kapitoly z knihy Sionismus
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Sionismus (vydala Tisková agentura Orbis v roce 1988, 1.vydání, z anglického originálu The Zionist Connection, 1978)

Jinou kapitolu z této knihy si můžete přečíst zde - Využívání antisemitismu.


I. Pro jednoho sen, pro druhého noční můra            V. Jací Palestinci?

II. Amerika přebírá pochodeň                                XVI. Útok na Liberty

III. Pravda o zrození Izraele                                 XXII. Dvojí loajalita



PRO JEDNOHO SEN, PRO DRUHÉHO NOČNÍ MŮRA

Jak hluboko se musíme vracet do historie, abychom odhalili kořeny izraelsko-arabského konfliktu? Každá ze stran zdůvodňuje své požadavky tak, že se ohlíží stále hlouběji zpět do historie a argumenty jsou stále více nerozluštitelnější a pochybnější.

V této souvislosti se musíme ptát, proč platí požadavky formulované po roce 1967 a proč neplatí ty, které byly formulovány po roce 1947. A jestliže platí požadavky po éře Arthura Jamese Balfoura, proč ne ty, jež byly vysloveny před vznikem osmanské říše? Jestliže po Abrahámovi, proč ne před Semity? A budeme-li tak pokračovat dále, dostaneme se až k době kamenné. Kdo potom zemi zdědí? Baskové? Keňané?

Absurdní? Možná. Avšak jen málo lidi protestovalo, když tehdejší izraelský ministr obrany Moše Dajan v projevu před Světovým shromážděním Židovské agentury v Jeruzalémě dne 7. února 1973 se vší vážností prohlásil, že jakákoli mírová smlouva uzavřená mezi Izraelem a Jordánském by měla zahrnout právo Izraelců usadit se kdekoli na západním břehu Jordánu. Dajan doslova řekl: "Západní břeh - a já dávám přednost tomu nazývat jej Judeou a Samařím - je součástí naší domoviny. A protože je to naše domovina, měli bychom mít právo usadit se všude bez víz a pasů od kohokoli. Izraelská vláda by měla zajistit, aby jakákoli mírová smlouva tato práva zahrnovala."

Po ohromujícím vítězství seskupení Menachema Begina v bloku Likud nad Izraelskou stranou práce v květnu 1977 bylo přirozené, že se Moše Dajan stal ministrem zahraničí. Tito dva muži sdíleli identické stanovisko na území zabrané Izraelem po šestidenní válce v roce 1967. Ale dějiny této oblasti neodpovídají sionistickým mýtům, kterými se jejich hlasatelé snaží nepřetržitě působit na západní svět. Palestinu s jejími 10 000 čtverečními mílemi tvoří převážně pouště a kamenité pahorky. Název je odvozen od Filištínů, kteří byli vytlačeni z egejských ostrovů Řeky a usadili se na Kananejském pobřeží.

V sedmém století n. l. se Palestina stala arabskou zemí, když již dlouho předtím přestala být zemí židovskou, protože židovský stát padl v prvním století našeho letopočtu. Od 16. století byli Arabové v Palestině pod nadvládou osmanské říše a Palestina byla v té době částí tzv. Velké Sýrie. Hebrejci, Izraelité a Judejci byli využiti falsifikátory dějin na podporu mýtů o jejich vzájemné historické kontinuitě. Ve skutečnosti to však byli rozdílní lidé v rozdílných historických údobích s rozdílným způsobem života. A tito pověstní předchůdci židů předkřesťanské éry se mísili s Amorejci, Kanánejci, Midjánovci, Féničany a dalšími semitskými předchůdci Arabů, které zde nalezli a sdíleli s nimi půdu.

Avšak ani židé, ani jejich předchůdci nepředstavovali nikdy rasu nebo dokonce čistou etnickou skupinu. Samotné slovo Hebrejec nevzniklo odvozením od země nebo oblasti, ale vzniklo ze slova ibrí - "ten, kdo překračuje". Poprvé bylo použito v souvislosti s Abrahámem, když překročil Jordán cestou ze svého domova v chaldejském Uru do Svaté země.

Židé mají nejenom smíšené předky, ale judaismus sám o sobě vyhledával nové přívržence víry před příchodem i po příchodu Ježíše. Bylo to právě vlivem rostoucího soupeření s novou křesťanskou vírou, v důsledku čehož rabíni a další židovští vůdci upustili od metody všeobecného obracení na víru a nastoupili, slovy H. G. Wellse, cestu "rasového zajištění boha". Ale i přes tuto cestu se jim nepodařilo vymazat své dějiny a udělat ze sebe etnický národ.

Neobstál ani židovský koncept, podle něhož jsou židé lidmi, kteří byli vyvoleni Bohem. Bůh si prý vyvolil Hebrejce, aby byli zvláštními posly monoteismu - víry v jednoho boha. Měli být vyvolenými nikoli ve smyslu nadřazenosti, ale v tom smyslu, že zajišťovali úkol rozšiřovat slovo jediného Boha.

Brzy se židé museli podílet na tomto poslání s ostatními, protože přívrženci křesťanství a islámu rovněž uctívali jediného Boha a monoteismus se stal ústřední náplní jejich náboženství. Pokud jde o oprávněné vlastnictví Palestiny, nemůže být nic prokázáno v absolutním slova smyslu. Obě dvě strany mohou uvádět odkazy na kteroukoli ze Svatých knih. Avšak ryze nábožensky chápané vlastnictví země se neztotožňuje s postoji moderního politického hnutí známého jako sionismus, jehož ambice a ideologie byly příčinou celého řetězu událostí vedoucích k současné krizi.

Židovské osídlení v Palestině nebylo na počátku 19. století ve své motivaci nacionalistické. Politický sionismus rozvířený publikacemi Mosese Hesse Róme and Jerusalem z roku 1862 a Lva Pinskera Auto-Emancipation z roku 1882 a aktivní prací Theodora Herzla zprvu nezískal širší podporu mezi židy v Evropě a v Americe. Sir Moses Montefiore nalezl v Palestině při své první návštěvě v roce 1837 9000 vyznavačů židovské víry. Ještě na přelomu 19. a 20. století jich zde nebylo více než 50 000. Sídliště, která Montefiore založil a která po něm podporoval baron Lionel Rothschild, přinášela prospěch pouze novým kolonistům a nepředstavovala žádnou hrozbu původnímu arabskému obyvatelstvu.

Na druhé straně ale v Rusku zakládali židovští studenti kluby. Organizace politického nacionalismu, například společnost BILU se svým heslem "Domove Jakubův, povstaň a jdi" a Chovevei Ción (Milovníci Siónu) byly předchůdci světového sionistického hnutí organizovaného Herzlem v roce 1897.

Když se Herzl při hledání možností, jak založit židovský stát v Palestině, obrátil na sultána Abdúlhamida, obdržel od osmanského vládce tuto odpověď: "Nemohu souhlasit s vivisekcí... můj národ bojoval za tuto zemi a zúrodnil ji svou krví... ať si židé ponechají své milióny." 1/

Sionističtí vůdci působili i na německého císaře. Předložili mu návrh, podle kterého se Palestina, pokud to bude židovská Palestina, stane "přední frontou germánské kultury". Císař se snažil ovlivnit sultána, ale ten sionistické návrhy znovu odmítl. 2/

Když se Herzl se svými plány obrátil na Velkou Británii, nabídl mu tehdejší ministr pro kolonie Joseph Chamberlain území dnešní Keni. Převážná část politických sionistů však nepředpokládala, že by židovský stát mohl být jinde než v biblickém Siónu.

Návrh na Keňu spolu s plánem barona Maurice de Hirsche na autonomní společnost v Argentině rozvířil rozpory mezi židy. Jedni hledali domovský přístav kdekoli na světě. Druzí trvali na založení státu, který by byl znovuzrozením starého Siónu v Palestině. Hlavními stoupenci druhého směru byly masy židů ze středních vrstev. Bohatí a úspěšnější židé navenek nebyli stoupenci nacionalistického hnutí. 3/

Přestože historie Herzlovy osobní oddanosti vysněnému židovskému domovu byla často zdůrazňována a pouhá zmínka o jeho jméně slouží i dnes židům jako slavné memento, jsou v jeho životě temná místa, která by i ti, kteří se řídí jeho myšlenkami, raději vymazali. Herzl byl totiž ochoten přijmout Chamberlainovu nabídku, týkající se vytvoření domoviny v Keni. Byl však přehlasován vedením hnutí, které sám založil a které, čtyřicet čtyři let po jeho smrti, vyhlásilo pod jeho portrétem v Palestině Sionistický stát. Herzl byl ochotným nástrojem obrovského koloniálního úsilí Velké Británie ke konci století. Je ironií, že během svého jednání s Josephem Chamberlainem navrhl, aby alternativním sídlem Židovské Východní společnosti byl al-Aríš na Sinaji. Bylo to totéž místo, kde v říjnu 1973 přistála americká letadla, která pomohla již unavené izraelské armádě.

Herzl znal Palestinu velmi málo - neznal ani geografii, zvláště však demografické složení země. Že zde žijí Arabové, se dozvěděl teprve od jednoho ze svých druhů při návštěvě Palestiny. To svědčí o Herzlově vizionářství, avšak nikoli o jeho smyslu pro realitu. Je zajímavé, že Herzl začal svoji kariéru s politickou přizpůsobivostí a nebál se říci, že "žid se musí zbavit určitých ošklivých společenských návyků a přetvořit se k obrazu nevěřícího - potom kletba antisemitismu zmizí a odumře". Přesto však to byt on, který dal podnět k růstu jednoho z nejvíce izolovaných hnutí. Případ kapitána Alfréda Dreyfuse, který byl v Paříži jako oběť klerikálního antisemitismu souzen pro zradu a propadnutí vlastní divadelní hry Herzla přiměly, aby se vrátil k sionistické tezi o výjimečnosti.

Po utopické novele Altneuland (Staronová země) následovalo jeho "klasické" dílo Der Judenstaat (Židovský stát). Brzy poté vystoupil na sionistickém kongresu v Basileji (v roce 1897) s myšlenkou na "veřejně uznaný a legálně zaručený židovský domov v Palestině".

Ve snaze získat širší podporu a zabránit vzniku podezření o svých nejzazších cílech (taktika, která byla použita i později při zpracování Balfourovy deklarace) formulovali sionisté své požadavky opatrně: "Nikoli židovský stát, ale domovinu ve staronové zemi našich předků, kde bychom mohli žít svým židovským životem bez útlaku a pronásledování." Kritikům odpovídali: "Jenom ti, kteří trpí velkou nevědomostí, by nás mohli obvinit z touhy po založení nezávislého Židovského království." Slovo "domovina" uklidnilo obavy nesionistických židů. Mezitím sionisté usilovali o to, aby uskutečněním svých požadavků nelimitované přistěhovatecké politiky vytvořili v Palestině židovskou většinu.

S cílem utlumit nepřátelství osmanského velitele Palestiny Džamála paši připomínali sionisté Turkům i Němcům nutnost vytvořit "protiváhu arabským požadavkům na autonomii". Sionistický argument, vyjádřený jejich mluvčím, zněl: "Je naším přáním založit na východním pobřeží Středozemního moře moderní, kulturní a obchodní centrum, které bude přímou a nepřímou podporou germanismu." 4/

Jistý sionistický vůdce tehdy poznamenal, že "legálně zaručený domov" by mohl být zaručen spíše Velkou Británií než Tureckem nebo Německem. S cílem opřít se o Velkou Británii, aby takový požadavek mohl být vznesen, přišel Vladimír Žabotinskij. Tak vznikly Židovské legie. Tři židovské prapory Královských střelců vykonávaly službu v Palestině v roce 1918.

Hlavní osobnosti ve vývoji úspěšných sionisticko-britských vztahů byl dr. Chaim Weizmann. Podařilo se mu spojit se s britským ministrem zahraničních věcí Arthurem Jamesem Balfourem a s vlivným vydavatelem manchesterského Guardianu - C. P. Scottem. Tito muži, přesvědčeni o tom, že sionistické osídlení v Palestině bude politickým přínosem pro Velkou Británii, požadovali pro Weizmanna podporu v oblasti politické, vojenské i humanitární.

Dvě nejmocnější židovské organizace v Británii - Rada zástupců britských židů a Anglo-židovská společnost - i mnozí američtí židé sympatizovali s kulturními cíli sionismu a podporovali židovskou společnost ve Svaté zemi, která by měla údajně zajistit občanskou a náboženskou svobodu, získat "politická práva obyvatel" a rozumným způsobem umožňovat přistěhovalectví. 5/ Přesto však byli proti jakémukoli uznání sionismu na politické základně. Byli proti tomu "uznat židy jako národ bez domova" i proti tomu, aby "židovští usedlíci měli určitá zvláštní práva oproti tamnímu obyvatelstvu".

Tito antisionisté, které vedl státní tajemník pro Indii Edwin Montagu (sám považoval židy za náboženskou společnost), byli proti založení jakéhokoli židovského státu. Podle nich by to poznamenalo židy jako "cizince v jejich vlastních zemích a podkopalo by to jejich postavení jako občanů a státních příslušníků těchto zemí". 6/ Odpůrci sionismu byli proti ustavení židovského státu, protože podle jejich názoru "židé jsou a pravděpodobně dlouho zůstanou menšinou obyvatelstva Palestiny, a proto by se mohli dostat do sporů se svými sousedy jiných ras a náboženství, což by vážně ohrožovalo jejich další vývoj".

Úsilí Spojeného britsko-židovského výboru přineslo své ovoce v konečném znění Balfourovy deklarace, ve které se britská vláda staví příznivě k "vytvoření národní domoviny pro židovský lid v Palestině". 7/ Současně bylo jasně řečeno, že nebude učiněno nic, co by "ohrozilo občanská a náboženská práva již existující nežidovské společnosti v Palestině nebo práva a politický status židů v kterékoli jiné zemi".

Klauzule, chránící status židů mimo Palestinu a Arabů v Palestině, znamenala důležitá omezení rozvoje sionismu. Deklarace byla tedy spíše jakýmsi podmíněným kreditem než otevřeným šekem. Co však Deklarace umožnila, bylo, podle hebrejského filosofa a vůdčího představitele sionismu Achada Haama, založení "mezinárodního duchovního centra judaismu, ke kterému se s pohnutím bude obracet všechen židovský lid... střediska studií a učení jazyka a literatury, tělesné práce a duševní očisty".

"Národní domovina" v Palestině bez politické suverenity bude podle Balfourovy deklarace vytvořena již tím, že toto mandátní území přitáhne statisíce židů. Na tomto území bude tak soustředěno větší procento židů než kdekoli na světě. Limitovaný charakter této "domoviny" byl dán již zněním jednotlivých klauzulí Balfourovy deklarace, která zahrnovala i závazky a záruky britské vlády Arabům.

Balfourova deklarace vstoupila v platnost dopisem britského ministra zahraničí lordu Lionelu Rothschildovi. Následné události, které uvedly Blízký východ do středu světového dění, byly v přímé závislosti na myšlenkách Balfourovy deklarace.

V předvečer vypuknutí první světové války doznal značného rozmachu arabský nacionalismus v Palestině. Několik tajných arabských vlasteneckých společností zvýšilo svoji činnost a národní buditelé z arabských provincií současné využívali svých pozic delegátů v tureckém parlamentu k šíření liberálních myšlének. Reprezentantem těchto tendencí byl Husajn al-Hášimí, praděd dnešního jordánského krále Husajna. Ve své nacionalistické činnosti byl podporován svými dvěma syny, Abdulláhem a Fajsalem.

Lord Kitchener, nejprve britský agent v Egyptě a pozdější ministr války, rozpoznal velmi brzy, jak významnou pomoc mohou Arabové poskytnout Británii ve válce Dohody proti Turecku. Proto zaslal 31. října 1914 Husajnovi poselství, ve kterém se zavázal podporovat boj Arabů za svobodu za předpokladu, že vstoupí do války na straně Dohody.

Tuto výzvu přijal Husajn ochotně, avšak opatrně. Arabští nacionalisté si přáli osvobodit se od turecké nadvlády, ale nepřáli si vyměnit osmanský typ nadvlády za západoevropský. Ještě předtím, než začali jednat, chtěli mít jistotu, že mohou získat nezávislost.

Husajn předstíral spojenectví s Turky v jejich svaté válce (džihád), kterou sultán vyhlásil proti Dohodě, současně však vyhledával podporu vlastenců v Sýrii a Iráku.

23. května 1915 vyhlásili arabští představitelé tzv. Damašský protokol, ve kterém bylo proklamováno zajištění nezávislosti všech arabských zemí v Asii (s výjimkou Adenu) a nabídka poskytnout cizincům zvláštní práva s tím, že v osvobozených oblastech by byla ekonomicky preferována Velká Británie a současně by bylo podporováno obranné spojenectví s touto zemí. To byly podmínky, za kterých byli arabští vůdci ochotni podpořit odboj pod vedením Husajna a vstoupil do války proti Turecku.

V době, kdy se Britové obávali vyhlášení svaté války sultánem a měli potíže i v Evropě, začala korespondence mezi britským komisařem v Egyptě generálem Henry McMahonem a Husajnem. Celá korespondence byla charakteristická přáním "Britů vyhnout se jakémukoli přímému závazku, včetně arabského požadavku na jasné přislíbení nezávislosti, ještě dříve, než Arabové vstoupí do války. Původním stanoviskem generála McMahona bylo tvrzení, že "je nyní nevhodné jednat o arabské nezávislosti". Ale již další dopis vyjadřoval připravenost Velké Británie podporovat nezávislost Arabů v rámci "určité vymezené oblasti", ovšem bez ohrožení zájmů Francie. Palestina tak získala dle tohoto modelu z 24. října 1915 britský závazek nezávislosti. Poradce ministerstva zahraničí profesor William Yale k tomu poznamenal, že "vyloučit, aby Palestina byla arabským státem nebo jeho součástí, odporovalo přáním, nadějím a očekáváním Arabů". 8/

Vzhledem k tomu, že McMahonův materiál obsahoval jemné nuance, byl určitými sionistickými akademiky, podporovanými britskou vládou, vysvětlován jako vágní s tím, že jeho text se nikdy nevztahoval na Palestinu. V roce 1964 provedl doktor Fáiz Sáigh studii dvou britských dokumentů - dvacetistránkového Memoranda o britských závazcích a dvanáctistránkového Dodatku předchozích závazků vlády jeho Veličenstva na Blízkém východě. Studie zcela jasně ukázala, že Palestina byla zahrnuta do McMahonových slibů.

Třetí list generála McMahona vyjadřoval potěšení nad Husajnovým úsilím "získat všechny arabské kmeny pro naši společnou věc a zabránit jim v podporování našich nepřátel". McMahon píše dále: "Necháváme na vás, abyste určil nejvhodnější příležitost pro užití rozhodnějších opatření". Poslední dopis od britského komisaře přišel 12. února a arabské povstání vypuklo v Hidžázu dne 5. června 1916.

Podporováni arabskými silami byli Britové schopni čelit německému úsilí provést blokádu Rudého moře a Indického oceánu a okupovat Aden.

Arabové na sebe vázali velké turecké síly, které měly čelit postupu britského generála Archibalda Murraye na Palestinu. Generál k tomu poznamenal, že "více tureckých jednotek bojovalo proti Arabům" než proti němu samotnému. Podíl Arabů na britském vítězství v této oblasti vysoko ocenil i generál Allenby. Tím, že se Arabové přiklonili na stranu Dohody, narušili rovnováhu sil na Blízkém východě.

Je velice nepravděpodobné, že by se vůbec nějaké povstání uskutečnilo, kdyby bývali Arabové znali tajné diplomatické dohody, které tehdy byly podepsány. Tajná jednání mezi Ruskem, Británií a Francií vyústila dne 16. května 1916 v Sykes-Picotovu dohodu. Kořist z osmanské říše měla být rozdělena mezi tři země (přitom ruský podíl byl zanedbatelný). Podle této dohody měla Francie obdržet západní Sýrii po město Mosul, zatímco zbytek Mezopotámie (Irák) až k Perskému zálivu měl připadnout Anglii. Severní část arabských území v Asii měla být pod kontrolou Francouzů a jižní část pod britskou. Přestože Francouzi trvali na kontrole celé Velké Sýrie, včetně Palestiny, Britové, vedeni strategickými zájmy v oblasti Suezu, vyžadovali dohodu o zmezinárodnění převážné části Palestiny, zatímco Haifu a Akku na severu si vyhradili pro sebe. O konečném osudu těchto oblastí se střetajícími se sférami vlivu nebylo rozhodnuto.

Francouzi nevěděli nic o korespondenci Husajna a McMahona, právě tak, jako sionisté nevěděli nic o opatřeních Sykes-Picotovy dohody ohledně zmezinárodnění Palestiny. Arabové neznali přirozeně nic z této tajné diplomacie, která obsahovala naprosté popření všech příslibů Husajnovi, a to až do doby, kdy ruští revolucionáři zveřejnili tajný carský dokument nalezený v archivech. Turci, ve snaze odvrátit Araby od další účasti ve válce, je v únoru 1918 o tomto dokumentu informovali. Současně vyjádřili ochotu poskytnout nezávislost arabským státům, pokud by Arabové podepsali separátní mírovou smlouvu. Husajn tuto informaci ihned sdělil britské vládě. Následovala však Balfourova odpověď: "Vláda Jeho Veličenstva potvrzuje předchozí závazky poskytnout a uznat nezávislost arabských zemí."

Pokračující nedůvěra Arabů vůči záměrům Dohody vedla k tomu, že sedm arabských vůdců, žijících v exilu v Káhiře, žádalo, aby se Británie otevřené a upřímně vyjádřila ke své politice vůči Arabům. Britové odpověděli tzv. "Deklarací sedmi" ze dne 16. června 1918, která potvrdila předchozí závazky svobody a nezávislosti, obsažené již v korespondenci s Husajnem a dala dodatečně záruky na vytvoření režimu podle přání obyvatelstva. Toto politické prohlášení, které přišlo po Balfourově deklaraci spolu s dalšími vládními prohlášeními, poněkud osvětlilo pojem "národní domoviny".

Zatímco klausule v Balfourově deklaraci chránila "občanská a náboženská" práva arabských společenství v Palestině, byla "politická a ekonomická" práva "chráněna" slibem D. G. Hogartha. Britský archeolog byl několik týdnů po vyhlášení Balfourovy deklarace poslán do Džiddy, aby ujistil Husajna, že "pokud jde o Palestinu, jsme názoru, že žádný národ nemůže být podřízen druhému" - a že návrat židů do Palestiny bude povolen pouze "na základě stejných svobod, jaké již požívá existující obyvatelstvo, a to jak v oblasti ekonomické, tak politické". 9/

Podle vlastního vyjádření Hogartha, byl Husajn ochoten uvítat židy ve všech arabských zemích, ale byl proti založení nezávislého židovského státu. "Nebyl jsem instruován, abych ho varoval, že takový stát hodlá Velká Británie založit," prohlásil Hogarth. Husajn zaručil židovským usedlíkům v Palestině svobodný přístup na Svatá místa. Později Hogarth tvrdil, že arabský nacionalismus nemohl být uspokojen jakoukoli, politickou implikací, obsaženou v Balfourově deklaraci.

Sionisté, jejichž vlastní naděje spočívaly ve vítězství Dohody, se pokoušeli utlumit obavy Arabů. Dr. Chaim Weizmann navštívil emíra Fajsala v jeho táboře u Akaby a ujistil jej, že sionismus neusiluje o založení izraelského státu v Palestině. K této schůzce došlo před jednáním o londýnské dohodě, kterou Fajsal a Weizmann podepsali v lednu 1919. Smlouva vybízela obě strany k plné spolupráci na výstavbě Palestiny. Fajsal souhlasil s textem, který ovšem podepsal s podmínkou, že Velká Británie splní svoje závazky a uzná arabskou nezávislost. O této smlouvě hovořil ve svém projevu v Knesetu dne 20. listopadu 1977 předseda izraelské vlády Menachem Begin. Úplně však ignoroval Fajsalovu podmínku, jejíž nesplnění prakticky platnost této smlouvy zrušilo.

Arabští nacionalističtí představitelé se sešli koncem války, aby zorganizovali volby do Všeobecného národního syrského kongresu. Delegáti se vyslovili pro konstituční monarchii v čele s Husajnovým synem Fajsalem jako králem spojené Sýrie. Hospodářskou pomoc nové Sýrii měly poskytnout především USA. Rovněž Velká Británie byla považována za přítele, zato žádná pomoc nebyla žádána od Francie. Delegáti citovali amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který odsuzoval tajné smlouvy a prohlásili: "Obracíme se k Wilsonovi a svobodnému americkému národu, který je znám svými upřímnými sympatiemi k nadějím slabých národů."

Syrský kongres zamítl židovskou imigraci do Palestiny a sionistické požadavky na založení židovského státu, a zároveň stanovil, že "Židovští spoluobčané budou požívat stejných práv a ponesou odpovědnost, která je nám (tj. Arabům a židům) společná".

Zatímco arabští nacionalisté vyhlásili nezávislost Sýrie jako suverénního státu v čele s králem Fajsalem, pokračovala Spojenecká rada čtyř v dělení osmanské kořisti na mírové konferenci v San Remu.

V prohlášení velmocí z 5. května 1920 "zapomněla" Velká Británie na své sliby Fajsalovi a uznala rozdělení Sýrie a za to získala od Francie a Itálie právo ovládat Palestinu. Velká Sýrie byla rozdělena na tři sféry. Nad Sýrií a Libanonem měla mandát Francie, Palestina měla připadnout Britům. Podle dodatkové klausule měl být mandát nad Palestinou vykonáván s povinností aplikovat Balfourovu deklaraci. Neznamenalo to však uznání nezávislosti tohoto území. Území na východ od řeky Jordánu bylo přičleněno k palestinskému mandátu a Britové byli ochotni příslib nezávislosti, obsažený v dohodě mezi Husajnem a McMahonem, aplikovat na území, které se mělo stát Zajordánským královstvím.

V následujících letech si sionističtí vůdci zvykli minimalizovat závaznost britských závazků Arabům. Argumentovali tím, že tyto sliby byly nahrazeny Balfourovou deklarací vyhlášenou proto, aby sloužila zájmům sionistů na vytvoření vlastního státu.

Winston Churchill na adresu Balfourovy deklarace v červenci 1937 v britském parlamentu prohlásil: "Bylo by iluzí předpokládat, že to byl pouhý akt křižáckého entuziazmu nebo donkichotské filantropie. Naopak, bylo to opatření vynucené válkou s cílem zajistit všeobecné vítězství Spojenců, za které jsme očekávali a obdrželi cennou a důležitou pomoc." 10/

I když se Britové podvolili přáním sionistů a vyhlásili Balfourovu deklaraci, popřeli myšlenku, že motivací jejich akcí byl zájem sionistů, a připustili limity uvedené v dvojsmyslně formulovaném dokumentu svých závazků vůči Arabům. Během debaty na ministerstvu války o Balfourově deklaraci v roce 1917 prohlásil sám Balfour, že pojem národní domovina znamená: .....nějakou formu britsko-amerického protektorátu, pod kterým budou židům poskytnuty všechny možnosti zajistit si svoji vlastní ochranu a vybudovat za pomoci vzdělání, zemědělství a průmyslu skutečné středisko národní kultury a ohnisko národního života. To nezbytně nezahrnuje brzké založení nějakého židovského státu, který je záležitostí postupného vývoje v souladu s všeobecnými zákony politického vývoje."

Týden před vyhlášením Balfourovy deklarace v říjnovém memorandu z roku 1917 prohlásil lord Curzon, který nastoupil později na Balfourovo místo na ministerstvu zahraničí, že vláda "nemůže být židovská, ale měla by zaručovat židům, avšak nikoli pouze jim samotným, stejná občanská a náboženská práva, jakých požívají ostatní vrstvy obyvatelstva". 11/

Politické prohlášení britského ministra pro kolonie, známé jako Churchillova Bílá kniha, vneslo do celé záležitosti další světlo: "Očekává se, že status všech občanů v Palestině před zákonem bude palestinský. Nikdy se nezamýšlelo, aby tito anebo jakákoli část z nich podléhala jiným právním normám." 12/

Budoucí premiér oznámil, že židovská společnost v Palestině by mohla zvýšit svůj počet další imigrací, avšak nárůst by "neměl narušit hospodářskou kapacitu země".

Churchill, který se později stal velkým přívržencem sionistů, se pokoušel ujistit arabské poselstvo, že židovská národní domovina neznamená "židovskou vládu, která by vládla Arabům. Nemůžeme tolerovat vyvlastnění jedné skupiny lidí skupinou druhou." 13/ Avšak Arabové nebyli těmito argumenty uspokojeni, právě tak jako nebyli uspokojeni slovy hraběte Balfoura, nyní člena Horní sněmovny, který nesouhlasil s těmi, "kteří doufají a těmi, kteří se obávají, že... Balfourova deklarace bude podstatně modifikována... obavy jsou bezdůvodné, právě tak jako naděje... generální politická linie je pevná".

V roce 1923 přijala Společnost národů mandátní dokument, který nijak nerozšířil rozsah záruk, které již obsahovaly jak Balfourova deklarace, tak i prohlášení britské vlády v záležitostí ochrany práv Arabů a nesionistických židů. Článek VI Práva a postavení dalších skupin obyvatelstva předpokládal ochranu ekonomických a politických práv, právě tak jako ochranu občanských a náboženských práv již zakotvenou v Balfourově deklaraci.

Lord Grey, který byl ministrem zahraničí v době korespondence Husajna s McMahonem, poukázal dne 27. března 1923 v Horní sněmovně na toto britské dilema: "Balfourova deklarace slibovala Sionistický domov bez předsudků k občanským a náboženským právům obyvatel Palestiny. Sionistický domov, moji lordi, nepochybně znamená sionistickou vládu na území, kde je tento domov umístěn. A protože 93 procent obyvatelstva tvoří Arabové, nevidím jiné možnosti, než vytvořit arabskou vládu bez předsudků k jejich občanským právům". Lord Grey vyzval své kolegy v Horní sněmovně, aby prostudovali všechny závazky a rozhodli se "pro nejsprávnější řešení".

Sionistická interpretace Balfourovy deklarace se lišila podle samotných typů sionistických skupin. Podle Achada Haama znamenalo konečné znění Balfourovy deklarace odmítnutí židovských historických práv na Palestinu: "Jestliže postavíte svůj dům nikoli na neobydleném pozemku, ale v místě, kde již stojí jiné domy, pak jste jediným pánem jenom tam, kde se nalézá vstupní branka. Národní domoviny složené z různých lidí v téže zemi mohou vyžadovat pouze národní svobodu pro každého z nich ve vnitřních záležitostech. Avšak společné záležitosti musejí být řízeny společně všemi majiteli domů." 14/

Naproti tomu Dr. Chaim Weizmann, blízký přítel a žák Achada Haama, sice připouštěl, že konečné znění Balfourovy deklarace vymezuje charakter "národní domoviny" v Palestině, avšak byl přesvědčen že "politická práce ještě zdaleka neskončila. Balfourova deklarace a rozhodnuti ze San Rema byly počátkem nové éry v politické bitvě a sionistická organizace byla naším nástrojem politické akce". 15/

Někteří sionističtí nadšenci neviděli, že založení národní domoviny v zemi, která je již národním domovem druhých, může znamenat pouze omezený charakter této domoviny nebo vytlačení Arabů. Jiní považovali za zcela samozřejmé Araby vykořenit. Na svých soukromých jednáních se političtí sionisté vyslovovali pro rozšíření svých politických cílů od národní domoviny ke státu a postupně k většímu státu. 16/ Když hovořil o Balfourově deklaraci, prohlásil sionista-revizionista Vladimír Žabotinskij: "Nabízí kout Palestiny. Kanton. Jak můžeme slíbit, že s tím budeme spokojeni? Nemůžeme, nikdy nemůžeme... a kdybychom měli na to přísahat, byla by to lež."

Sionisté byli natolik prohnaní, že usilovali o rozšíření mandátního území nad Palestinou o území jižně od Jordánu. Jejich opatrné plány obsadit toto území oznámil Weizmann na kongresu sionistů v roce 1921: "Území bude tak plné židů, že se silou potlačí do Zajordánska." 17/ Pouze založení Zajordánského království v čele s Abdulláhem poněkud křížilo sionistické plány.

Prostřednictvím sionistické komise určené k zabezpečení Balfourovy deklarace, která měla sloužit jako prostředník mezi britskými úřady a židovským obyvatelstvem, a prostřednictvím Židovské agentury se sionisté snažili získat kontrolu nad Palestinou. Sionistická komise otevřela nové školy a učinila další opatření s cílem rozvinout židovskou společnost, která tehdy čítala 700 000 lidí. Prvním vysokým komisařem Palestiny byl jmenován sionista Sir Herbert Samuel, čímž byla zabezpečena rovněž činnost "subnárodní" vlády. Židovská agentura se stala židovskou vládou v rámci mandátní vlády. Nabývala stále většího politického vlivu, přičemž se jí dostávalo jak propagandistické tak i finanční podpory z celého světa.

Mandátní mocnost byla vystavena sílícímu tlaku židovského šovinismu na jedné straně a arabského nacionalismu na straně druhé. Právě díky zvláštnímu statutu Židovské agentury pod patronací mandátní vlády měli v této bitvě převahu sionisté.

Mnozí židovští nacionalisté netrvali na Siónu jako jediném přijatelném místě pro židovský stát. Avšak pro Chaima Weizmanna a východoevropské sionisty to byla buď Palestina nebo nic. Jejich koncepce národa byla rasistická. Zastávali názor, že člověk se nestane židem, vyznává-li judaismus (mnozí z nich byli agnosticí a ateisté), ale musí se Židem narodit - a zůstat židem navždy. Za touto koncepcí se skrýval kult výlučnosti. Tito sionisté byli zásadně přesvědčeni o tom, že antisemitismus nemůže zmizet z povrchu Země a že židé nemohou žít normálním životem jinde než ve svém vlastním státě, v Izraeli.

Většina amerických židů, nesionistů, podporovala tento vývoj na základě neznalosti, právě tak jako další Američané, kteří neměli k dispozici fakta, aby mohli situaci na Blízkém východě lépe pochopit. Weizmann sám vysvětlil způsob, jakým tato židovská menšina zajišťovala svoje cíle: "Ti bohatí židé, kteří se nemohli úplně zbavit pocitu odpovědnosti vůči svým lidem, avšak nemohli se současně ztotožnit s nadějemi mas, byli připraveni pomáhat asi v tom smyslu, že jejich pravá ruka nevěděla, co dělá levá. Pro ně byla zamýšlená univerzita v Jeruzalémě filantropií, která je nijak nekompromitovala, pro nás to bylo národní obrození. Oni dávali se zapřením, my jsme přijímali s výhradami." 18/

V období po první světové válce velmoci braly velmi malé ohledy na národy, do jejichž osudů zasahovaly svými záměry. Území a obyvatelstvo byly předmětem obchodu jako kusy oděvu. To mj. uspíšilo přijetí Balfourovy deklarace navzdory té hluboké a zřejmé chybě, která podepřela požadavek Izraelců na jejich stát v Palestině a kterou britská vláda zamlčela před britským lidem: potlačení obyvatelstva v Palestině poskytnutím národní domoviny sionistům. Zdůrazňováním toho, co se jevilo jako liberální starost o menšinu, chtěli zatajit skutečnost, že 93 procent obyvatelstva Palestiny tehdy tvořili arabští muslimové a křesťané a jen 7 procent židé. Považovat velkou arabskou většinu za "existující nežidovské společnosti", jejichž práva byla údajně zabezpečena, bylo stejné jako vejít do místnosti, kde je 100 lidí a mluvit o 93 z nich jako o těch, kteří nepatří k 7.

Poznámky:

1/ Sultán byl ochoten přijmout židovské emigranty ze všech asijských provincií do Palestiny za předpokladu, že se stanou poddanými osmanské říše, přijmou vojenskou službu a usadí se "roztroušeným způsobem - pět rodin zde a pět rodin jinde."
2/ Viz Theodor Herzl, Tagebücher, Tel Aviv 1934 a Nevil Barbour, Palestine: Star or Crescent? New York 1947.
3/ Herzl se také zajímal o možnost ustavení židovské kolonie v sousedství al-Aríše na egyptsko-palestínských hranicích. (Toto město hrálo důležitou roli ve válce Egypta a Izraele v roce 1956.) Avšak lord Cromer, britský zplnomocněnec v Káhiře, tento návrh zamítl. Později, za druhé světové války, se diskutovalo o možnosti založit židovský stát v málo obydlené Libyi. Tato myšlenka však byla brzy zavržena.
4/ Uvádí Barbour, cd., str. 56, podle knihy N. M. Gelbera, Hatshart Balfour Vatoldoteha (Balfourova deklarace a její uvedení do praxe), Jeruzalém 1939.
5/ Srv. Memorandum Rady zástupců britských židů a Anglo-Židovské společnosti, které bylo publikováno v londýnských Times 24. května 1917. 6/ Jak poukazuje David Lloyd George ve své publikaci The Truth About the Peace Treatics (London 1938). Edwin Montagu prohlašoval, že celý život usilovat o to, aby unikl z ghetta, a z těchto důvodů nepřijal původní znění Balfourovy deklarace.
7/ Na žádost Louise Brandeise z Nejvyššího soudu USA, který byl aktivní v sionistických kruzích, bylo původní znění "židovská rasa" zmírněno na "židovský lid".
8/ Dopis profesora Williama Yaleho autorovi knihy zaslaný 14. srpna 1957. Yale byl vojenským pozorovatelem v hlavním stanu generála Allenbyho (Egyptské expediční sbory), expertem pro arabské otázky na Pařížské mírové konferenci a poradcem King-Craneovy komise. Yale pracoval jak na ministerstvu zahraničí USA tak i v OSN jako odborník pro otázky Blízkého východu. Později učil historii na univerzitách v New Hampshiru a Bostonu. V roce 1958 napsal studii pod názvem Blízký východ.
9/ Viz David Lloyd George, cd., str. 1131-41.
10/ Parlamentní debaty, House of Commons, sv. 326, odst. 23330 - Weizmann popisuje rozhovor s lordem Robertem Cecilem z Chelwoodu, náměstkem ministra zahraničí, ve kterém sionistický vůdce zdůraznil, že židovská Palestina bude pro Anglii zárukou, zvláště pokud jde o Suezský průplav (Chaim Weizmann, Trial and Error, New York 1949, str. 192).
11/ Curzon prohlásil: "Jestliže je toto sionismus, pak není důvodu, abychom všichni nebyli sionisty."'
12/ British Command Paper No. 1700, A Survey of Palestine 1945-46, sv. I., str. 87-90.
13/ Albert M. Hyamson. Palestine: A Polky. London 1942, str. 112.
14/ tamtéž, str. 110.
15/ Chatm Weizmann, cd., str. 261.
16/ V dubnu před vydáním Balfourovy deklarace prohlásil Chaim Weizmann: "Židé by mohli pracovat jednu nebo dvě generace pod britskou ochranou a usilovat o rozvoj země, jak jen bude možné. Současně musí počítat s tím, že přijde čas, kdy spravedlivý tribunál předá zbytek Palestiny těm, kdo na něj mají historické právo." (Barbour, cd., str. 214).
17/ Barbour, cd., str. 118.
18/ Trial and Error: The Autobiography of Chaim Weizmann, New York 1949, str. 100.

Nahoru