články
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Rozhodující boj mezi Šaronem a Arafatem

23. září 2002

Šaronův nejzazší záměr ve všem, co dělá, je stále stejný: úplně ukončit mírový proces, vyhnat Palestince ze zbývajících oblastí a vybudovat stále rostoucí Velký Izrael.

Jeho bezprostřední taktika není zaměřena pouze proti Arafatovi, ale je určena k tomu, aby vyústila v naprosté zničení palestinské moci, jejího vedení a její schopnosti obracet se na světovou veřejnost.

Historie toho, co Palestinci za posledních 50 let od založení Izraele podstoupili, ještě nebyla na západě plně vypovězena. Pro průměrného Američana je velmi těžké vůbec kdy o pravdivé skutečnosti něco zaslechnout, vidět nebo přečíst. Příliš často slýcháváme americká média vyjadřující se tak, jako by tento konflikt, ve kterém někteří Palestinci v zoufalém běsnění útočí na utiskující Izraelce, byl podobný zločinům Hitlera proti Židům.

Proto Američané stále posuzují Blízký východ z hlediska Židů vůči Hitlerovi. Arafat je Hitler a Židé jsou Izraelci. Jenže časy se změnily. Dokud se nepřeneseme přes tohle trauma, které se kdysi odehrálo v Evropě, nedopracujeme se racionálního přístupu k míru na Blízkém východě.

Jistě že je hrozné, že bylo zabito šest miliónů židů, ale co to má co dělat s tím, co se nyní děje v jiné části světa? Strategií sionistů a izraelské vlády je tuto paralelu stále podněcovat. A zasadit do mysli lidí, kteří by se chtěli vyjadřovat bez obalu to, že když děláte něco proti Izraeli, děláte to pro Hitlera. Pohřběme už tedy konečně Hitlera jednou provždy! Jeho ohavnosti s tímhle nemají vůbec co dočinění a nehrajou žádnou roli v tom, co se nyní děje. Načrtnu paralelu ještě jinak. To, co Hitler dělal za druhé světové války Židům, vidíme opět v tom, co nyní činí Izraelci Palestincům: pokoušejí se ovládnout, vyhnat či vyhladit všechno obyvatelstvo na základě rasy a náboženského vyznání.

Izraelská vláda a armáda od Arafata požadují, aby se tzv. teroristé v jeho vedení vzdali. Ale kdo je to vlastně terorista? Zdá se, že kdokoli, kdo izraelským plánům jednou provždy Palestince porazit vzdoruje, je terorista a musí být odstraněn. Ale to je přece nesmysl! Arafat by měl být, ale není za předáka země zvané Palestina uznáván a dokud nebude, a dokud Spojené státy neukončí svou proizraelskou zaujatost, jako by Izrael byl 51. státem Spojených států, ke skutečnému míru se nikdy nepřiblížíme.

Základní přesvědčení Izraele a amerických sionistů, že Arafat musí odejít, se z historického hlediska či ve světle současných událostí nenaplní. Arafat neodejde. Všechny ty nedávné útoky vůči němu pouze posilují jeho touhu a rozhodnutí zůstat Palestinským předákem a dovést Palestince k vlastnímu státu, který si stejně jako ostatní národy zaslouží. Dokud obě strany neuznají a nenasměrují své úsilí k ustanovení dvoustátního uspořádání, tahle nekonečná tragédie nikdy neskončí.

V Otevřeném dopise ze 4. července 2002 jsem Arafata varoval: "Za poslední týdny jsem se velice obával o vaši osobní bezpečnost. Je mi jasné, že izraelská vláda a armáda jsou schopné "náhodné" popravy vaší osoby prostřednictvím nějakého pravděpodobně nepředvídatelného ostřelování." Co by se stalo, kdyby byl Arafat zabit? Žádný problém by to nevyřešilo, jen rozpoutalo daleko větší násilí. Arafat je dále významně podporován svými lidmi, a to především od té doby, co je v obležení, navzdory různým mouchám, které jakožto administrativní předák může mít. Arafat v tomto okamžiku nemá žádného alternativního nástupce. Strhnout z Arafatova ústředí palestinskou vlajku a nahradit jí izraelskou znamená zašlapat jeho tvář do země, div ne do hnoje; civilizovaná země tohle nedělá, ale Šaronův Izrael ano. Ponižování a pokořování pokoj a mír nepřinesou, povedou pouze k další touze po odplatě a tak pořád dokola.

Mluví se o tom, že někteří izraelští činitelé se vyjádřili v tom smyslu, že Arafat může opustit Palestinu, ale nesmí se vrátit. Nevěřím tomu, že by mohli Arafata donutit, aby v zahraničí požádal o azyl. A už vůbec nevěřím tomu, že by to on sám vůbec kdy učinil zrovna v tomto pro palestinský zápas rozhodujícím okamžiku. Omluvte mě prosím za moji zaujatost, ale doufám, že Arafat klesne v boji a raději zemře, než aby se nečestně vzdal. Kdyby se to stalo, byl bych zdrcen, jak jeho smrtí, tak exilem. Setkal jsem se s ním několikrát a vždycky jsme spolu dlouho rozmlouvali. Vyjádřil velkou úctu k judaismu. Ví, jaký je rozdíl mezi sionismem a judaismem a sionisty a Židy. A pokaždé tento zásadní rozdíl prosazoval, což ale bohužel většina amerických předáků nedělá.

Znovu opakuji, jaký je Šaronův plán ohledně Palestinců? Dohnat je k tomu, aby zoufale prchli! Ale kam by šli? Sionisté trvají na tom, že palestinským státem je Jordánsko; čím více jsou Palestinci tlačeni k tomu, aby se tam přesunuli, tím více se zdá, že je tento argument oprávněný. To, co se děje v Palestině, je strašné. Avšak Palestinci rozdrceni nejsou a jen tak se je vyhnat nepodaří. Dokud budou mít na zřeteli spravedlivé vyřešení problému, jejich vůle bojovat za svobodu nepohasne. Je to přirozené pro všechny lidi, tak proč by to nemělo platit i pro Palestince? Nacházíme se v rozhodujícím momentě, kdy Američané a naši zahraniční politikové mohou mluvit volně a bez obalu, dříve než bude pozdě. Ale obávám se, že poslední možná příležitost už uplynula.

(původně napsáno pro Palestine Chronicle a UN Observer 23. září 2002; převzato a přeloženo ze stránky Showdown Between Sharon and Arafat)

Nahoru