články
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Sionismus a američtí židé

1981

Byla ošklivá a deštivá noc, když postarší bohatý pár Hartfordových odjel z domova na setkání. Jakmile jejich auto u vchodu do Židovského komunitního centra pomalu zabočilo doleva, přihnalo se z mlhy jiné auto a narazilo do nich. Moje sestřenice, jíž nesčetné a filantropické skutky získaly oblibu u komunity, zemřela ještě před tím, než byla odvezena do nemocnice; její manžel byl vážně zraněn.

Od té doby, kdy vyšel v Reader's Digest můj článek Izraelská vlajka není moje vlajka (Israel's Flag Is Not Mine, 1949), ve kterém jsem se dostal do křížku s pohlavárem Sionistické organizace Rabínem Abba Hillel Silverem, moji příbuzní Hartfordovi se na mě dívali jako na úplného blázna, snad dokonce vlastizrádce. Dříve blízké rodinné vazby upadly v téměř totální opomíjení. Přesto však krev není voda, a tak jsem spěchal do Connecticutu na obřadní rozloučení s touto skvělou ženou a byl jsem mezi 800, kteří jí vzdávali hold v neděli ráno v přeplněné synagoze - v té samé, ve které, v přítomnosti mnoha rodinných příslušníků, mě rabín v době bohoslužby vysokých svátků před třiceti lety strhal za to, že jsem se odvážil veřejně a otevřeně mluvit proti sionismu.

Odletěl jsem z Washingtonu a strávil noc v domě dalších bratranců, od kterých se mé obrazoborecké názory odlišovaly už před tím, než můj článek v Digestu vyšel.

Bratranec Bern a já jsme zůstali vzhůru a vzpomínali dlouho do noci a přirozeně došlo na blízkovýchodní krizi. "Ty víš, že jsem nikdy nebyl sionistou," řekl. "Ale něco se muselo učinit, aby byl poskytnut domov pro židovské uprchlíky. Proto jsem vždycky podporoval stát Izrael, přispíval vydatně do UJA (United Jewish Appeal - humanitární a filantropická organizace sev. Ameriky - pozn.překl.), až jsem dokonce narušoval podnikání Hartfordových." Takováto argumentace, tak typická pro tisíce dalších židů, je zodpovědná za úplné převzetí Americké židovské komunity sionisty.

Obávám se, že má odpověď dopadla na hluché uši, stejně hluché jako těch, které jsem potkával za svého vytrvalého úsilí otevřít dveře logickému zdůvodňování a rozptylování přecitlivělosti. Američané židovského vyznání si neumí představit rozsah, ve kterém je jejich rabíni a světské vedení, operující skrze Organizované židovstvo, naprosto oklamali a nalákali do zmateného humanitarismu ohledně budování národa, vyznání a nacionalismu. V roce 1947 měl být nalezen domov pro 285 000 přeživších Hitlerovy koncentrační tábory, aniž by byl zřizován stát; stejně tak dnešní bezpečnost pro izraelské židy může být získána bez pokračujícího rozpínání, tepaného politikou osídlování West Bank, nebo bezcitného potlačování práv palestinského obyvatelstva.

Ale jedině stále se rozšiřující stát ukojí hladové ambice sionistických vůdců. V soukromí bez přestání prohlašují, že se nezajímají o uprchlíky, ale o vytvoření svrchovaného státu. Ve svém ateismu a agnosticismu jasně ukazují svůj pramalý zájem o judaismus, náboženskou víru. Obratně využívají nacistickou genocidu, jejich propaganda používá holokaust, aby ze sionistů a nesionistických souvěrců vytáhla nevyplněný šek, což jim umožnilo v roce 1948 vsadit budoucnost amerického judaismu do rulety politiky z pozice síly.

Sionistická prozíravost, která se ujistila v tom, že politikové zůstávají hypnotizováni více než kdy předtím "židovskými volebními hlasy", mluví neoprávněně ve jménu všech židů. Jediné, co mají na práci, je připomínat oběma politickým stranám, že jejich výmluvná podpora Izraele je předpokladem pro jejich volební vítězství v klíčových státech.

Je-li tolik v sázce na Blízkém východě, musí nevyhnutelně vyvstat otázka: Jak byl sionistický záměr vnucen americkým obyvatelům? Přece vůbec ne všemi židy, zahrnovanými v konceptu Židovského státu, ani židy, kteří tvoří velmi malou skupinu americké populace, méně než tři procenta. Je možné, aby Američané byli tak neteční, že by šest miliónů mohlo manipulovat 230 milióny?

Je mnoho závažných důvodů, proč je populační zastoupení v historii úspěchu sionistů tak málo důležité. Mahátma Gándhí jednou poznamenal: "Pro jakýkoliv zápas či úsilí nejsou rozhodující počty, ale moc a účel." Tato moc, dosažená bohatstvím a postavením, může být shrnuta ve dvou slovech: vliv a síla. Sionisté jsou schopni shromáždit fantastickou sílu a energii ve správný čas a na správném místě, nebo vyvolat strach, že může být použita.

Triumf sionismu by nikdy nebyl možný bez svaté trojice 20. století: Hitlera, netečných politiků a servilních médií. Nálepkování těch, kteří vzdorují postupu, kterým izraelské vedení úporně spáchalo svůj nový stát, jako "antisemité", drtí nadějný disent. Židovští prostí občané mohou, aniž by porozuměli základním příčinám, poukázat na značný počet prominentních křesťanů podporujících tento stát a naparovat se, že "tak jako není nezbytné být židem, aby člověk měl rád Levyho žitný chléb, tak člověk nepotřebuje být židem, aby mohl být sionistou." A každý má rád vítěze. I ta malá organizovaná opozice sionismu se úplně zhroutila se vzrušujícím vítězstvím Izraele v červnové šestidenní válce roku 1967. Antisionistická americká rada pro judaismus (Anti-Zionist American Council for Judaism) málem zanikla a dokonce i nesionisté se přestali stydět počítat se mezi sionisty, jak editor Komentářů, Norman Podhertz, tak hlasitě provolal v "Now, Instant Zionism".

Hlavní příčina mimořádného politického úspěchu, kterého židovské a sionistické konexe dosáhly, leží hluboko v americkém politickém systému. Náš systém parlamentní vlády byl vážně zasažen rostoucím vlivem a bohatstvím menšinových nátlakových skupin, jejichž moc pravidelně roste v době blížících se presidentských voleb. To vytváří faktickou nemožnost stanovit zahraniční politiku v americkém národním zájmu. Systém Sboru volitelů presidenta (Electoral College) výrazně upevnil pozici různých národních lobby tvořených etnickými, náboženskými a jinými menšinovými nátlakovými skupinami - židovsko-sionisticko-izraelské lobby zejména.

V tomto zastaralém systému jdou hlasy jednoho státu jako celek kandidátovi, který v něm vyhrál většinu hlasů*, kterými ho obdarovávají dobře zorganizované nátlakové skupiny s obrovskou vyjednávací silou. Židovské konexe se rozšířily díky židovskému rozmístění: 76% amerického židovstva je koncentrováno v 16 městech 6 států - Kalifornii, New Yorku, Pensylvánii, Illinois, Ohiu a Floridě - se 181 volebními hlasy. Je nutno získat pouze 270 hlasů pro zvolení dalšího presidenta Spojených států. (z 538 hlasů - pozn.překl.)

To jasně vysvětluje, proč byli politici vždy hypnotizováni strachem ze "židovského hlasu" v horlivě vybojovaném státě. Nehorázný izraelský vliv v Bílém Domě, Kongresu a v dalších volených úřednictvech vyvěrá z této schopnosti podbízet koalici hlasů, stejně jako plnit fondy na kampaň pro obě strany včasnými finančními příspěvky. Jednotlivý žid, který nemusí jít ruku v ruce se sionistickou ideologií nebo židovským nacionalismem, je příliš ustrašený, aby otevřeně vyjádřil a došlápl si na usurpátory jeho hlasu. A tak tohle překupnictví pokračuje dál.

Málo židů si váží metod, užívaných mohutnou sionistickou lobby ve Washingtonu k udržení politiků "v lajně". Není to zcela pěkné ani v době upadající morálky dnešních dnů a já jsem si jist, že mnozí by se vzepřeli tomu, co se činí v jejich jménu, aby se pomohlo blízkovýchodní "baště demokracie".

Tahle nátlaková skupina, která je plně začleněna v našem národním volebním procesu, se stala vlastní pro základní osnovu politického systému Spojených států v posledních 32 letech. Ukažte mi muže, který kandiduje na presidenta, a já vám vždy ukážu politika, který se neodváží urazit tuhle mocnou lobby. Ukažte mi zákonodárce v jedné nebo druhé části kongresu a já vám ukážu úředníka, který se trvale sklání pod touto silnou nátlakovou skupinou. Zatímco jiné nátlakové skupiny musí pročesávat kongresové kanceláře a obhajovat podstatu svých návrhů, aby získali potřebné hlasy, izraelská lobby zpraví informačními kanály mnohé své spojence v Kongresu, sežene množství zajištěných volebních hlasů, jakmile jsou zapotřebí, a k tomu má milý úkol urgovat dobře smýšlející a příliš horlivé členy, aby se nezatoulali se svými vlastními konkurenčními návrhy zákonů k podpoře Izraele.

Během vyvrcholení války r. 1973, šestatřicetihodinová telefonní blesková válka vedená I.L.Kenenem, hlavou AIPACu (Americký státní výbor pro Izraelské záležitosti, izraelská lobby), vyústila 18. října v bezprostřední předložení legislativy k převozu "letadel Fantom a dalšího vybavení v množství, které bude zapotřebí, aby Izrael odrazil agresory, v částce 2,2 miliard dolarů." Schválení tohoto programu vojenské pomoci předcházela masivní kampaň a pokus získat 500 miliónů dolarů z legislativy byl zamítnut potom, co Kenen vystřílel 95 telegramů členům Výboru dotací a zahraničních věcí (House Appropriations and Foreign Affairs Committee).

Když vlivný předseda posledně zmíněného výboru Clement J. Zablocki usiloval o celkové zmenšení vojenského vývozu do zemí Blízkého východu včetně Izraele, octnul se pod sionistickým tlakem a byl nucen se pod ním sklonit. Zastánci programu "Izrael především" a AIPAC mu zabránili, aby převzal předsednictví výboru v 95. Kongresu. Pouze po trpké zákulisní konferenci bylo o přátelském ustanovení rozhodnuto. Kongresman od té doby neodporoval žádným izraelským vysokým ambicím na Capitol Hill (poslanecká sněmovna USA - pozn.překl.).

Překvapivě to byly samy New York Times, obyčejně nejzapřisáhlejší stoupenci sionistických a izraelských cílů, kdo v článku ze srpna r. 1975 předložil a otevřeně zanalyzoval aktivity této nejsilnější z nátlakových skupin. Na důkaz údajně nové nestrannosti USA souhlasil president Ford s prodejem vylepšených raket Hawk s NAS systémy Jordánsku za asi 256 miliónů dolarů. Leč lobby se okamžitě dala do práce. Tajné oznámení o navrhovaném prodeji na základě utajovaného dokumentu Ministerstva obrany, zaslané Bílým domem členům Senátu zahraničních vztahů a Výboru sněmovny zahraničních věcí (Senate Foreign Relations and the House Foreign Affairs Committees), bylo vyzrazeno AIPACu sionistickými pomocníky senátora z New Jersey Clifforda P. Casea a newyorkského poslance Jonathana B. Binghama. Lobby bezodkladně zmobilizovala své organizace ve 197 hlavních a 200 menších městech po celé zemi s varováním, že Izraeli hrozí nebezpečí. Ve dvoustránkovém memorandu a dopise popisujícím rozsah a povahu navrhovaného prodeje vyvodila lobby závěr, že prodej může "poskytovat zástěrku pro útočné operace proti Izraeli."

Obce byly vyzývány k okamžitému jednání a k použití silného nátlaku. Ve 24 hodinách od rozšíření memoranda byli kongresmani obléháni telefonními hovory, telegramy a poštou, v nichž členové naléhali a vybízeli k zabránění odprodeje raket Hawk do Jordánska.

Navzdory hrozbě, že se král Husajn obrátí jinam, i na Sovětský svaz, zákonodárci lpěli na svých zbraních a záležitost byla odložena. Nejmenovaný demokratický senátor byl citován v Timesech, jak říká, že by mohl mluvit pouze bez připomínání izraelské lobby, "protože oni mohou volit a kontrolují mnoho finančních příspěvků na kampaně. Proto nemohu mluvit nebo jsem mrtvý muž."

"Je to nejsilnější nátlaková skupina," dodal senátor. "Vůbec neztrácí na síle, lobbuje-li i za jiné záležitosti - mnoho členů to nese nelibě, ale cítí, že s tím nic nemohou udělat. Tahle lobby chce, aby Kongres myslil na Izrael - nechce nezávislé mínění."

Požadavky na Ministerstvo spravedlnosti, aby vyšetřilo, jak se utajený dokument Bílého domu dostal k agentovi státu Izrael, byly zamítnuty. Lobby byla příliš silná.

Ukázková práce v Capitol Hill byla provedena skupinou oddaných a klíčových mladých lidí z personálu. Byli to Michael Kraft z kanceláře senátora Caseho; Stephen Bryen z podvýboru Blízkého východu Výboru senátních zahraničních vztahů (Senate Foreign Relations Committee); Scott Cohen, pomocník senátora Charlese Percyho; Richard Perle, zaměstnanec senátora Henry Jacksona; Richard D. Siegel z kanceláře pensylvánského senátora Richarda Shweickera; Mel Grossman, pomocník Edwarda J. Gurneyho z Floridy; Edward A. "Pete" Lakeland, pomocník Jacoba Javitse; Daniel L. Speigel z kanceláře senátora Muriela Humphreye; Mel Levine, pomocník Johna V. Tunneye z Kalifornie; Jay Berman z kanceláře Bircha Bayha; a Kenneth Davis, asistent Hugha Scotta z Pensylvánie, když byl předákem menšiny v kongresu.

Podle Stephana D. Isaacsa v jeho knize "Židé v americké politice" pracovala tahle skupina "tichounce, navrhujíc zákony a další materiály a upevňujíc "ochranu" k zajištění podpory vhodného zákonodárství zvýhodňujícího mnohé izraelské záležitosti," zatímco senátoři Jackson, Javits, Ribicoff a další pracovali na shromažďování podpory kolegů senátorů.

Právě toto úsilí bylo zodpovědné za to, že prošel Jackson-Vanickův dodatek k obchodní smlouvě Spojených států se Sovětským svazem z roku 1972, první hřebík do rakve mezinárodnímu uvolnění. Námitky presidenta Forda, který předtím vyjádřil sympatie nad nepříjemnou situací sovětského židovstva v řeči o "stavu světa", aby byl tento doplněk vyřazen jakožto odporující americkým zájmům a vztahům se Sovětským svazem, byly zbytečné. Jackson jakožto oddaný obránce otázky sovětských židů této lobby trval na zatížení smlouvy, vzájemně výhodné jak pro USA, tak pro SSSR, dodatkem garantujícím roční emigraci stanoveného počtu sovětských židů. Zda je zmírnění mezinárodního napětí pro USA dobré či ne je diskutabilní, ale spojovat tenhle problém s otázkou sovětských židů je naprosto neudržitelnou pozicí.

Jediný senátor, který se po mnohá léta důsledně odmítal sklonit pod sionistickými tlaky a kdo vzdoroval izraelské lobby, byl předseda zahraničního výboru Senátu (Senate Foreign Relations Committee) J.William Fulbright. Přivodil sionistický hněv, když uvedl na "Face the Nation" v r. 1973: "Izraelci kontrolují politiku kongresu a senátu... asi okolo 80% senátu USA cele hájí Izrael - cokoli, co Izrael chce..."

Židé v Arkansasu kleli na senátora. A Fulbrightův soupeř v primárkách guvernér Dale Bumpers se chvástal:

Mohl bych si koupit střední Arkansas s nabídkami peněz od židovské komunity... Nabídka přispění přišla od lidí v New Yorku a Kalifornii, kteří opatřili mnoho peněz v židovské komunitě pro politické účely.

K největší radosti lobby pomohl tento tok peněz porazit senátora Fulbrighta a vrátit ho do soukromé sféry života. Jenže z dlouhodobého hlediska se může toto vítězství pro americké židy ukázat jako vítězství Pyrrhovo.

V památné řeči na půdě senátu zasadil Fulbright svá slova o "podvedení zahraniční politiky určitou malou skupinou ke škodě národních zájmů" do širší, historické perspektivy:

Pane presidente, tenhle stát přivítal milióny přistěhovalců ze zahraničí. V 19. století jsme byli nazýváni "tavícím kotlíkem" (melting pot) a byli jsme na to hrdí. Znamenalo to, že do téhle země přicházeli lidé rozmanitých vyznání, barev a ras. Tito přistěhovalci se stali dobrými Američany a jejich etnický a náboženský původ se stal až druhotnou záležitostí. Avšak v nedávných letech jsme mohli sledovat nárůst organizací, které jsou očividně oddány ne Americe, ale cizím státům a skupinám. Řízení zahraniční politiky Ameriky bylo v tomto vývoji vážně kompromitováno. Můžeme tento vývoj přežít, pane presidente, jedině když si naše politické instituce - a senát zejména - zachovají svojí objektivitu a nezávislost, aby mohly sloužit všem Američanům.

Jenže dokud bude mít zákonodárské osazenstvo svoje židovství ve své mysli jakožto to nejvyšší, nebude zásadní objektivity nikdy dosaženo.

Protipomlouvačná liga (Anti-Defamation League, ADL) se v rozhodujícím momentě podobně podílela na "kovertování" kongresmanů. Odpor proti odeslání smrtonosných třaskavých bomb C-3 sionistickému státu okamžitě v ADL vzbudilo jasné vnuknutí, že tito oponenti jsou skrytí antisemité. "Je to perverzní násilí, kterým zde v srdcích členů útočí," byl citován jeden pobočník z Capitol Hill. "Jestliže jste v opozici k čemukoli, co chce Izrael, dostanete velký bílý nátěr štětcem, který říká, že jste antisemité."

Události za legislativním kličkováním ve prospěch Izraele se sotva kdy vynoří na povrch, a když ano, jsou úhrnně odmítnuty jakožto antisemitská propaganda. Ale jednoho dne, předpovídal podle magazínu Newsweek jeden diplomat USA senior, nastane kongresní vyšetřování toho, jak jsme ztratili Blízký východ, které způsobí, že se velký spor s Čínou bude zdát malicherný. Je skličující uvažovat nad tím, kolik nevinných amerických židů může trpět kvůli akcím svých samozvaných mluvčích. Nepatřičný vliv schvalovaný malou menšinou ve prospěch cizího státu vskutku nebude vypadat pěkně.

Ve světle dne bude pojítko mezi třináctiletou okupací svatého Jeruzaléma a průběhem, který nabrala islámská revoluce v Íránu, více než zřejmé. Nesvatá aliance kovaná mezi Íránem a Izraelem, podporovaná tlakem na po sobě následující presidenty, společně s Henry Kissinger-Nelson-Rockefeller iniciativou, uprostřed krize s rukojmími, ve vzetí šáha do Spojených států, se stane jednoho dne běžnou obeznámeností. Můžeme použít slova Post-Dispatch ze St. Louis z roku 1948, v době ustavení Izraele, že více a více lidí si bude stěžovat na "hanebné odhození mezinárodních zájmů k získání židovských volebních hlasů." Umlčování takových světových elit kritizujících izraelskou politiku, od filosofa Williama Ernesta Hockinga, Otce Daniela Berrigana a Dorothy Thompsonové až k Dagu Hammarskjoldovi, Bruno Kreiskymu a Charlesi de Gaulle, se z dlouhodobého hlediska ukáže jako skutečná tragédie pro všechny Američany.

Může být židovská komunita ve Spojených státech přivedena k rozumu ještě dříve, než ji stihne úplná pohroma? Může být ukončen proces, jenž byl popsán redaktorem Jewish Newsletter Williamem Zuckermanem jako "tažení judaismu", jímž tato komunita "téměř vědomě vyprázdnila sama sebe od všech vyšších aspirací a duchovních potřeb a ochotně se omezila na roli finanční dojné krávy pro ostatní?" Bylo by opravdu velmi těžké odtrhnout židovské vůdčí osoby a jejich ženy od masivního izraelského Pouta a úsilí UJA (United Jewish Appeal), od čajů Hadassah, naparáděných hostin a křiklavé publicity, vše namaskováno jako filantropické působení.

Profesor organické chemie na Hebrejské univerzitě Israel šahak, sám přeživší Bergen-Belsenu, tvrdí, že neodchylná oddanost státu Izrael izraelských a amerických židů je "nemorální a proti hlavní židovské tradici a není ničím jiným než židovským odpadlictvím."

Dr. Šahak dodává:

Židé jsou zvyklí věřit, a říkají to třikrát denně, že žid by měl být oddán Bohu, Bohu samotnému. Malá menšina tomu stále věří. Ale zdá se mi, že většina mého lidu Boha opustila a nahradila ho modlou, přesně tak, jak byli oddáni zlatému teleti v poušti a promarnili na něj své zlato. Jméno tohoto nového idolu je stát Izrael.

Nebude jednoduché oddělit židy od takovéhoto modlářského uctívání. Nestoudná výbojná rozpínavost a rasismus, vzdorně vystavovaný ministerským předsedou Beginem, americké židy nevyburcuje. Nejsou schopni postřehnout, že nejvážnější nebezpečí míru nepochází tolik z geografického expansionismu, pod rouškou bezpečnosti, nebo z uchvácení země náležející palestinským Arabům po staletí, ale z ideologického expansionismu, který vidí Palestinu jako náležející exklusivně pouze židovskému lidu jakožto počátečním občanům státu, který byl ustanoven v jejich jménu. Je mimořádně pochybné, zdali si některý nástupce Menachema Begina, ať už Šimon Peres nebo Ezer Weizman, troufne pokusit se vytrhnout Izrael z jeho sionistické půdy, nebo že vznikne židovská americká revolta.

Tvůrci mýtů jsou ve tkaní své pavučiny příliš mocní. Hebrejec, Izraelita, Judeánec, judaismus a židovští lidé byli uznáni jako jedno, aby byla vnuknuta historická kontinuita. Ve skutečnosti to byli různí lidé v různých dějinných časech s různými způsoby života, kteří se neustále vzájemně ženili a vdávali s domorodými Amority, Kanánejci, Midianity, Féničany a dalšími semitskými předky dnešních Arabů. Velmi často se zapomíná na to, že judaismus byl v dřívějším světě obrovitánskou silou, která obracela na svou víru, a to i po příchodu Ježíše. Ve své knize Třináctý kmen (The Thirteenth Tribe) Arthur Koestler dokazuje s drtivou podporou takových antropologů jako je Ripley, Weissenberg, Hertz, Boas, Meadová a Fishberg, že velká většina dnešních židů jsou potomci Chazarů z jižního Ruska. Chazaři konvertovali na judaismus v roce 70 v době rozprášení původní malé populace palestinských židů římskými císaři Vespasianem a Titem. Ben Gurionové, Goldy Meirové a Beginové, kteří křičí o návratu "domů", neměli nepochybně nikdy v této oblasti světa své předky.**

Americký žid připouští sionistický požadavek kořenů v Palestině, který ho vede k nejnebezpečnějším úskalím. Dovoluje uskutečňovat ve svém jméně výjimečný poměr mezi židy v USA a židy v Izraeli, kuje politiku "Izrael především", která je základním činitelem v pokračujícím napětí, sužující Blízký východ a islámský svět. Bezpečnostní zájmy Spojených států jsou ohroženy; energetická krize zasáhla do všech amerických domovů. Nepřátelství vůči Spojeným státům, přivozené v arabsko-muslimském světě, nahlodalo bezmezný rezervoár důvěry a náklonnosti pramenící z mnohých výchovně-vzdělávacích a dobročinných institucí založených v Americe.

Ve světě, který nikdy nepotřeboval duchovní víru více než při současné hrozbě civilizaci, se judaismus stal vážně ohroženým. Neboť co zbylo z jeho univerzality, mravních předpisů bez étosu spravedlnosti? Bezohledným převzetím Palestiny a vyhnáním domorodého obyvatelstva porušili Izraelci principy hluboce zakotvené v kázáních proroků. A co je truchlivé, američtí židé přimísili k tomuto zločinu rasistické postoje vůči Palestincům, především k Palestinské osvobozovací organizaci (PLO).

Je smutné a zároveň i ironické, že židé v Americe dopouští to, aby byli traumatizováni vyvráceným rasovým mýtem, čímž dovolují triumfovat Hitlerovi. V rozdávání věznění a smrti při zametání podrobené Evropy vůdce zrušil emancipační zákony a proces začlenění, pro který tolik židů tak dlouho bojovalo, když nařídil: "Ty nejsi Němec, ty jsi Žid - ty nejsi Francouz, ty jsi Žid - ty nejsi Belgičan, ty jsi Žid." Přesto jsou to stejná slova, kterými sionističtí vůdci notují, když úzkostlivě podněcují emigraci do Svaté země Židů z celého světa, osnujíce jejich exodus ze zemí, kde žili po celá staletí. Moše Dajan to stroze vyjádřil v New York Times magazínu: "Jsem Židem dříve než Izraelcem."

Zřídkakdy byl klam tak mála takovou měrou uplatňován na úkor tak mnohých, jako ve stanovení a provádění blízkovýchodní politiky Spojenými státy. Nicméně normální, přátelské vztahy se všemi lidmi této oblasti mohou být ještě obnoveny. Jestliže bude PLO Spojenými státy uznána a překážky proti vytvoření Palestinského státu budou odstraněny, Arab a žid, muslim a Hebrejec mohou v atmosféře spravedlnosti znovuobnovit své tisícileté pokojné soužití vedle sebe. Ale není zde místa pro sionismus.

Takovýhle šťastný cíl není neuskutečnitelný. Může ho být dosaženo, jakmile židovští Američané naleznou kuráž k povstání jakožto jedinců a odhodí jho Organizovaného židovstva. Je to nezbytné - slovem a hlavně skutkem - pro každého žida ve Spojených státech, aby vyslovil toto krédo otevřeně a nahlas: "Judaismus není sionismus - sionismus není judaismus - antisionismus není antisemitismus. Izraelská vlajka není nikterak mojí vlajkou."


Poznámky:

* stručné informace o systému prezidentských voleb USA viz např. http://prilohy.idnes.cz/infografika/volbyusa/system/index.asp - pozn.překl.
** Letopočet konverze Chazarů na judaismus nesouhlasí s letopočtem uvedeným v knize Sionismus. Uvádíme zde výňatek:
"(Koestler) Ve svém bestselleru z roku 1976 The Thirteenth Tribe (Třináctý kmen) dokázal, že dnešní židé jsou z největší části potomky Chazarů, kteří přestoupili na judaismus sedm století po zničení Jeruzaléma (zničen v roce 70 n.l.) a po rozehnání malého počtu judaisticko-palestinských obyvatel římským císařem Vespasianem a jeho synem Titem.
Chazaři, polokočovný turko-finský národ, se usadil na místech nynějšího jižního Ruska mezi Volhou a Donem na březích Černého, Kaspického a Azovského moře. Židé, kteří byli byzantským panovníkem Lvem III. vyhoštěni z Konstantinopole, nalezli domov mezi pohanskými Chazary. Kolem roku 740 zde v konkurenci s křesťanskými a muslimskými misionáři získali tamějšího vládce pro judaistickou víru. Některé detaily a podrobnosti těchto událostí jsou obsaženy v dopisech mezi chazarským králem Josefem a Hasdai Ibn Šarputem z Cordoby, který byl lékařem a jakýmsi ministrem zahraničí španělského muslimského chalífy Abdarrahmána.
Když byla ve 13. století říše Chazarů rozvrácena Mongoly, uprchli její obyvatelé - na židovskou víru obrácení Chazaři - směrem severozápadním a stali se praotci aškenaziů (ruského, německého, baltského a polského židovstva). Tito "chazarští" židé počtem vysoce převýšili "židovské" židy, kteří se usadili v Evropě jinou cestou a v jiném historickém období. Proto velká většina východoevropských židů není vůbec semitská, a protože také většina západoevropských židů přišla rovněž z východu, resp. z východní Evropy, nejsou i oni z velké většiny semité."
Předpokládáme, že v článku jde o chybu tohoto údaje; zvýraznil překl.


(článek z roku 1981; převzato a přeloženo ze stránky Zionism & American Jews)

Nahoru