kapitoly z knihy Co stojí Izrael?
Alfréd M. Lilienthal           kapitoly z knih           články           mapa - vývoj Izraele

Kapitoly z knihy Co stojí Izrael? (What price Israel?, 1.vyd. 1953, výroční vydání 2003)

Ukázky z nové přemluvy ke knize Co stojí Izrael?

(z výročního vydání knihy Co stojí Izrael? z roku 2003 (1.vydání vyšlo roku 1953); převzato a přeloženo ze stránky Four selections from the brand new 16-page Introduction completed September 20, 2003)

Historická dualita

(první kapitola knihy Co stojí Izrael?, 1.vyd. 1953, posl. 2003); převzato a přeloženo ze stránky Historical duality)

Útočiště nebo stát?

(druhá kapitola knihy Co stojí Izrael?, 1.vyd. 1953, posl. 2003); převzato a přeloženo ze stránky Haven or state?)



ÚTOČIŠTĚ NEBO STÁT?

Na počátku 1. světové války se někteří sionističtí předáci, násilně vzdorující carskému režimu, pokusili vypracovat dohodu s Německem. Spojené státy ještě nebyly ve válce a tito sionisté doufali, že vítězné Německo by jim dalo Palestinu. Vyjednávání však skončilo roku 1916 nezdarem, a tak se Světová sionistická organizace začala poohlížet jinam. Memorandum vyzývající k podpoře sionismu jak politicky, tak vojensky tudíž směřovalo na ministerstvo zahraničí v Londýně. /1

Uvádí se, že Balfourovou deklarací Britové povolili židům usadit se v Palestině jakožto quid pro quo (něco za něco), neboť světové židovstvo v tajné dohodě slíbilo podpořit ve válce spojence, a to natolik, že se pokusí do války přivést Spojené státy. Zda opravdu existovala přesně takováto dohoda se však nedá ověřit. Pozdější ministerský předseda Lloyd George (velký stoupenec Chaima Weizmanna) byl citován v Palestine Royal Commission Report z roku 1937 takto: "Sionističtí vůdcové jasně slíbili, že pokud se spojenci zavážou dát příležitost ke zřízení národní vlasti pro židy v Palestině, udělají vše, co bude v jejich silách, aby soustředili židovské mínění a podporu ve prospěch spojenců. A své slovo dodrželi." /2 Toto prohlášení britského člena "Velké čtyřky" naráží na období v roce 1917, kdy pozice spojenců byla nejkritičtější. Říká se, že Němci o podobném gestu naklonit si sionismus uvažovali také. /3 Podle svých vlastních slov byl Lloyd George rovněž motivován vděkem k Weizmannovi za jeho důmyslnou metodu výroby trinitrotoluenu, který je třeba pro výrobu korditu. /4 Přesto bývalý president Sionistické organizace Ameriky Emanuel Neumann uvedl, že přes všechen Weizmannův "osobní šarm, přesvědčivost a schopnosti by neuspěl nebýt skutečnosti, že Británie byla těžce sužována bojem s Německem a úzkostlivě se snažila získat srdečnou podporu židovských lidí: na jedné straně v Rusku a na druhé v Americe. Nežidovský svět viděl židy jakožto sílu, se kterou je nutno počítat, spíše až zveličoval židovský vliv a jednotu. To, že Británie potřebovala židovskou podporu, poskytlo sionistické diplomacii základ moci a vyjednávací síly, který potřebovala k tomu, aby mohla zaštítit svůj mravní apel." /5 A Lloyd George si plně uvědomoval propagandistický význam, který Balfourova deklarace nesla, a tak letáky o jejím významu "padaly z nebe na německá a rakouská města a byly rozšiřovány od Polska po Černé moře." /6

Mnohé svědčí pro to, že Britská vláda vydala Balfourovu deklaraci spíše z praktických důvodů než z pouhého přesvědčení o oprávněnosti "židovských práv". Suezský průplav potřeboval ochranný val v blízkosti území, kde by, jak profesor Temperley poznamenal ve své Historii mírové konference (History of the Peace Conference), /7 "důležité prvky nebyly veškerými zájmy svázány pouze s (Británií), ale mohly by být podporovány světovým židovstvem." Redaktor Manchesterského Guardianu C. P. Scott, který se stal pilířem pro sionistickou věc, mluvil o "národním domovu" jakožto bezpečnostním opatření pro britský Suez. /8 Sám Weizmann popisuje rozhovor s lordem Robertem (později vikomtem) Cecilem z Chelwoodu, asistentem ministra zahraničí pro zahraniční záležitosti, ve kterém sionistický obhájce zdůraznil to, že "židovská Palestina by byla pro Anglii záštitou především v případě Suezského průplavu." /9 V červenci roku 1937 prohlásil Churchill o Balfourově deklaraci v Dolní sněmovně: "Je sebeklamem předpokládat, že to byl pouze čin entuziasmu či donkichotské dobročinnosti. Právě naopak, bylo to opatření přijaté... ve válečné nouzi s cílem prosadit všeobecné vítězství spojenců, pro něž jsme očekávali a obdrželi hodnotnou a důležitou podporu." /10

Ať už měla vláda Lloyda George jakékoli pohnutky, dala jasné příznivé znamení k židovské kolonizaci Palestiny. Koncept Balfourovy deklarace, jak ho původně navrhl Weizmann, požadoval uznání "Palestiny jakožto národní vlasti pro židovský lid" /11 a "znovuzřízení" země. Ministerstvo zahraničí a ministerský předseda shodně s tím předložili Ministerstvu války návrh, že "Palestina by měla být znovuustanovena jakožto národní domov pro židovský lid." Toto vyjádření bylo změněno na "Vláda Jejího veličenstva se dívá příznivě na založení národního domova pro židovský lid v Palestině a bude se co nejlépe snažit podpořit dosažení tohoto cíle." Po vášnivém antisionistickém projevu ministra zahraničí pro Indii /12 Edwarda Montagu však došlo k úpravě prohlášení, které pak ministr přijal v přeformulovaném znění deklarace jakožto pouhou "výhodnou vojenskou pomoc".

Zjevný smysl přeformulovaného vyjádření měl výrazný vliv na Weizmanna. Z jeho pamětí čiší zklamání, "bolestný ústupek" od "Palestiny jakožto národního domova" k chabému "národnímu domovu v Palestině". Význačné židovské organizace v Británii jako jsou Ango-židovská asociace a Výbor zmocněnců (Anglo-Jewish Association, Board of Deputies) byly vedeny Montaguem, Claudem Montefiorem a Davidem Alexanderem, kteří se jakožto židovští Angličané stavěli proti sionismu, který považovali za "zrádnou neloajalitu ke svým rodným zemím." Weizmann o těchto odpůrcích napsal: "Džentlmenům tohoto typu se musí otevřeně říct pravda, aby si uvědomili, že jsme to my, a ne oni, kdo je pánem situace." /13

Kromě toho byl na Brandeisovo naléhání na Nejvyšší soud spravedlnosti výraz "židovská rasa", kterého Weizmann dosáhl jakožto úlitby za odmítnuté výhody, v Balfourově deklaraci změněn za výraz "židovský lid". Tento výraz byl dále omezen doplňující větou: "aby se jasně rozumělo, nemá být učiněno nic, co by mohlo uškodit občanským a náboženským právům existujících nežidovských společenství v Palestině nebo právům a politickému statusu požívaných židy v jakýchkoli dalších zemích."

Blízký Weizmannův přítel a vůdce duchovního (jako protikladu k politickému) sionismu Ahad Ha-am (což znamená "Jeden z lidu") tvrdil, že v závěrečném znění znamenala Balfourova deklarace potlačení židovských historických práv na Palestinu. Napsal (v červnu roku 1920): "Pokud nestavíte svůj dům na neobydlené půdě ale na místě, kde stojí jiné domy, jste výhradním pánem jenom k vaší vstupní brance. Národní domovy různých lidí v jedné a té samé zemi se mohou dožadovat pouze národního smíru pro každého ve vnitřních záležitostech a záležitosti země, které jsou společné všem, jsou řízeny všemi obyvateli společně... Naši předáci a spisovatelé měli říci lidem právě toto." /14

Jinými slovy, Balfourova deklarace nebyla bianko šekem, ale podmíněným úvěrem. Nebyly žádné důvody k dohadům, jak někteří činili, /15 že záměrně nejasný termín "národní domov" (national home) naznačoval, že Britové zajistili sionistům právo k vytvoření státu v celé, případně jen v části Palestiny. "Národní domov" a "politický stát" nejsou synonyma.

Ale přestože byla deklarace sestavována "v sionistickém zájmu" - otevřeně vyjadřovaným zájmem sionistů bylo v té době všechno ostatní, jen ne státnost. Pozdější prezident Světové sionistické organizace Nahum Sokolow vyslovil v předmluvě své dvoudílné knihy Historie Sionismu (History of Zionism), napsané v roce 1918, toto: "Říká se, a antisionisté to stále zatvrzele opakují, že sionismus usiluje o vytvoření nezávislého "židovského státu". To je ale naprosto mylné tvrzení. "Židovský stát" nikdy na programu sionismu nebyl. "Židovský stát" je názvem Herzlova pamfletu, který měl velkou zásluhu v tom, že přinutil lidi myslet. Pak následoval první sionistický sjezd, jenž přijal Basilejský program - jediný program, který existuje." /16

Týden před tím, než vyšla Balfourova deklarace, napsal nástupce hraběte Balfoura ve funkci ministra zahraničí lord Curzon Lloydu Georgovi obsáhlý náčrt toho, o čem se domníval, že by se mělo sionistům poskytnout: "Evropská správa (nežidovská) nad zemí", aparát k zajištění a ochraně pořádku a ochraně křesťanských, židovských a muslimských svatých míst, a "židům, ale nejen jim, rovnost občanských a náboženských práv s ostatními složkami populace." /17 Lord Curzon připojil poznámku, že "je-li toto sionismus, pak není žádného důvodu, proč bychom všichni nemohli být sionisty."

Na Balfourovu deklaraci a mandát se rozhodně nedá nazírat jako na požadavky na židovský stát. Právě naopak. Ať už se vykládá "národní domov" jakkoli, toto vyjádření bylo jasně a přesně míněno tak, aby znamenalo méně než to, co sionisté požadovali - a co se netýkalo státnosti. A dokonce i tací angličtí židé, kteří podporovali Weizmanna (okázale právě Rotschildové), byli především věrnými Brity, kteří neměli v úmyslu ohrožovat svou jasnou a nezdvojenou loajalitu. Mimo synagogu pro ně pojem "žid" znamenal velmi málo. "Národnímu domovu" rozuměli spíše jako určitému druhu "duchovního centra". /18 Tolik oznamovali v prohlášení, ve kterém odpovídali svým konzervativnějším soukmenovcům, kteří se stavěli proti Balfourově deklaraci v energickém dopise Londýnským Timesům (24. května 1917). Ono "spirituální centrum" bylo ve skutečnosti zamýšleným významem "národního domova", což zdůraznil Lord Balfour sám, když vykládal svou deklaraci: "Národní domov znamená určitou formu britského, amerického či jiného protektorátu, který dá židům opravdové centrum národní kultury," konečná podoba vlády bude "záležitostí postupného rozvoje v souladu s běžnými zákony politického vývoje." /19

Churchill v Bílé knize z roku 1922 také hovořil o "dalším rozvoji existujícího židovského společenství" Palestiny "v centrum". /20 Jakožto ministr pro kolonie ujišťoval arabskou delegaci, že židovský národní domov neznamená "židovskou nadvládu nad Araby. Nemůžeme připustit vyvlastnění jedněch lidí druhými." /21 Vikomt Reading, soudce Nejvyššího soudu Anglie a v době deklarace britský velvyslanec ve Spojených státech, nemohl shledat i přes své hluboké nepřátelství k vlastní myšlence židovského národa na Balfourově deklaraci žádné vady; domníval se, že bude zřízen jedině kulturní domov. Před Radou Společnosti národů lord Balfour argumentoval proti těm, "kteří doufají i kteří se bojí, že to, co, jak věřím, bylo nazváno Balfourovou deklarací, dozná podstatných úprav... Obavy nejsou na místě, ani naděje nejsou na místě.... Obecná linie politiky trvá a trvat musí." /22 A britský mandát Palestiny, jenž byl přijat roku 1923 Společností národů, Balfourovu deklaraci nezměnil. /23

Do Mandátní listiny bylo včleněno Britské prohlášení o politice Palestiny a rozsah podpory už se nerozšířil. Všechny věty vyjadřující ochranu arabských a nesionistických práv byly přesně znovu zopakovány. Emír Fajsal, který zastupoval Arabské království Hejázu, podepsal dohodu s Dr. Weizmannem, jenž zastupoval Sionistickou organizaci. Arabové přijali Balfourovu deklaraci a schválili podporu pro židovské přistěhovalectví do Palestiny, ovšem pouze za zvláštních podmínek uznávajících a zaručujících arabskou nezávislost.

Pravda, někteří rozvážnější členové britské vlády a vlády Spojených států měli za to, že za nějakou dobu se může v Palestině vytvořit židovská většina a že tak konečným výsledkem Balfourovy deklarace může být židovský stát. Leč v roce 1919 představovali židé ne více než desetinu palestinské populace. A britská vláda přijala jen jedinou záruku týkající se budoucí populační politiky v Palestině - bylo jí slavnostní ujištění dané Arabům prostřednictvím šerifa Husajna z Mekky, že nebude učiněno nic, co by nebylo "v souladu se svobodou existujícího obyvatelstva, a to jak ekonomickou, tak politickou." /24 Velitel D. G. Hogarth vyřídil tento závazek ministerstva zahraničí znepokojeným Arabům, kteří byli v tu dobu shromážděni Lawrencem z Arábie proti turecké nadvládě. Hogarth, slavný učenec a archeolog, byl několik týdnů po přijetí Balfourovy deklarace poslán do Jeddy v Saudské Arábii, aby znovu zopakoval Husajnovi, budoucímu králi Hejázu, co mu britská vláda oficiálně sdělila už v lednu 1916. (Británie tehdy slíbila, že "pokud se Palestiny týče, jsme zavázáni, že žádní lidé nebudou podmaněni jinými." /25) Hogarth ve zprávě o svém vyslání k britskému vysokému komisaři v Káhiře poznamenal: "Král by nepřijal nezávislý židovský stát v Palestině a já jsem ani nebyl zpraven, abych ho upozornil, že se o takovém státu ve Velké Británii uvažuje." /26 Na druhou stranu se ale říkalo, že Husajn, jehož pravnuci nyní zaujímají trůny v Iráku a Jordánsku, souhlasil, že "pokud je cílem deklarace poskytnutí útočiště, použije k podpoře tohoto záměru všechen svůj vliv." /27 A T. E. Lawrence informoval vládu, že Husajn "by neschválil židovskou nezávislost pro Palestinu, ale podpořil by židovské usazování, jestliže by bylo pod britským, ne však mezinárodním zastřešením." /28

Text toho, co posléze vešlo do povědomí pod názvem Hogarthova zpráva, byl uveřejněn až po dvaadvaceti letech a mimo arabský svět byl naprosto neznámý. /29

V roce 1919 vyslal prezident Woodrow Wilson do Palestiny a dalších oblastí Blízkého Východu americký King-Craneův výbor, /30 aby prozkoumal situaci v bývalé Osmanské říši. Komise po svém návratu oznámila, že "národní domov pro židovský lid neznamená učinit Palestinu židovským státem" a že takový "stát by v Palestině nemohl být vybudován bez nejzávažnějšího ukrácení občanských a náboženských práv zde žijících nežidovských společenství." Tento posudek byl jedinou oficiální americkou studií Palestinské otázky až do roku 1946.

Jenomže ochranné záruky dané Arabům v Palestině (a nesionistickým judaistům po celém světě), tak jak byly obsaženy v Balfourově deklaraci a v následných úmluvách, byly postupně okrajovány. Nakonec roku 1947 jednaly Spojené národy tak, jako by byl v Balfourově deklaraci plně obsažen Weizmannův původní koncept. A nic tolik nepřispělo k tomuto bezpříkladnému porušení diplomatických slibů jako politické zneužití obrovské lidské nouze - situace židovských uprchlíků v Evropě.

Konec 2. světové války - jestliže to byl konec - vytvořil v Evropě ztělesněním bídy a nouze tzv. vysídlené osoby (Displaced Person, D.P.). Tito uprchlíci z Hitlerových plynových komor byli skutečnými, ne domnělými bezdomovci. Pocházeli z mnohých zemí: Rakouska, Německa, Polska, Maďarska, Rumunska a pobaltských zemí. Byli různých vyznání: asi 500 000 katolíků, 100 000 protestantů a 226 000 židů. /31 Z těch posledních pocházelo nějakých 100 000 z pracovních táborů v Německu, Rakousku a Itálii, 50 000 bylo zadržováno ve Velké Británii, 12 000 ve Švédsku, 10 500 ve Švýcarsku, a zbytek byl rozptýlen po celém kontinentě.

31. srpna 1945 napsal prezident Truman v dopise britskému ministerskému předsedovi Clementu Attleemu, že výdej 100 000 povolení k vystěhování do Palestiny by situaci uprchlíků mohl ulehčit. Senátor z Iowy Guy M. Gillette uveřejnil tento dopis ve Spojených státech 13. září 1945. V programovém prohlášení z listopadu 1945 britská vláda uvedla, že nebude akceptovat hledisko, "že židé by měli být vytlačeni z Evropy nebo že by jim nemělo být dovoleno žít znovu v těchto zemích bez diskriminace, když uvážíme jejich schopnosti a talent ke znovuobnovení prosperity Evropy." Ministerský předseda přivítal společné přezkoumání těchto záležitostí představiteli Spojených států a Velké Británie. Prezident Truman rovněž přijal tento návrh příznivě. Pouze sionisté ho považovali za "čirou zradu", které by se nikdy nepodvolili. /32

10. prosince 1945 byl sestaven ze šesti amerických a šesti britských členů anglo-americký vyšetřovací výbor pro Palestinu. Byl zplnomocněn k "prozkoumání politických, ekonomických a sociálních podmínek v Palestině v souvislosti s problémem židovského přistěhovalectví a osídlování," /33 a "k prozkoumání postojů evropských židů" vzhledem k odhadu možné migrace z Evropy do Palestiny nebo jinam. Mezi členy výboru byli federální soudce Spojených států Joseph C. Hutcheson (předseda), ředitel Institutu studií pro dospělé v Princetonu Frank Aydelotte, bývalý americký velvyslanec v Itálii William Phillips, Bartley C. Crum, James G. McDonald (ten se později stal prvním americkým velvyslancem v Izraeli), a prominentní labouristický člen parlamentu R. H. S. Crossman. První setkání se konalo ve Washingtonu na počátku ledna 1946. Byli vyslyšeni představitelé židovských organizací stejně jako ti, kteří vyjadřovali křesťanská a arabská stanoviska. Sezení pak pokračovala v Londýně v lednu 1946 a několik podvýborů provedlo výzkum v různých zemích Evropy. Celý výbor pořádal další zasedání v Egyptě, ve kterém byla vyslyšena Židovská agentura (Jewish Agency, oficiální spojovací orgán mezi Palestinskou židovskou komunitou a židovstvem mimo ni) a organizované arabské skupiny. Podvýbory rovněž navštívily hlavní města Sýrie, Libanonu, Iráku, Saudské Arábie a Jordánska. Tyto vyčerpávající diskuse byly zakončeny ve Švýcarsku a posudek, všemi podepsán v Lausanne, byl zveřejněn v Londýně a Washingtonu 30. dubna 1946. /34

Nejdůležitější doporučení (č. 2 ve zprávě výboru) požadovalo okamžité vydání vstupního oprávnění do Palestiny pro 100 000 židů, "kteří se stali oběťmi nacistického a fašistického pronásledování." Jakmile bude těchto 100 000 povolení opravdu uděleno, drtivá většina židovských vysídlenců, jejichž situace vyžaduje okamžité jednání, bude zachráněna a odbojná vysídlenecká centra budou moci být uzavřena. Zpráva dále uváděla, že "v Palestině nebude žid panovat nad Arabem a Arab nad židem a Palestina nebude ani židovským státem, ani státem arabským... Palestina je Svatá země, posvátná pro křesťany, židy i muslimy, a protože je to Svatá země, Palestina není a nikdy se nemůže stát zemí, kterou by jakákoli rasa nebo náboženství mohlo požadovat pro sebe jako jedině svou vlastní." /35

Jenomže taková Palestina, jak ji bránily "práva a zájmy muslimů, židů a křesťanů stejnou měrou", abychom citovali výbor, byla pro sionisty nepřijatelná. Pro vůdce politického sionismu byla nacionalistická politika nesrovnatelně důležitější než humanitární zájmy. Neboť sionismus ve skutečnosti nikdy nebyl uprchlismem (refugeeism) a uprchlismus nikdy nebyl sionismem.

Když Kerenského vláda svrhla v Rusku carský režim, Weizmann zlehčoval účinek, který by emancipace ruského židovstva mohla mít na sionistickou věc: "Nic nemůže být povrchnější a nic nemůže být chybnější než to, že utrpení ruského židovstva by kdy bylo příčinou sionismu. Stěžejní příčinou sionismu bylo a je nevykořenitelné národní snažení židovstva o vlastní domov - národní centrum, národní domov s národním židovským životem." /36 Tuto myšlenku později opakovala Moses P. Epsteinová, národní prezidentka Americké ženské židovské organizace Hadassah: "Sionistické hnutí je revolučním programem, který má dosáhnout podstatných změn ve statusu židů po celém světe. Čím dříve se to svět dozví, tím lépe." /37

Anglo-americký výbor shledal, že Palestina sama by nemohla splnit požadavky židovské emigrace a že Spojené státy a Britská vláda s ostatními zeměmi se musí snažit najít pro vysídlence nové domovy. A tohle, více než cokoli jiného, odsoudilo výbor k záhubě, pokud šlo o sionismus. Židovská agentura odmítla humanitární úkony nabízené zprávou z výboru, protože "ústřední problém židovského lidu bez domova a bez státu zůstal nedotčen." /38 Ten "ústřední problém" pochopitelně znamenal sionistický požadavek národního státu.

Organizované židovstvo bylo ochotno podpořit žádost výboru o přijetí 100 000 židů do Palestiny, ale proti dalším devíti doporučením zprávy zahájilo ostrou palbu, ačkoli ono schválené doporučení bylo jejich nedílnou součástí. Američtí sionisté v New Yorku, britští sionistě v Londýně a Židovská agentura v Jeruzalémě trvali při slyšeních výboru na tom, že nevytvoří nic míň než židovský stát. Jejich odhodlání bylo v souladu s Biltmorovým programem přijatým sionistickými skupinami v New Yorku o čtyři roky předtím.

Počátkem roku 1947 se britská vláda naposledy pokusila usmířit arabské a sionistické stanovisko. V novém návrhu se vyhrazoval vstup do Palestiny pro 4 000 židů měsíčně po dva roky a následná povolení záležející na budoucí absorpční kapacitě země. Druhá nabídka na záchranu téměř 100 000 židů byla rovněž zavrhnuta. Židovská agentura ji pranýřovala jakožto neslučitelnou s židovskými právy na přistěhování, osídlení a konečné zřízení státu.

Kromě Palestiny byly i další země, kam mohli vysídlenci jít. Prezident Roosevelt byl hluboce znepokojen nepříjemnou situací evropských uprchlíků a podle jeho názoru měly všechny svobodné národy na světě přijmout určitý počet přistěhovalců - bez ohledu na rasu, vyznání, barvu nebo politické přesvědčení. Prezident doufal, že záchrany 500 000 vysídlenců by se mohlo dosáhnout pomocí šlechetné záštity celosvětového politického azylu. V souladu s touto humanitární myšlenkou jel Morris Ernst, newyorský právní zástupce a blízký přítel prezidenta, uprostřed války do Londýna, aby zjistil, zda Britové mohou přijmout 100 000 nebo 200 000 vykořeněných lidí. Prezident odůvodněně usuzoval, že Kanada, Austrálie a země severní Ameriky rádi své dveře otevřou. A jestliže by další národy šly příkladem, domníval se Roosevelt, americký kongres by měl být "poučen naším tradičním postojem k azylu." Klíč k rozřešení byl v Londýně. Dosáhne Morris Ernst úspěchu? Ernst přijel domů, aby referoval. Následuje rozhovor, který proběhl v Bílém domě (tak jak ho vylíčil p. Ernst na audienci u Cincinnatiho v roce 1950):

Ernst: "Jsme na domácí metě. Ten malý ostrov (a bylo to v průběhu druhé bleskové války, kdy navštívil Anglii) na řádném reprezentativním programu Světového imigračního rozpočtu překoná Spojené státy počtem 150 000."

Roosevelt: "150 000 do Anglie - na 150 000 dorovnají Spojené státy - přidejme nějakých 200 000 či 300 000 jinam a můžeme začít s půlmiliónem těchto utiskovaných lidí."

Asi o týden později navštívil pan Ernst se svojí ženou znovu prezidenta.

Roosevelt (otočiv se k paní Ernstové): "Margaret, nemůžete mi opatřit židovského papeže? Už to nemůžu vystát. Měl jsem dát pozor, že když Stevie Wise odchází z Bílého domu, tak nevidí Joe Proskauera, jak vchází dovnitř." Pak k panu Ernstovi: "Z programu nebude nic. Nemůžeme ho prosadit, protože rozhodující židovské vedení v Americe se za něj nepostaví."

"To není možné! Proč?" zeptal se Ernst.

Roosevelt: "Z jejich hlediska mají pravdu. Sionistické hnutí ví, že Palestina je, a ještě nějaký čas bude, společností na poukázku. Ví, že může pro Palestinu sehnat obrovské částky peněz tím, že dárcům řekne, že "na světě neexistuje žádné jiné místo, kam by tenhle ubohý žid mohl jít." Jenže když se zřídí světový politický azyl pro všechny lidi bez ohledu na jejich rasu, vyznání či barvu, tak ty peníze neseženou. Pak ti lidé, kteří nebudou chtít ty peníze dát se budou moci vymluvit: "Co tím myslíte, že není žádné jiné místo, kam by mohli jít, než Palestina? Vždyť jsou nejpřednostnějšími chráněnci na zemi.

Morris Ernst byl šokován a nemohl zpočátku uvěřit tomu, co jeho velitel a přítel řekl. Začal mezi svými židovskými přáteli propagovat světový program záchrany vysídlenců, aniž by však zmiňoval prezidentovu nebo britskou reakci. Jak sám vyjádřil, "Byl jsem vyhazován ze salónů svých přátel, kteří mi velmi otevřeně odpovídali: "Morrisi, to je zrada. Ty podkopáváš sionistické hnutí."" /39 U všech židovských skupin a vůdců narážel na stále stejnou reakci. Všude nacházel "hluboké, často fanaticky emocionální nezadatelné právo na prosazení palestinského hnutí" v lidech, "kteří jsou jen minimálně znepokojeni lidskou krví, pokud to ovšem není ta jejich." /40

Takováto odezva ukončila Rooseveltovu nevšední snahu zachránit evropské vysídlence.

22. prosince roku 1945 nařídil prezident Truman ministru zahraničí, ministru války a některým dalším federálním orgánům, aby jakýmkoli možným způsobem urychlili přidělování víz a "vzhledem ke stanoveným kvótám podpořili hojné přistěhovalectví do Spojených států." Avšak Kongres, který se ukázal vůči židovským nátlakovým skupinám jako velmi zranitelný, prezidentovu žádost týkající se využití nevyužitých kvót pro vykořeněné Evropany neuskutečnil. Posléze v roce 1947 kongresman William G. Stratton na tzv. "nečinném" (Do-Nothing) 80. republikánském kongresu předložil návrh zákona, podle kterého se měly přijímat vysídlené osoby "v tom počtu, který se rovná části nevyužitého množství kvót /41 stanovených za války." Díky Strattonovu návrhu mohlo být přijato do Spojených států více než 400 000 vysídlených osob všech vyznání. Projednávání tohoto návrhu zákona (HR 2910) trvalo jedenáct dní a zabralo 693 stran jednotlivých výpovědí. Výpovědi židovských organizací však vydaly pouze a právě na 11 stránek. Jak se zdá, vskutku o věc neměli pražádný zájem. Ale v roce 1944, kdy sněmovní výbor zahraničních věcí zvažoval přijetí Wright-Comptonova usnesení, v němž se požadovalo založení židovského státu, stěží by se našla sionistická organizace, která by nevypovídala, neposílala telegrafické zprávy či neměla svědectví nějakého kongresmana ve svůj prospěch. Na podporu Wright-Comptonovy rezoluce bylo za čtyři dny popsáno 500 stran výpovědí, z nichž převážná většina patřila sionistům a jejich spojencům.

Jenže vůči Strattonovu návrhu, který by otevřel dveře Ameriky 400 000 vysídlených osob, byla mocná sionistická lobby (jindy tak pohotově výmluvná) prakticky neslyšitelná. Za všechny přední židovské organizace se objevilo jediné svědectví - senátora Herberta Lehmana, tehdy bývalého starosty New Yorku. Vedle Lehmanova prohlášení existovala ještě rezoluce židovské rady obcí Washington-Heights a Inwoodu a svědectví národního velitele židovských válečných veteránů. Ani slovíčko nepadlo ve prospěch vysídlených osob od jediné sionistické organizace, které v té době nabíraly spoustu nových členů a žadonily o peněžní prostředky, "aby zmírnily lidské utrpení."

Na schůzce ve washingtonském hotelu Shoreham vyjádřil kongresman Stratton údiv nad tím, že se jisté organizace vůbec neangažovaly, ačkoli jsou jinak běžně povinovány být při liberalizaci přistěhovaleckého zákona těmi nejaktivnějšími. Illinoiský poslanec (nyní guvernér) očividně nikdy neslyšel prezidenta Sionistické organizace Ameriky se vší vážností nabádat své členstvo:

"Jsem rád, že naše hnutí konečně dospělo k bodu, kde my všichni, nebo téměř všichni, mluvíme o židovském státě. Takový byl vždycky klasický sionismus... Ale ptám se... budeme znovu, v době beznaděje, zaměňovat sionismus s utečenectvím, které je spíše v rozporu se sionismem? Sionismus není uprchlické hnutí. Není následkem ani druhé a ani první světové války. I kdyby v Evropě neexistovali žádní vysídlení židé, i kdyby bylo v současné době možné židovské přistěhovalectví do různých částí země, sionismus bude stále nevyhnutelně nezbytný."

Velkomyslné přijetí židovských vysídlenců do Spojených států i jiných zemí by vyvrátilo nezbytnost založení "židovského státu." Avšak lidské vraky bez domova z bývalých koncentračních táborů zajímaly sionisty jen ze dvou hledisek - jakožto pracovní síly a jako ospravedlnění vzniku židovského státu.

A toto pronesl k této bolestné věci Yiddish paper: /42 "Usilováním o exodus židů z Evropy, trváním na tom, že židovští vysídlenci nechtějí jít nikam jinam než do Izraele, neúčastí na vyjednávání v zájmu vysídlenců a nulovou podporou jejich vlastní kampaně - tím vším [sionisté] rozhodně nijak nepomohli tomu, aby Amerika židům otevřela své brány. Ve skutečnosti tak obětovali zájmy žijících lidí - svých bratrů a sester, kteří prošli spoustou bolesti - zájmům svého vlastního hnutí."

A toto napsal židovský Forward, největší jidiš noviny na světě, 11. prosince 1943: "Židovské zasedání je činné jedině tehdy, je-li ve vzduchu něco, co má co dočinění se státem v Palestině, ale jakmile se jedná o záchranou pomoc židům v diaspoře, upadá zpátky do spánku."

Jeden z nejproslulejších teologů Spojených států, dr. Louis Finkelstein ze Židovského teologického semináře na Manhattanu, prohlásil v rozhovoru z roku 1951, že měl vždycky dojem, že "kdyby židé Spojených států vložili tolik úsilí do přijetí vysídlenců do této země jako do sionismu, nacházel by se pravděpodobně domov všech vysídlených židů z Evropy v Novém světě."

Vydavatel novin New York Times Sulzberger na osmdesátém výročí kongregace Miztah v Chattanooga v Tennessee usoudil, že "plány přesunout židy do Palestiny by měly být jen částí širších plánů vyprázdnit tyto tábory od všech uprchlíků, židů i ostatních." Požadoval, aby se politika sionistů, která na první místo kladla stát a až na poslední uprchlíky, obrátila: "Když připustíme, že evropští židé tak nevýslovně trpěli, proč proboha by měl být osud všech těchto nešťastníků podřízen křiku po zřízení státu? Nemohu se zbavit dojmu, že politováníhodní židé z evropských uprchlických táborů jsou bezmocnými rukojmími, jimž byla vidina státu vnucena jakožto jediné výkupné." /43

Všechny tyto rozumné projevy upřímné soustrasti se situací uprchlíků zanikly v nacionalistické přecitlivělosti doby. Skutečný cíl sionismu byl skryt za nepřetržitým veřejným odsuzováním Britů i všech těch, kdo se stavěli proti sionistickému úsilí získat Palestinu. Americké nesionisty židovského vyznání pohltila šílená zuřivost protivníků. Dopis zaslaný redaktorovi Washington Post poukazující na to, že "sympatizantům sionismu se vyplatí, aby nad vysídlenci ronili krokodýlí slzy," vyústil v násilnou rvačku na Pennsylvania Avenue. Stále stereotypně omílaná připomínka "Jak můžete být tak krutí, když nechcete dopřát těmto ubohým uprchlíkům, aby si našli domov?" tlumí jakýkoli nesouhlasný šepot proti rozdělení Palestiny.

Teprve po tom, co byl založen Izrael, vstoupil výrazně okleštěný návrh zákona o vysídlencích v platnost. Následný dlouhodobý zápas Občanského výboru pro vysídlence o liberalizaci této legislativy dosáhl úspěchu až po dvou letech. Mužem oddaným této věci, který výbor řídil a zachránil tisícovky bezdomovců všech vyznání, byl Lessing Rosenwald, nejzapřisáhlejší židovský odpůrce politického sionismu v Americe.

S vývojem palestinského konfliktu bylo jednoty, soudržnosti a součinnosti mezi jednotlivými židovskými organizacemi v Americe dosaženo prostřednictvím zákeřné kampaně "Nenávist vůči Británii." (Hate Britain campaign)

Naprosto zapomenuty zůstaly důsledné britské skutky přátelství vůči Palestině, sahající až do dob Balfourovy deklarace a britského mandátu. /44

Churchillova Bílá kniha z roku 1922 jakýkoli záměr vybudovat v Palestině židovský stát zavrhla. "Národní domovina" se v ní vymezovala v pojmech "kulturně samosprávného židovského společenství" a cílem byla konečná podoba dvounárodnostní Palestiny. Bílá kniha jasně odmítla, že by mohlo dojít k nějakému "podvodu židovské národnosti na obyvatelstvu Palestiny jakožto celku" nebo že existuje jakýsi záměr, že Palestina by se měla stát "tak židovskou, jako je anglická Anglie."

Sám Weizmann charakterizoval Churchillovu Bílou knihu "jako značně okleštěnou Balfourovu deklaraci." /45 Článek 6 palestinského mandátu zavazoval Velkou Británii k tomu, aby za vhodných podmínek podporovala židovské přistěhovalectví se zárukou, že práva a usazování ostatních složek tamního obyvatelstva nebudou nijak ukrácena. Churchillova Bílá kniha chápe tento článek tak, že židovské přistěhovalectví by nemělo překročit hranice určující ekonomickou kapacitu země k přijetí nově příchozích. Tato omezení, která rada Sionistické organizace v té době přijala, se stala platformou pozdější Passfieldovy Bílé knihy a z ní vyplývající britské politiky.

S rostoucí populací palestinského společenství začaly britskou vládu znepokojovat arabské nároky na nezávislost. Po sobě jdoucí královské úřady nebyly schopny navrhnout proveditelný plán na rozdělení, který by přijala jak arabská, tak židovská strana. Oba dva protichůdné nacionalismy v oblasti velikosti Walesu žádali svou svrchovanost.

Vážné nepokoje stále vzrůstaly a přivedly tak v roce 1937 do Svaté země výbor Peel Royal Commission. Výbor navrhnul rozdělení do tří celků - židovského státu, arabského státu a stálého britského mandátu nad Jeruzalémem a jeho okolím. Toto řešení, které by řešilo to, co výbor nazval jako "neslučitelné závazky," odmítli jak Arabové, tak židé.

MacDonaldova Bílá kniha z roku 1939, která následovala po dokumentech Churchilla a Passfielda, požadovala jednotný palestinský stát, ve kterém by se vláda rozdělila mezi sionisty a Araby. V takovémto palestinském státě by "Židé a Arabové byli Palestinci asi tak, jako jsou Angličané a Skoti v Británii Brity.

Britská vláda považovala za nutné židovské přistěhovalectví do Palestiny omezit, aby splnila své bezpečnostní záruky dané Arabům v Balfourově deklaraci. Do Palestiny se mohlo během pěti let vpustit sedmdesát pět tisíc židů, další přistěhovalectví záviselo na souhlasném stanovisku Arabů. Když však Němci vtrhli do Polska, přišlo do Palestiny daleko více židů, než připouštěly platné kvóty. A ve chvíli, kdy americký Kongres vyjádřil rezolucemi persekvovaným židům sympatie, desetitisíce uprchlíků před barbarským nacismem našly v Anglii útočiště a mnozí z nich byli podporováni vládními financemi. Když byl za války v Anglii nedostatek přístřeší i potravinových zásob pro domorodce samotné, byl tisícovkám uprchlíků do Británie vstup povolen.

A kolik dalších věcí Britové uskutečnili, abychom smyli jejich obviňování z antisemitismu? Pod britským správním zřízením v Palestině se mohly zakládat samosprávné židovské instituce, byla založena Židovská agentura a podporovala se židovská imigrace. Ke konci 2. světové války přišlo do Palestiny téměř 500 000 nových židovských přistěhovalců, a to navzdory nepřetržitým arabským nepokojům, které se Britové snažili utišovat. (Palestinská židovská populace se zvýšila z 11 procent v roce 1922 na 32 procent v roce 1945.) Britové poskytovali palestinským židům zbraně i jiné vybavení, aby se mohli připravit na svou vlastní obranu. Britská osmá armáda pod Montgomeryho vedením porazila Rommelovy nacistické jednotky a tak židovské palestinské společenství zachránila před vyhubením.

Britská vláda však nebyla samozřejmě ochotna přistoupit na sionistický požadavek, aby se z Palestiny stal židovský stát, ačkoli dávala najevo svou ochotu akceptovat jakékoli rozumné urovnání, na kterém by se shodli sionisté i Arabové. Spory mezi nekompromisními židovskými nacionalisty a mandátní správou vedly po skončení 2. světové války k ilegálnímu přistěhovalectví, násilnostem a sabotážím. Svatá země se záhy stala ozbrojeným ležením. Arabský vyšší výbor nakupoval zbraně svým stoupencům. Na židovské straně se nenacházela pouze Haganah (nejumírněnější a polooficiální ozbrojená složka Židovské agentury), ale rovněž Irgun Zvai Leumi, teroristická skupina, která od roku 1943 prováděla bombové útoky na vládní budovy a zařízení.

Nejhorší ze všech ilegálních ozbrojených tlup byl Stern Gang, /46 který se odštěpil od Irgunu. Za druhé světové války jeho členové provedli mnoho násilných činů, jež vyvrcholily zavražděním britského státního tajemníka pro Blízký východ Lorda Moynea v Káhiře v listopadu roku 1944. Ve stejné době psal Weizmann Churchillovi: "Mohu Vás ubezpečit, že palestinské židovstvo udělá vše, co je v jeho silách, a jak jeho představitelé veřejně prohlásili, aby ze svého středu tyto odporné zlosyny odstranili a vykořenili." /47 Ještě dva roky po tomto ujištění požadoval anglo-americký výbor na Židovské agentuře, "aby obnovila svoji spolupráci s mandátní správou na potlačování terorismu a nelegálního přistěhovalectví a podporovala v Palestině tyto zákony a pořádek, jež jsou pro dobro všech včetně nových přistěhovalců naprosto zásadní." /48

Dobře organizované hnutí za štědré finanční podpory ze sionistických zdrojů zřídilo v Evropě "podzemní dráhu do Palestiny." Židé z celé Evropy byli přepravováni do přístavů ve Středozemním moři. Tam za mizerných podmínek bídy a hladu nastupovali na přecpané a k plavbě nezpůsobilé lodě. Významná část těchto lidí pocházela z komunistických východoevropských zemí. Tak ovšem začal hrát Kreml svůj blízkovýchodní zápas, aby do arabského světa zasel nepokoj a Anglii z oblasti vystrnadil pryč.

Mnohým Američanům připadal palestinský konflikt jako pouhé drama uprchlíků bojujících o vlastní domov - tentokrát proti anglickým utlačovatelům. Jakmile tedy Britové veškerý vstup do Palestiny zrušili, vystoupalo ve Spojených státech silné antibritské cítění.

Organizované americké židovstvo vyvinulo veškerý možný nátlak na veřejné mínění i na politiky. Všem se připomínalo, že je to stejná válka, jakou vedli američtí revolucionáři proti úplně těm samým imperialistickým silám. Britská politika v Palestině se přirovnávala k politice už dlouho vedené proti irským bojovníkům za svobodu. Vyhození do povětří hotelu Krále Davida v Jeruzalémě a oběšení dvou britských seržantů přivedlo Ben Hechta z Hollywoodu k náramnému veselí: "Pokaždé, kdy zaměříte svoje zbraně na britské zrádce vašeho domova, slaví židé v Americe ve svém srdci malý svátek."

Bylo asi nešťastnou shodou okolností, že v této perné době byl britským ministrem zahraničí Ernest Bevin. Povaha tohoto bývalého velšského horníka se sotva hodila pro usmiřování dvou nekompromisních sil Arabů a sionistů. Natož aby byl schopen dát najevo veřejnému mínění, a to především ve Spojených státech, jak byla Británie svírána mezi mlýnskými kameny dvou vzdouvajících se nacionalismů. Před konáním shromáždění labouristů v roce 1946 obvinil Bevin v Bournemouthu Spojené státy, že tlačí na Británii, aby povolila vstup do Palestiny dalším židům - protože Američané sami je do své země vpustit nechtějí. Jakmile však chtěl zaútočit na politické zneužití lidského utrpení, snesla se na něj naprosto neoprávněná obvinění z antisemitismu. Jeho prudká povaha trvale znesnadňovala jeho úsilí oddělit problém vysídleného evropského židovstva od politické otázky v Palestině.

Na počátku roku 1947 už události v Palestině jednoznačně vyžadovaly mezinárodní intervenci. Sionisté zintenzívnili svoje požadavky na židovskou většinu v Palestině, aby si byli schopni zajistit židovský stát. Britové odolávali všem snahám změnit svou politiku. Arabové bojovali proti Britům i židům a dožadovali se nezávislého palestinského státu.

Hlasité veřejné mínění ve Spojených státech podporovalo ilegální emigraci. Každá z organizací jako Americká liga pro svobodnou Palestinu, Hebrejský výbor pro národní osvobození, Výbor politické akce pro Palestinu získávala prostředky pro své vlastní palestinské teroristické skupiny. V reklamních inzerátech terorismus bránily a zdůrazňovaly, že příspěvky pro teroristické organizace jsou osvobozeny od daní. Potomek jedné z nejstarších rodin New Yorku kongresman Joseph C. Baldwin, jenž byl poradcem Irgunu v public relations, obhajoval bičování čtyř britských vojáků a ujišťoval vůdce Irgunu Menachema Begina, že on, Baldwin sám, udělá vše pro to, aby byla Beginova pozice v zemi jasná. Už nyní dezorientovaná veřejnost byla dále matena slovními útoky mezi různými židovskými frakcemi. "Wise útočí na Silvera" - "Ben-Gurion buší do Hebrejského výboru pro národní osvobození" - "Americká liga pro svobodnou Palestinu napadla Židovskou agenturu" - "Členové Hagany a Irgunu se střetli v potyčce."

A pak se Britové rozhodli, že se palestinského přízraku vzdají. Anglo-arabská konference, která začala v září 1946 a byla odložena na leden roku 1947, byla naprostým fiaskem. Stejně dopadl tzv. Bevinův plán, který po revizi dřívějšího Morrison-Gradyho plánu navrhoval zřídit polosamosprávné arabské a židovské správní obvody na pět let a přijetí 100 000 vysídlenců. Obě strany protestovaly, načež Británie oznámila, že není jejím záměrem jakýkoli plán vynucovat. V tu chvíli sionistická Židovská agentura vyhlásila, že proti teroristickým skupinám nebude s mandátní správou jakkoli spolupracovat. Británie už neměla jinou možnost, než předložit spor Spojeným národům. Generální tajemník Trygve Lie poté svolal zvláštní setkání Valného shromáždění OSN.

Předložení sporu mezinárodnímu rozhodnutí doprovodil Bevin příznačným přívalem slov. Obvinil americké politiky, že maří všechny naděje na přátelské řešení palestinského problému a nediplomaticky ukázal přímo na Bílý dům. "Dosáhl jsem jistých úspěchů, bohužel jen při jednáních s jednotlivými židovskými zástupci odděleně... když se záležitosti zdály ubírat příznivějším směrem," vysvětloval Bevin v Dolní sněmovně. "Měl jsem takový pocit... když odcházeli ten den z ministerstva zahraničí, že jsme se konečně na něčem domluvili. Vrátil jsem se na pařížskou mírovou konferenci a druhý den... - věřím, že to byl pro židovskou obec velmi neobyčejný den - mi můj ctěný přítel ministerský předseda v půlnoci telefonoval a sdělil mi, že prezident Spojených států hodlá ohledně těch stovek tisíc uprchlíků vydat další prohlášení. Myslím, že naše země i celý svět by o tom měl vědět..." /49 Bevin hovořil o žádosti prezidenta Trumana ze Dne smíření o vpuštění 100 000 uprchlíků do Palestiny. Pařížská mírová konference právě zasedala, když Bevin zapřísahal tajemníka Byrnese, aby se přimluvil u prezidenta Trumana, aby nevydával rozhodnutí, které by mohlo narušit současná choulostivá vyjednávání. Ministr zahraničí na to odpověděl, že "pokud prezident prohlášení nevydá, vydá konkurenční prohlášení Dewey."

James Reston v New York Times ze 7. října 1946 zveřejnil informaci, že několik poradců administrativy se postavilo proti Trumanovu prohlášení vzhledem k tomu, že Británie už byla velmi blízka toho, aby dosáhla se sionisty příměří. Sám Attlee žádal prezidenta, aby prohlášení nevydával, ale přesto ho prezident vydal. Mělo se za to, že demokratičtí kandidáti na guvernéra a senátor v New Yorku Mead a Lehman zřejmě Trumanovi s tímto prohlášením pomáhali. 6. října však guvernér Dewey přetrumfnul Trumana vyjádřením, že Britové by měli vpustit "ne 100 000, ale několik set tisíc židů." Také senátor Taft se přidal k zábavnému trumfování čísly. Všechno to bylo součástí národní kampaně, která dala přednost tomu, co později Truman nazval "republikánský kongres v nečinnosti." (Do-Nothing Congress)

Zdali by britské rozhovory se sionisty byly úspěšné, pokud by do nich američtí politici nezasahovali, je sporné. Každopádně tato epizoda velmi jasně ukazuje politické vzorce jednání americké vlády, kdykoli se řešily záležitosti Izraele a Blízkého východu.

Arabové byli v propagandistických metodách naprostí břídilové, zato židovští nacionalisté je ovládali mistrně. Na druhou stranu vzhledem k americké národní politice by šance, že by na tuhle zemi zapůsobilo muslimské stanovisko, byla přinejlepším velmi malá: arabské hlasy jsou v USA naprosto zanedbatelné. Ať už se jednalo o jakákoli práva původních obyvatel Palestiny, došlo k tomu, že byly celosvětovým propagandistickým bojem mezi mandátní správou a Židovskou agenturou opominuty.

Britové byli odhodláni udržovat současný právní stav, dokud o konečném osudu Svaté země nerozhodnou Spojené národy. Sionisté pokračovali ve své přesilové hře na filantropismus, kterou dále dezorientovali světovou veřejnost. Nepřetržité střety mezi rádoby ubohými přistěhovalci a ozbrojenou britskou mocí byly jedinými událostmi, jež se objevovaly na stránkách amerických novin. Britové potopili Ben Hechtovu loď S. S. Abril, která byla přecpána uprchlíky. V pokusu "zachránit či pochytat" (tak o tom psaly americké noviny) uprchlíky, kteří se vrhli do moře, byli tři Britové zabiti a několik dalších zraněno. Teroristé vyhodili do povětří irácký ropovod. Irgun vyhlásil otevřený boj. Byli pověšeni Dow Gruner a tři další teroristé za útok na palestinskou policejní stanici. Stern gang přislíbil pomstu.

Jediným přínosem vlády Spojených států k problému byla za celou tu dobu pouze slova. Mnoho a často se mluvilo o vysídlencích a lidském utrpení, ale nikdy se nevyskytla skutečná snaha těmto lidem pomoci a do USA je přijmout. Každý moc dobře věděl, co by Británie měla dělat a co by dělat neměla. Všichni politici se jen hrnuli, aby se mohli na divadle podílet, aby využili "humanitarianismu" k získávání volebních hlasů. Všichni naléhavě podněcovali neomezované přistěhovalectví do Svaté země. Eleanor Rooseveltová žádala, aby ženská sekce Spojené židovské výzvy (United Jewish Appeal) sdělila Kongresu, jak má ohledně Palestiny jednat. "Nastal čas," řekla, "abychom vyjádřili naší podporu. Kongres by měl slyšet váš nezaměnitelný hlas."

Opravdu potřebovalo organizované židovstvo takovéhle připomínky? Každý den přinášely noviny titulky typu "Žádost Amerického židovského kongresu" - "Senátor Lehman obnovuje svůj požadavek na zpřístupnění Palestiny" - "Manhattanský kongresman Javits navrhuje uspořádat kongresový banket za zřízení židovského státu v Palestině." Před budovou British Empire v Radio Centru se demonstrovalo, zatímco William O´Dwyer, pozdější uprchlík v Mexiku, v Národní radě mladého Izraele Brity tvrdě kritizoval. Sionisté zaplavili Washington dopisy, snažíce se spojit otázku Palestiny s podporou Řecka a Turecka. V jednom dopise stálo: "Řekněte Britům, že jim v Řecku a Turecku nepomůžeme, dokud nebudou souhlasit s naší politiku v Palestině."

Je pravda, že ministerstvo zahraničí a ministerstvo války nepřetržitě upozorňovaly Bílý dům a Kongres, že nezodpovědná, volební hlasy pronásledující politika ohledně Palestiny může nenapravitelně poškodit americkou pozici v jedné z nejstrategičtějších oblastí na světě. Jenže politici, když vycítí vůni "konjunktury", jsou jako smyslů zbavení. Každopádně na vrcholu palestinské krize byly volby za rohem (zdá se, že v naší požehnané zemi jsou za rohem neustále) a obě politické strany byly pevně přesvědčeny, že jejich hlasitá podpora vytvoření státu Izrael je nezbytným předpokladem volebního vítězství ve stěžejních státech. Sionisté se nemuseli nijak snažit vyvracet vážná varování, pocházející z ministerstev zahraničí a války. Vše, o co se sionisté starali bylo to, aby politici zůstali hypnotizováni "židovskými hlasy." Je to zřejmě poprvé v dějinách, kdy mohla být rozhodující bitva vyhrána pomocí prostředků propagandy. Sionisté dokázali ve svůj prospěch pronikavě využít všechny své šance. Ale už méně je to prospěchem amerického nesionistického židovstva, které umožnilo samozvaným sionistickým vůdcům vsadit budoucnost amerického judaismu na ruletu politiky z pozice síly.

Poznámky:

/1 Viz Barbour, Nisi Dominus: A Survey of the Palestine Controversy (London: Harrap, 1946).

/2 Palestine Royal Commission Report, Cmd. Paper 5479, Great Britain Parliamentary Papers (London, 1937), str. 23.

/3 David Lloyd George, The Truth About the Peace Treaties (London: Gollancz, 1938), II, 1121.

/4 tamtéž, II, 1117.

/5 The American Zionist, February 5, 1953.

/6 Palestine Royal Commission Report, str. 23.

/7 J.W.V. Temperley, History of the Peace Conference, IV, str. 170.

/8 Viz William I. Cargo, The Origins of the Balfour Declaration, Vol. XXVIII, "Papers of the Michigan Academy of Science, Arts and Letters" (1942), str. 597-612.

/9 Chaim Weizmann, Trial and Error (New York: Harper and Brothers, 1949), str. 192.

/10 Parliamentary Debates, House of Commons, Vol. 326, col. 2330.

/11 Weizmann, tamtéž, str. 203.

/12 V The Truth About the Peace Treaties (str. 1133-1134) Davida Lloyda George je Montagu citován, jak pronesl, že se "celý život snažil vyváznout s ghetta."

/13 Weizmann, tamtéž, str. 163.

/14 Albert M. Hyamson, Palestine: a Policy (London: Me-thuen, 1942), str. 110.

/15 Viz J.C. Hurewitz, The Struggle for Palestine (New York: W.W. Norton, 1950), str. 18-20.

/16 Nahum Sokolow, History of Zionism (London: Longman's 1919), I, str. xxiv and xxv.

/17 David Lloyd George, tamtéž, II, str.1132.

/18 Albert M. Hyamson, tamtéž.

/19 David Lloyd George, tamtéž, II, str. 1137.

/20 Great Britain Parliamentary Papers, 1922, Cmd. Paper 1700, str. 12-21.

/21 Hyamson, tamtéž, n., str. 112. Pro podobná ujištění viz rovněž obhajoba mandátu hraběte Balfoura ve Sněmovně lordů, červen 1922, Hyamson, str. 95.

/22 Charles H. Levermore, Third Year Book of the League of Nations (1922), str. 137.

/23 Preambule mandátní listiny obsahovala Weizmannovo "znovuzřízení národního domova", ale článek 2 používá přesné výrazivo Balfourovy deklarace.

/24 Great Britain Parliamentary Papers, 1939, Comm. Paper 5964.

/25 David Lloyd George, op. cit., str. 1141-1142.

/26 Více o Hogarthově zprávě viz George Antonius, The Arab Awakening (Philadelphia: Lippincott, 1939), str. 267-268; also Barbour, op cit., n., str. 69.

/27 Antonius, The Arab Awakening, str. 268.

/28 Letters of T.E. Lawrence, edited by David Garnett (London: Jonathan Cape, 1939), str. 269.

/29 Hyamson, op. cit., str. 103.

/30 Komisi tvořili prezident Berlin College Dr. Henry Churchill King a chicagský průmyslník a člen Americké komise v Rusku z roku 1917 Charles R. Crane. Zpráva byla utajena do listopadu 1922, kdy jí N.Y. Times a Editor & Publisher zpřístupnili.

/31 Oficiální průzkum anglo-americké vyšetřovací komise.

/32 Times (London), 15. listopadu, 1945.

/33 Anglo-americká vyšetřovací komise, zpráva pro vládu Spojených států a vládě Jeho veličenstva Spojeného Království (publikováno Ministerstvem zahraničí, 1946), předmluva.

/34 Tři signatáři těchto jednomyslných doporučení se později stali nejzanícenějšími křesťanskými stoupenci židovského nacionalismu, byli to Bartley Crum, R.H.S. Crossman a James G. Macdonald, kteří zcela změnili své postoje ještě před tím, než se Izrael stal politickou realitou.

/35 Doporučení anglo-americké vyšetřovací komise č. 3, str. 4.

/36 Weizmann, op. cit., str. 201.

/37 New Palestine, October 27, 1944.

/38 Hurewitz, op. cit., str. 249.

/39 Úplné pojednání o problému uprchlíků viz Morris L. Ernst, So Far So Good (New York: Harper, 1948), str. 170-177.

/40 tamtéž, str. 176.

/41 Ve fiskálním roce 1942 bylo využito pouze 10 procent stanovených kvót; v roce 1943 5 procent; v roce 1944 6 procent a v roce 1945 7 procent.

/42 Yiddish Bulletin, Free Jewish Club, 19. května 1950.

/43 New York Times, 27. října 1946.

/44 Nejvyšší soud spojenců schválil přidělení mandátu nad Palestinou Velké Británii 25. dubna 1920. Jeho návrh byl schválen Výborem Ligy národů 29. září 1923.

/45 Weizmann, op cit., str. 290.

/46 Zakladatel této skupiny Abraham Stern byl Polák, který se přistěhoval do Palestiny v roce 1925. Udává se, že mezi pácháním činů brutálního násilí psal hebrejskou poezii, byl zabit palestinskou policií v roce 1942.

/47 Weizmann, op. cit., str. 437 a 438.

/48 Doporučení anglo-americké vyšetřovací komise č. 10, str. 12.

/49 Spojené národy, oficiální záznamy druhého zasedání Valného shromáždění (Lake Success, 1947), II, str. 139.

Nahoru