Epstein se dostavil do Bílého domu osobně.
38/ Podle záznamu George M. Elseyho strávil Clifford odpoledne 12. května tím, že připravoval celé aranžmá, včetně triku, že Epstein zašle žádost Spojeným státům o uznání celé veřejnosti
39/ Dan Kurzman, Genesis 1948, New York 1970, str. 252.
40/ tamtéž.
41/ V pozdější korespondenci Eleanor Rooseveltové, která usilovala o to, aby nástupce jejího manžela podporoval rozdělení Palestiny a poté i uznání izraelského státu, říká prezident Truman něco jiného: "Protože v Palestině bylo vakuum a protože Rusové chtěli být prvními, kdo uzná nový stát, generál Marshall, tajemník Lovett, Dean Rusk a já jsme na této věci pracovali a rozhodli jsme se, že bude nejvhodnější uznat židovskou vládu." Podle názoru vdovy po sionistickém představiteli Weizmannovi vysloveného v knize The Impossible Takes Longer: The Memoirs of Eva Weizmann as Told to David Tutaev, vydané v Londýně v roce 1967, řekl prezident Marshallovi a Lovettovi den před tím během diskuse, že on "je pánem a že také bude rozhodovat."
42/ Dopis Forresta C. Pogue, ředitele Institutu Dwighta D. Einsenhowera pro výzkum historie, autorovi ze dne 10 února 1978.
43/ FR 1948, sv. V., část 2., str. 1007.
44/ Přes pokračující sionistický nátlak Truman uznal Izrael de iure až po volbách a po ustavení stálé vlády v Izraeli dne 31. ledna 1949.
45/ Věra Weizmann, cd., str. 130.
46/ FR 1948, sv. VI., část 2., poznámka na str. 993.
47/ Harry S. Trumann, cd., str. 130.
48/ U.S. Foreign Policy, Compilation of Studies Prepared Under the Direction of Commitee on Foreign Relations, studie č. 13 z 9. června 1960, str. 1308-9.
49/ FR 1949, The Near East, South Asia and Africa, sv. IV, Washington 1971, str. 1074.
50/ James G. McDonald, My Mission to Izrael, New York 1951, str. 184.
51/ William Eddy, FDR Meets Ibn Saud, New York 1954, str. 37.
52/ Téměř do války v říjnu 1973 a následného arabského ropného embarga.
53/ V roce 1973 se vyskytly námitky proti tomu, že Její Veličenstvo přijalo izraelský dar královské rodině - les v Izraeli, avšak proarabský blok se stále neodvažoval protestovat v tisku.
54/ H. C. Hansard, Parlamentní debaty, Pátá série, sv. 347, London 1939, odst. 1967.

Nahoru